Svět z podhledu: Vyrážíme na cestu

Bylo to na cyklodovolené u Bodamského jezera a už tehdy jsme si řekli, že by to bylo super cestovat takto svobodně po celém světě, ale že na to bohužel nemáme dost odvahy. Jak už to ale často bývá, i nereálné sny si občas můžeme splnit.

Impulsem se stalo Lenčino přání absolvovat na kole půlroční dovolenou jako dárek k blížícím se kulatým narozeninám. Protože zmiňované narozeniny budou až za pár let, napadlo mě uspořádat příští léto cvičnou výpravu na kratší dobu než celý půlrok, ale rozhodně delší, než je naše běžná dovolená. Lenka s nápadem nejen souhlasila, ale hned také navrhla destinaci: Skandinávii, včetně přilehlého Finska. Do Dánska už se delší dobu chystáme, Švédsko nás moc láká a sousední Finsko milujeme. Zatím tedy pouze Norsko v nás vzbuzuje obavy, ale i bez něj máme před sebou docela velkou dávku kilometrů. A proč to vlastně píšu? Protože většina našich kamarádů si myslí, že takové nápady jsou výhradně z mé hlavy a „chudák“ Lenka tím určitě trpí.

Poslední víkend před odjezdem na dovolenou jsme konečně začali balit, hlavně kolo… Padlo na to 20 metrů bublinkové fólie.

Polskému řidiči autobusu se to zřejmě příliš nelíbilo: „To není bagáž dodatkovi, to je bagáž specialny, to vám nevezmeme, to musí být jako kufr a ne toto…“ Pohotově reaguji: „Máme zaplacené dva bagaže specialne a čtyři dodatkove. Můžete si to překontrolovat.“ Díky mé brilantní polštině to řidič překontroloval a jedeme…

Tak nějak jsem zapomněl, co byl největší problém v pobaltských republikách. Ve Vilniusu na autobusovém nádraží jsem si ale rychle vzpomněl. Po překročení polsko-litevské hranice se člověk ocitne v regionu, kde je problém s porozuměním. Chtěli jsme si něco objednat k jídlu, ale popisky pod dvaceti různými druhy pirohů (pokud to tedy byly vůbec pirohy) nepřipomínaly nic ani vzdáleně podobného žádnému z nám známých jazyků, a to už umíme i trochu španělsky. Paní prodavačka uměla anglicky pouze „NOT“, když jsem se naivně zeptal, jestli umí anglicky. Ruštinu jsem si vzhledem k geopolitické situaci netroufal použít, takže už to vypadalo, že budeme muset sníst železnou zásobu pro případ nouze už cestou na dovolenou. Naštěstí člověk, který čekal, než se mu jeho pirohy ohřejí v mikrovlnce, nám anglicky řekl, které jsou s masem, a tak jsme poobědvali a železná zásoba padne až v Rize. Mimochodem ani překladač Google ty popisky nepřeložil, tak je to složitý jazyk.

Plán byl: složit částečně kolo na autobusáku v Tallinu a dotlačit ho 400 metrů k nejbližšímu hotelu. Taxík stojící přímo před námi si řekl o 5 euro, takže se nic neskládalo a jelo se taxíkem. I když jsem pověstný svojí lakotou, dal jsem mu nakonec 10 euro, protože po 24 hodinách v autobusu jsem fakt neměl náladu něco šroubovat. Investice se násobně vyplatila - úložný prostor v hotelu pojmul náš tandem jen v rozloženém stavu, takže jsem si ušetřil další rozebírání tandemu.

Transport tedy dopadl dobře, přijeli jsme včas a po intenzivním odpočinku jsme si chtěli užít prohlídku Tallinu. První cíl byl přístav, kde jsme si koupili lístky na zítřejší trajekt.

Mají zde pěkný otočný most. Měli jsme štěstí, protože zrovna jedna loď proplouvala, a tak jsme viděli ten technický zázrak v akci. Tallinn je moc pěkné město, bohužel počasí nám dnes úplně nepřálo, takže jsme hned otestovali naše nepromokavé bundy.

Předpověď počasí: celý den slunečno. Realita: Krátká, ale intenzivní přeháňka cestou na trajekt. Naštěstí mi náladu zlepšoval pocit, že jsme ušetřili za přepravu kola, protože tandem je stále jen jedno kolo.

Dopoledne se počasí umoudřilo a v Helsinkách už to bylo přesně takové, abychom si připomněli, proč se sem chceme někdy v budoucnu přestěhovat.