Článek
Podle autora, který v posledních letech zřejmě nepobýval na Ukrajině, takže vše, co ví o tamních poměrech (resp. o čem se domnívá, že ví), jsou pouze zprostředkované informace, jako obvykle poplatné politické orientaci a subjektivním názorům toho, kdo je jejich původcem. Ale to ponechávám mimo diskuzi, neboť meritem mé glosy je níže citovaný autorův závěr:
,,Mariupol, stejně jako další okupovaná města, se stal symbolem nejen fyzické destrukce, ale i manipulace s realitou. Svět nesmí přehlížet utrpení a chaos, které Rusko přináší do těchto oblastí. Zatímco carevna Kateřina byla kdysi klamána falešnými Potěmkinovými vesnicemi, dnes je veřejnost klamána propagandou o „obnově“ východní Ukrajiny – přitom skutečné rány těchto měst jsou mnohem hlubší než jakákoli opravená fasáda.“
A tak mne napadá, zda autor vůbec ví, kdo to byl kníže Grigorij a zda si alespoň ex post uvědomil, že jinak populárním tvrzením o ,,falešných Potěmkinových vesnicích“ se dopustil přepisování historie a pomluvy mimořádně schopné osobnosti, která proslula nejen jako amant vášnivé carevny Kateřiny, ale také jako inteligentní a velmi výkonný imperiální úředník, srovnatelný s naším císařem a úspěšným reformátorem Josefem II. (který mu, mimochodem, na žádost carevny v roce 1776 udělil titul říšského knížete Svaté říše římské). Ale zpět k Potěmkinovi a jeho údajně falešným vesnicím, které jsou dodnes symbolem jak geniální mystifikace, tak podlézavosti vůči vládcům. O jeho intelektu svědčí fakt, že v roce 1756 byl přijat na gymnázium při právě založené moskveské universitě , aby se pak jako mimořádně nadaný student stal jedním z dvanácti nejlepších absolventů této školy. Za odměnu byl poslán do Petrohradu a představen carevně Alžbětě Petrovně.
Pokud jde o ony proslulé ,,Potěmkinovy vesnice“, které se staly synonymem pro vše falešné, vyumělkované, iluzivní, v realitě neexistující v té podobě, v jaké je to prezentováno, lze konstatovat, že tím knížeti Potěmkinovi dějiny velmi ukřivdily. A ti, kdož neustále tuhle historku papouškují, knížete nespravedlivě haní. Největšího úspěchu své kariéry (vedle práva sdílet lože s vilnou carevnou) Potěmkin dosáhl jako vicekrál a vladař nově připojených území na jihu Ruska. V březnu 1774 jej carevna jmenovala generálním gubernátorem Novorossijska . V roce 1785 byla tato gubernie přejmenována na Jekatěrinoslavskou a byla k ní připojena i Taurida (dnešní Krym ). Potěmkin se rozhodl tuto téměř liduprázdnou oblast proměnit v nejbohatší kraj Ruska. Z celé Evropy byli zváni cizí kolonisté, aby tato místa osídlili. Největší rozmach výstavby Novorossijska začal po roce 1783 , kdy do oblasti dorazily velké finanční prostředky na její rozvoj a začala výstavba Sevastopolu. (Tady narážíme na nejožehavější otázku ukrajinské současnosti: Kyjev si činí nároky na Krym a Západ odsuzuje jeho údajnou anexi Moskvou, leč po porážce krymských Tatarů, kteří po staletí loupeživými nájezdy sužovali a decimovali národy východní a střední Evropy (do otroctví odvlekli přes tři miliony lidí a drancovali dokonce i Moravu, z níž odvedli a prodali do otroctví 40 tisíc poddaných habsburského císaře!) to byli Rusové, kdo založil a budoval nová města, například Sevastopol, kdo osídlil a kultivoval pustou zemi, atd.). Další vývoj ovšem ukázal, že tyto velké plány přesahují reálné možnosti státní pokladny. Carevna ovšem svého favorita bezvýhradně podporovala, jelikož jeho kolonizační plány byly plně v souladu s její myšlenkou na postupné vytlačení Osmanů z blízkých oblastí a ovládnutí Černého moře a osvobození Řecka a Balkánu od muslimského jha.
V roce 1787 Potěmkin pozval carevnu Kateřinu II. Velikou na inspekční cestu na Krym a v této době vznikl výraz ,,potěmkinská vesnice“ . Mnozí historici o pravdivosti těchto událostí pochybovali a mnozí o ní pochybují i dnes. Existují sice zprávy dobových svědků (?), kteří potvrzují, že tyto „potěmkinské vesnice“ opravdu existovaly. Což ovšem není důkazem, že vypadaly tak, jak byly později barvitě a ironicky popisovány. Jedním ze svědků, kteří o falešných vesnicích psali ve své korespondenci, byl např. saský diplomat Georg von Helbig, který se ovšem inspekční cesty nezúčastnil, vesnice neviděl a vše „odhalil“ na dálku ze Sankt Petěrburgu. Naproti tomu v publikaci ,,Geschichten aus der Geschichte“ dr. Irmela Arnspergová s kolektivem autorů uvádějí, že okázalé inspekční cesty, kterou panovnice vykonala r. 1787 po tzv. Novém Rusku, závistivci u dvora i po celé Evropě zneužijí k zesměšnění kolonizačního úspěchu knížete Grigorije Potěmkina nařčením, že se jednalo jen o iluzorní svět vytvořený z kulis. Pozitivní dojmy z cesty totiž byly pro všechny (kromě carevny) natolik překvapivé, že vyvolávaly nedůvěru. Výsledky Potěmkinova úsilí byly zřejmě pro mnohé, doufající, že upadne v nemilost, až nepříjemně přesvědčivé. Ke vzniku celé historky došlo až o několik let později, když výše zmíněný saský diplomat von Helbig, který se inspekční cesty sám nezúčastnil, zaznamenal ve svých memoárech zvěsti o ,,kulisách Potěmkinových vesnic“, jež rozšířil na Západě. Podle těchto klevet Potěmkin údajně nejen stavěl lepenkové atrapy domů a vesnic, ale dokonce prý po trase v předstihu před dvorem převážel pěkně oblečené venkovany a velká stáda dobře živeného dobytka, aby před carevnou předstíral hospodářskou prosperitu Nového Ruska. Leč od roku 1938 už víme, že všechno bylo jinak než jak se tradovalo: Ruský exilový historik George Solovětčik tehdy zjistil, že jediným reálným podkladem pro pomluvy a zesměšňování knížete Potěmkina byla květinová výzdoba, jimiž nechával zkrášlit osady, jimiž carevna projížděla, a jeho pokyn, aby všechny chalupy byly čistě nabíleny. Dodnes ovšem tato fakta zůstávají omezena na úzký okruh historiků, takže lze předpokládat, že pojem ,,Potěmkinova vesnice“ se ještě dlouho, možná navždy, udrží jako synonymum přeludu nebo falešné fasády, i když se tím knížeti Potěmkinovi notně křivdí. A na závěr špetku rokokové erotiky: carevna Kateřina a kníže Grigorij se navzájem tak vášnivě milovali, až jejich láska hrozila sebezničením a zešílením obou milenců. Těm dvěma nebylo nic lidského cizí. Tehdejší dvořané a pozdější historici barvitě popisovali jejich divoké noci prožité v tělesných radovánkách. Vedle fyzické přitažlivosti ale Kateřinu s Grigorijem spojovala také duševní spřízněnost a – jak je psáno – nad vším pozemským se vypínala společná vůle učinit vše pro slávu carevny a jejímu impériu. Co dodat? Snad jen povzdech:
*
Komu se Potěmkinovy vesnice nejvíce hodí?
Těm, kteří chtějí v Rusech vidět jen dobytek.
Ochotně využijí všeho, co pověsti Ruska škodí,
pravda je nezajímá, tu klidně pošlou do kytek.
