Článek
Nakonec jsme stihli trajekt, co jel o hodinu dřív. I když to byl kus cesty, utekla plavba rychle, asi také proto, že tu měli funkční WiFi. Nejdříve jsme si prohlédli přístav s pracujícími dělníky.
Pracující dělníci v přístavu města Aarhus
Čas oběda jsme využili k návštěvě místa „Street Food“, kde jsme si dali jamajské vepřové a hovězí. V Aarhusu mají zajímavé historické centrum, ale nás zaujala moderní architektura. Zbytek trasy se dnes střídala městská i vesnická panoramata, a hlavně bylo opět krásně teplo, že už si konečně můžeme dopřávat nanuky.
Další den byl ve znamení vody. V noci přišla první bouřka. Díky hromům jsem se vzbudil a stihl schovat kolo pod střechou. Ráno byl stan téměř suchý, takže žádná komplikace a hurá na první přívoz. Těsně před přívozem „plula“ jedna loďka v trávníku, takže jsem se musel vrátit a vyfotit si ji.
Loď plující trávníkem
V další části trasy se rychle ubíhající rovina začala vlnit a trochu nám zkrátila dojezd baterie. Cestou se všechna možná vesnická panoramata střídala jak na běžícím pásu, včetně koní se hříbaty a krav.
Oběd byl až v prvním trochu větším městě, a i zde jsme měli trochu problém najít něco, co ještě nezrušili. Město s sebou přineslo bezpečné cyklostezky, takže jsme více stáli, než jeli. Celou dobu se kolem nás motaly zlověstné mraky a silnice byla často mokrá po právě prošlé přeháňce.
I ve druhém větším přívozu jsme vzbudili velký zájem o naše kolo
První přeháňku jsme přečkali v supermarketu při nákupu večeře. Protože do kempu to byla opět rovina, neměnili jsme ani vybitou baterii, a po dojezdu jsme za odměnu a za zvuků bouřky stihli první točené pivo po dvou měsících. Stan jsme postavili těsně před průtrží a nyní v kuchyňce čekáme, až opadne potopa.
Od včerejšího odpoledne nemáme na trase jediný kopec nebo třeba jen kopeček. Takovou rovinu jsme ještě nikde nejeli. Cestou občas natrefíme na nějakou zajímavost, jako třeba další obrovský míč nebo Laurela a Hardyho v dnešním obědovém městě. Tedy pokud sandwich a salát lze zařadit mezi obědy.
Laurel a Hardy
Pobřežní trasa občas nějaká panoramata zajistila, ale zmrzlina nám v dnešním vedru udělala větší radost. Poslední úsek cesty vedl nádhernými dunovými plantážemi. Po ubytování v kempu jsme se vypravili pěšky po písčité pláži na nejsevernější bod Dánska.
Vpravo jistě poznáváte Baltské moře, to je na všech našich dosavadních fotkách s mořem. Vlevo je Severní moře, to bude na našich fotkách od zítřka. Bohužel dosažením tohoto nejsevernějšího bodu Dánska se musíme otočit k jihu a pomalu se už vracet domů. Máme na to přesně měsíc.
Baltské i Severní moře
Počasí nám ráno dalo jasně najevo, že vracet se domů není dobrý nápad. Z kempu jsme vyjeli až v 11 hodin, když se déšť změnil v mrholení. Celý den se sluníčko schovávalo a občas trochu sprchlo, takže jsme jeli celou dobu v nepromokavých bundách i kalhotách.
První zastávka byla na největší pohyblivé duně na severu Evropy. Kvůli pozdnímu startu jsme do prvního města s restauracemi přijeli až kolem půl druhé. První restaurace byla asi spíš školní jídelna a ostatní byly až na jedinou zavřené, takže moc na výběr nebylo…
Råbjerg Mile – největší pohyblivá (migrující) písečná duna v severní Evropě
Potom následovalo další kličkování mezi kapkami deště a po několika dnech jsme si vyšlápli i první kopec.
Dnešní kemp má rodinnou atmosféru, s majitelem jsme příjemně pohovořili, mimo jiné i o českém pivu, které jsme už dlouho nepili. Zajeli jsme se ještě podívat na místní atrakci: pobřežní maják obklopený dunami, který byl před pár lety přemístěn, aby nespadl do moře. Na parkovišti jsme potkali Čechy z Budějovic a oni nám za přednášku o naší cestě věnovali dvě česká piva a hned byla večeře radostnější.
Odkazy:
