Článek
Začátek rudé propagandy
V únoru 1920 vyšlo první číslo Rudého práva jako oficiální list, který založila Komunistická strana Československa. Jen málokdo tehdy tušil, jak obrovský vliv tento novinový plátek v budoucnu získá. Z malého stranického listu se stalo hlavní médium tehdejšího komunistického režimu, které formovalo veřejné mínění československých občanů. KSČ definovala Rudé právo jako jedinou pravdu. Ve skutečnosti šlo o politický nástroj určený k ovládání čtenářů.
Do redakce Rudého práva nastupovali pouze pečlivě prověření redaktoři, kteří byli vnímáni jako vojáci ideologické fronty. Kromě povinných zpráv o plnění pětiletek, projevech stranických vůdců či oslavách pracujících se v Rudém právu objevovaly také jiné žánry – například pseudokritika. Ta byla režimem povolena v rámci tzv. „kritiky a sebekritiky“, vždy však pečlivě řízená a vymezená tak, aby nenarušila samotné základy systému. Vznikl tak mediální paradox: noviny plné obsahu, ale s minimální informační hodnotou.
První číslo Rudého Práva
Rudé právo se aktivně angažovalo v propagandistických kampaních proti politickým odpůrcům režimu. Největší taková kampaň proběhla během 50. let, kdy noviny šířily nenávist proti „třídním nepřátelům“ a ospravedlňovaly vznik politických procesů, včetně vykonstruovaných soudních řízení a poprav. Milada Horáková a další byli v Rudém právu systematicky očerňováni, často ještě před samotným soudním verdiktem. Média tak sehrála klíčovou roli v psychologické přípravě veřejnosti na brutalitu komunistického režimu.
Rudé právo například psalo o havárii Černobylu až o tři dny později až 29.4.1986 na 7 straně. Sovětský svaz nehodu zlehčoval a přikázal československé komunistické straně aby o nehodě moc neinformovala. Sovětský svaz se pokoušel z nehody obvinit západní země.
Zpráva Rudého práva z 29. dubna 1986 o nehodě v Černobylu.
— Střípky z minulosti 🕰️ (@MocnyPetr62670) April 26, 2025
Žádná titulní strana, ale nenápadný kousek textu! pic.twitter.com/C02enl5Mkg
Dalším cílem bylo ovlivňování kulturního života. Rudé právo běžně zveřejňovalo seznamy „správných“ umělců a tvůrců, zatímco ti, kteří byli vůči režimu neposlušní, byli jednoduše vymazáni. Literatura, divadlo a film byly pod neustálým dohledem a cenzurou. Rudé právo tedy určovalo, co je „hodné“ kulturního života v socialistickém Československu.
Nástup demokracie
Po sametové revoluci a nástupu demokracie v roce 1989 zmizelo Rudé právo z novinových stánků nejen fyzicky, ale i jako symbol komunistického režimu. Média se mohla svobodně nadechnout, novinářská svoboda byla obnovena a novináři mohli psát bez cenzury. Bylo by však naivní si myslet, že éra řízené propagandy je nenávratně pryč. Dnes čelíme novým problémům, které mají kořeny v minulosti.
Největším rizikem v současné době jsou soukromá média ve vlastnictví osob, které jsou kritické vůči vládě a spolupracují s autoritářskými režimy cizích zemí. Tato média jsou často netransparentní a tají své finanční zdroje. Zatímco v socialismu kontroloval všechna média stát, dnes ovládá média několik málo oligarchů, kteří sice přímo nepodporují totalitní režimy, ale využívají média k prosazování vlastních ekonomických a politických zájmů. Noviny, časopisy, rádia i online portály jsou ve většině případů vlastněny lidmi, jejichž zájmy mohou ohrožovat princip nezávislé žurnalistiky.
Sociální sítě
Dalším závažným problémem je šíření záměrně nepravdivých informací, tedy dezinformací. Nástup internetu urychlil přístup k informacím, ale zároveň umožnil neomezené šíření lží, polopravd a manipulací. Vznikl tak rozsáhlý systém „alternativních“ médií, která oslovují a manipulují miliony lidí a vytvářejí vlastní „paralelní realitu“, podobně jako kdysi Rudé právo. Největší rozdíl spočívá v tom, že dnes nejde o centrálně řízenou propagandu, ale o nejasný chaos, kde se pravda a lež mísí bez zřetelných hranic.
Závažnou situací je také to, že dnes mnoho lidí nemá důvěru k tradičním médiím a uchyluje se k těm, která jim říkají to, co chtějí slyšet. Tento fenomén, často nazývaný „informační bublina“, rozděluje společnost, která si přestává rozumět. Lidé věřící alternativním médiím často agresivně vystupují proti těm, kteří si ověřují informace z různých zdrojů, aby získali širší a objektivnější pohled na danou situaci. Vznikají tak nová „Rudá práva“ – sice ne jako státní orgány, ale jako propagandistická hnutí, řízená algoritmy sociálních sítí, jejichž jediným cílem je udržet si pozornost a emoce čtenářů.
Závěrem
Porovnáním éry Rudého práva a současnosti vyplývá jedno varovné ponaučení: svoboda tisku není něco, co lze považovat za samozřejmé. Svoboda je křehká a vyžaduje neustálou péči a pozornost. Vyžaduje také kritické myšlení a schopnost bránit se manipulaci.
Historie nám poskytuje důležité varování. Nezáleží na tom, která média píší „pravdu“, ale kdo za touto pravdou stojí, za jakým účelem ji šíří a proč. Dnes, stejně jako v minulosti, platí, že kontrola nad médii je v konečném důsledku kontrolou nad tím, jak lidé vnímají svět. Je nezbytné nepodceňovat roli médií ve společnosti, aby nedošlo k nástupu nové moci a šíření ideologické „pravdy“ jedné strany.
Zdroje
