Článek
Jistý ,,Martinus“, jehož identita je však neznámá, vypustil do veřejného prostoru ostrou kritiku Rudého práva pro jeho ideovou jednostrannost, což ovšem – jak namítám – bývá smyslem existence tzv. stranického tisku, tedy prezentace, propagace, případně obhajoba politiky partaje, která jej vydává. Rudé právo mělo v záhlaví, že je tiskovým orgánem komunistické strany a proto by bylo bláhové očekávat, že marxistický list by poskytoval prostor pro články klerikálů (na to věřící měli Lidovou demokracii, Katolické listy a Cyrilometodějský kalendář), chartistů či autorů přispívajících do vysílání Svobodné Evropy. Martinus je pobouřen (žel, až pětatřicet let po změně režimu) tendenčností Rudého práva (proč pominul podstatně ideologičtější Tribunu?) a lebedí si, že dnes máme svobodná a nezávislá média. Opravdu? Co se od doby, kdy deníku Rudé právo šéfoval soudruh Oldřich Švestka a týdeníku Květy soudruh Milan Codr, změnilo? Pokud něco, pak jen k horšímu.
Právě dnes jsem při uklízení hnoje přemítal nad poměry na současné mediální scéně. Jedna velká katastrofa, a to jak mravní, tak profesionální. Pomíjím tu programovou část televizního a rozhlasového vysílání, a takový obsah tiskovin, které jsou zaměřeny například na dokumenty o přírodě, pohádky pro děti, filmy pro pamětníky, humor, pořady o vaření, pro kutily a jak vychovat nevycválané pejsky a kočičky, dějiny starověkého světa a všemi oblíbené kriminálky. Jde mi o katastrofální demoralizaci a patologickou prolhanost presstitutů, kteří nám každodenně už pětatřicet let vyplachují lebky jako obsluha fekálů žumpy. Nevím zda o tom konzumenti mediálních blafů (ze kterých by se člověk co chvíli podělal) o tom vědí, ale novináři a jejich chlebodárci mají k dispozici několik manuálů, které jim mají být nápomocny, aby se vyvarovali omylů, klamání veřejnosti, šíření dezinformací, nepřípustných zásahů do osobnostní integrity obětí jejich reportáží, zkrátka všeho, čím lze zneuctít novinářskou profesi a zneuctění novinářské profese. Kdysi jsme věřili, že k ukočírování splašeného mediálního stáda postačí jemný bič zvaný ,,etický kodex novináře“, který se však neosvědčil už toho dne, kdy spatřil světlo světa. Zákonodárce přitvrdil a vymyslel např. zákon o rozhlasovém a televizním vysílání (č. 231/2001 Sb. o provozování rozhlasového a televizního vysílání), tiskový zákon (č. 46/2000 Sb. o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů) a další právní náhubky, jejichž smyslem nebylo novináře umlčet, ale jen alespoň trochu zmoralizovat upozorněním, že by jim jejich mordy mohly být zavřeny, kdyby kousaly jako vzteklí psi. Tedy aby ani ve shonu dne, pod tlakem termínů a redakčních uzávěrek nezapomínali, že mají speciální odpovědnost, neboť píšou a mluví o lidech, o životě, o osudech, o historii (která by měla být pravdivá) a proto si nemají osobovat roli nemilosrdných soudců ani vůči těm, kteří je vysloveně iritují. Zejména ve zpravodajství a publicistice jsou novináři povinni publikovat pravdivé, spolehlivě ověřené informace, za všech okolností zachovávat nadhled a objektivitu, šetřit city a osobnostní, lidská a občanská práva osob, o kterých referují. Pro zvídavé níže uvádím úplné znění Etického kodexu novináře, aby mohli porovnat jeho imperativy coby vytýčený ideál s každodenní realitou naší mediální scény.
Stalo se manýrou (zejména ze strany jurodivých autorů, kteří pro svůj věk onu dobu sami nezažili) hanobit poměry v socialistickém Československu všemi způsoby a z jakéhokoliv důvodu. Což by nevadilo, pokud by ovšem neopomíjeli uvádět jimi tvrzené skutečnosti v náležitých kontextech, například porovnávat to, co bylo u nás s tím, co bylo jinde nebo naši minulost s naší současností, aby se publikum mohlo ujistit o tom, zda dnes je skutečně o tolik lépe než dříve, samozřejmě s přihlédnutím k faktoru času, neboť nekritickým porovnáváním například materiální stránku života dnes a před padesáti lety (jak to činí někteří autoři z řad fanatických antikomunistů) lze nevyhnutelně dospět jen k nesprávným závěrům. Pokud jde o autorovu lamentaci na nepoctivost předlistopadové žurnalistiky, která se snažila zveličovat úspěchy a bagatelizovat či ignorovat neúspěchy, a jež dopřávala prostor výhradně sympatizantům režimu, současná novinařina není o nic lepší, jen s tím rozdílem, že dříve se novináři snažili přinášet dobré zprávy a šířit optimismus, zatímco jejich dnešní následovníci jako by měli za úkol veřejnost především strašit a připravovat o všechny naděje, že zítřek by mohl být o maličko méně děsivý než dnešní hrůza. Ale chápu – dříve se vedle špatných děly i dobré věci (důkazem jsou například fantastická porodnost, desetinásobek každoročně dokončených bytů v porovnání se současnou produkcí, nevídaný rozvoj obcí či úspěchy československé kultury jak doma, tak v zahraničí), zatímco o čem jiném než o zmaru, krizích, válkách, korupčních aférách, terorismu, ilegální migraci a dalších děsuplných událostech mohou referovat média dnes? Nevím nakolik jsou konzumenti zpravodajství a publicistiky pozorní, ale snad nejsem sám, kdo si povšiml, že zejména veřejnoprávní média jsou prodchnuta duchem politické propagandy – jako kdyby si vzala za vzory normalizační Rudé právo a týdeník Tribuna. Například na vlnách Českého rozhlasu jako hosta nikdy neslyšíme nikoho, kdo zastává názory, jež se redaktorům nezamlouvají. Pokud jsou tématy Slovensko, Gruzie, Maďarsko, Moldávie, Bělorusko, Rusko, Turecko, Spojené státy a další ,,problematické“ země, před mikrofon jsou připuštěni výhradně reprezentanti tamní opozice. Kolikrát již byli hosty chlapci a děvčata z Progresívneho Slovenska a jejich sympatizanti, vedle Šimečky třeba Čaputová, Vašáryová a Radičová, zatímco z Ficova vládního tábora nikdo nesmí práh Čro ani překročit. V každodenním pořadu ,,Osobnost Plus“, který si privatizovala stará drmola Bára Tachecí, slyšíme výhradně osobnosti (?) politicky jí blízké, například rozumbradu Votápka, politruka Foltýna, ukrajinistku Jíchovou, politologa Kopečka, kibice Urbana, amerikanistu Klvaňu a mnohé další, pokud jsou oddáni Fialově vládě, Ukrajině, Evropské unii, Severoatlantické alianci, idejím Sametové revoluce, současné formě demokracie, LGBT komunitě, inkluzi, Danuši Nerudové a tzv. hodnotové politice, a zároveň vyjadřují odpor ke komunistům, k Babišovi, Putinovi a Rusku, Okamurovi, Turkovi, Konečné, Klausovi, Zemanovi, Ficovi a Orbánovi, atd. Zpravodajství a publicistika České televize jsou kapitolou samy o sobě, už celé roky v nich principy kvalitní žurnalistiky popírají redaktoři, moderátoři a komentátoři takového druhu, jakým je například arogantní a velmi konfliktní Kuba Železný, který ani po letech práce v televizi nepřišel na to, že diváky nezajímají jeho názory, nýbrž chce slyšet pozvané hosty, aniž by byli překřikováni, umlčováni a Kubou ostře káráni za to, že říkají co si myslí, nikoli to, co si myslí Jakub. Konstatování pamětníka, že o konce války se u nás nikdy tolik nelhalo jako od toho památného dne, když Václav Havel vyslovil věštbu o vítězství pravdy nad lží, opakuji tak často, až se stává otřepaným klišé, jenže tak tomu s pravdou bývá často, že působí jako laciná a omletá fráze. Co dodat? Snad jen to, že:
*
Každý režim platí si své trouby hlásné,
tak je tomu na celém světě bez výjimky;
když starý režim svržen jednou zhasne,
nový režim médiím nalajnuje jiné linky.
*
Ideologie se mohou měnit, leč lidé nikoli,
,,Přežij!“ je prvním přikázáním každé doby;
změna vrchnosti služebníky příliš nebolí,
když ohnuté hřbety jim pěkné sedlo zdobí.
*
A nyní avizovaný Etický kodex novinářů, aby ti, kteří mají zájem ověřit, zda teorie koresponduje s praxí, mohli porovnat například žurnalistiku veřejnoprávních médií takovou jaká je s tím, jakou by měla být:
Syndikát novinářů České republiky na základě studia mezinárodních i národních dokumentů vypracoval Etický kodex novináře, který je závazný pro jeho členy a k jehož dobrovolnému dodržování vyzval všechny české a moravské novináře bez ohledu na jejich členství v syndikátu.
1. Právo občanů na včasné, pravdivé a nezkreslené informace. Občané demokratického státu bez rozdílu svého společenského postavení mají nezadatelné právo na informace, jak jim je zajišťuje čl.17 Listiny práva svobod, jež je součástí Ústavy České republiky. Novináři toto občanské právo realizují svou činností. Nezbytně proto přejímají plnou odpovědnost za to, že informace, které předávají veřejnosti, jsou včasné, úplné, pravdivé a nezkreslené. Občan má právo na objektivní obraz skutečnosti. Novinář je proto povinen:
1. zveřejňovat jen informace, jejichž původ je znám, nebo v opačném případě je doprovodit nezbytnými výhradami,
2. respektovat pravdu bez ohledu na důsledky, které to pro něj může mít, vyhledávat informace, které slouží všeobecnému zájmu, i přes překážky,
3. dbát na rozlišování faktů od osobních názorů,
4. hájit svobodu tisku i svobodu jiných medií,
5. neodchylovat se věcně od pravdy ani v komentáři z důvodu zaujatosti,
6. nepřipustit, aby domněnka byla vydávána za ověřený fakt a zprávy byly deformovány zamlčením důležitých dat,
7. odmítat jakýkoli nátlak na zveřejnění nepravdivé, nebo jen částečně pravdivé informace,
8. odmítat jakékoli zásahy státních orgánů, jež by mohly ovlivnit pravdivost sdělení,
9. přijímat pouze úkoly srovnatelné s jeho profesionální důstojností,
10. nepoužívat nepoctivé prostředky k získání informace, fotografie nebo dokumentu nebo využívat k tomu dobré víry kohokoliv. Nepoctivost prostředků je při tom třeba posuzovat v souvislosti s veřejným zájmem na publikování příslušné informace.
2. Požadavky na vysokou profesionalitu v žurnalistice. Povahou novinářské profese je odpovědnost k veřejnosti. Proto je základním předpokladem pro tuto činnost vysoká profesionalita. Z tohoto hlediska je novinář povinen:
1. nést osobní odpovědnost za všechny své uveřejněné materiály,
2. vyloučit všechny činnosti, které by jej mohly kompromitovat nebo vést ke konfliktu zájmů,
3. nepřijímat žádné hodnotné dary nebo výhody, které by měly souvislost s jeho novinářskou činností, zvláště pak z důvodů zveřejnění nebo zatajení nějaké informace,
4. nezneužívat povolání novináře k činnosti reklamního pracovníka a nepřijímat žádnou odměnu přímou nebo nepřímou od zájemců o reklamu, odmítnout podílet se na publikování skryté reklamy,
5. nepodepisovat svým jménem obchodní ani finanční reklamy,
6. nepřijímat peníze ve veřejné službě nebo v soukromém podniku tam, kde jeho postavení novináře a jeho vliv by mohly být zneužity,
7. nezneužívat výsad, plynoucích z povolání novináře, k prezentování svých osobních postojů,
8. nezneužívat možných výhod, plynoucích z členství v Syndikátu novinářů, k uspokojování soukromých potřeb.
3. Důvěryhodnost, slušnost a serióznost zvyšují autoritu médií. Z tohoto hlediska je novinář povinen řídit se těmito požadavky:
1. nic neomlouvá nepřesnost nebo neprověření informace, každá uveřejněná informace, která se ukáže jako nepřesná, musí být neprodleně opravena,
2. jestliže si zdroj informací přeje zůstat utajen, novinář je povinen zachovávat profesionální tajemství, i kdyby mu z toho měly vzniknout potíže,
3. respektovat soukromí osob, zejména dětí a osob, které nejsou schopny pochopit následky svých výpovědí,
4. dodržovat přísně zásadu presumpce neviny a neidentifikovat příbuzné obětí nebo delikventů bez jejich jasného svolení,
5. považovat pomluvu, neprokázané obvinění, překroucení dokumentů, faktů a lži za nejzávažnější profesionální chyby,
6. kromě nesporných důvodů veřejného zájmu nesmí novinář svou činností dostat dotčené osoby do nesnází nebo osobní tísně,
7. novinář nesmí využívat ve svůj prospěch informace získané při výkonu svého povolání dříve, než budou tyto informace zveřejněny,
8. nesmí vytvářet ani ztvárňovat námět, který by podněcoval diskriminaci rasy, barvy pleti, náboženství, pohlaví nebo sexuální orientace,
9. při reprodukci jakéhokoli textu musí být uveden jeho autor formou adekvátní k rozsahu přetištěného materiálu,
10. plagiát se zásadně zakazuje.
Etický kodex novináře přijala jako otevřený dokument valná hromada Syndikátu novinářů ČR dne 18. 6. 1998 a na návrh Komise pro etiku při Syndikátu novinářů jej aktualizovala správní rada dne 25. 11. 1999.
Tak co vy na to? Spokojeni se stavem české zpravodajské a publicistické žurnalistiky?
