Článek
Soudit mohou (pokud vůbec) pouze ti, kteří spolu se souzeným osobně prožívali dobu, v níž údajně morálně selhal, ve které byli konfrontováni s obdobnými situacemi a přitom sami obstáli. Všichni ostatní, moralizující na účet toho, kdo se dnes jeví jako poněkud kontroverzní osobnost, jsou jen tlučhubové, pokrytci a pozéři – tak jako například Markéta Pekarová, Jan Lipavský a ostatní dorostenci z vládního tábora, kteří se až teatrálně stylizují do role ušlechtilých bojovníků proti komunistům a proti dědictví socialistické minulosti, aniž by tuto minulost osobně zažili – takže ani nevědí, o čem nám káží, o čem nás poučují a proto ani nechápou, jak se mohlo stát, že pětatřicet let po převratu by nemalá část pamětníků uvítala návrat socialismu, a to nikoli proto, jak je často tvrzeno, že by podléhali sentimentu a nostalgii za ztraceným mládím, ale z ryze racionálních a navýsost logických důvodů: mnoha lidem se žije podstatně hůře než jak se jim žilo v socialistickém Československu a každým rokem ztrácejí naději, že bude lépe – když už ne jim, tak alespoň jejich dětem a vnoučatům. Všechny květnaté výklady o radostech demokracie, přednostech kapitalismu a hrůzách socialismu ztrácejí na přesvědčivosti u každého, kdo nemá možnost výhod demokracie si opravdu užívat, koho kapitalismus srazil až na existenční, sociální a společenské dno, a kdo pamatuje časy, kdy společnost nebyla rozkastována podle majetkových poměrů, všechny děti byly si rovny a narozdíl od současnosti polovina z nich netrpěla středně těžkými až těžkými depresemi, do důchodu se chodilo v pětapadesáti či šedesáti letech, na ulicích nepotkávali bezdomovce a žebráky, a ,,bolševici“ stavěli 350 - 400 tisíc moderních bytů ročně (dnes desetkrát méně), soukromí exekutoři každoročně nedrancovali majetky v průměru 800 tisíc lidí, přičemž nezřídka vymáhají až desetinásobek dlužné částky, venkov vzkvétal, zatímco dnes nezadržitelně skomírá a vymírá, atd. Ne, nejde o sentimentální a tudíž zkreslené vzpomínky na dobu mládí – to jsou holé fakty. A kdo vlastně řeší otázku, zda Pavlovi odpustit či neodpustit jeho mladistvé poblouznění marxismem? Myslím, že z těch, kteří socialismus zažili, a to nikoli jako děti, ale v plné dospělosti, prezidentovu minulost už dávno neřeší. Poučeni vývojem posledních pětatřiceti let nejsou už tak přesvědčeni o tom, že zavržením socialismu jsme si kdovíjak polepšili a vnímají, že demokracie a kapitalismus jednak nejsou spojité nádoby a že generují daleko více problémů a krizí než kolik jich zažili v období husákovské normalizace. Já jsem byl vůči ,,komunistickému režimu“ v opozici, nestal jsem se členem KSČ ani jiné strany Národní fronty, nebyl jsem v SSM, ani v SČSP, nespolupracoval jsem s StB a kvůli svým aktivitám jsem občas skončil v rukách vyšetřovatelů – přesto necítím potřebu Pavlovi odpouštět, že podlehl vábení Skylly a Charybdy a že tak de facto napomáhal udržovat při životě režim, který jsem tehdy pokládal za nepřátelský, ale dnes jsem schopen přiznávat mu i kladné body, a to v míře, v jaké jsem nucen polistopadovému režimu plusy naopak odebírat a připisovat mu mínusy. Co dodat? Ačkoli jsem ateista (a Bůh mne za mou bezbožnost jistě potrestá), mám za vhodné citovat z Matoušova evangelia Ježíšovo ponaučení z kázání na Hoře: ,,Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým soudem budete souzeni a jakou měrou měříte, takovou budete sami měřeni. Jak to, že vidíš smítko v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nevidíš? Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám a pak teprve prohlédneš, aby mohl vyjmout smítko z bratrova oka.“ A sám za sebe (předesílám však, že nejsem voličem ani pouhým sympatizantem exgenerála Pavla, neboť v něm vidím jen prodlouženou ruku Fialovy vlády a s většinou jeho politických názorů nesouhlasím):
*
Nemáme soudit, abychom sami nebyli souzeni,
Bible nás varuje před sklonem příkře kárat jiné;
kdo poctivě hledá mír a spravedlnost na Zemi,
nesoudí a odpouští, vždyť co my o lidech víme?
*
Péťa býval komunistou tak jako všichni kadeti,
taková byla doba i armáda, on byl příliš mlád,
co tenkrát bylo ctností, to dnes je prý prokletí,
přesto po třech prezidentech nezneuctil Hrad.
