Článek
Po chvíli mi došlo, že jedu podle čtvrteční trasy zase zpět na sever. Naštěstí jsem to zjistil v místě, kudy jsme měli stejně jet, takže se nic nestalo. Na prvním mostě jsme museli počkat až se most sklopí, asi tam plula loď. To ale nebylo z našeho místa vidět.
Kolem oběda jsme stále ještě byli ve městě a vypadalo to, že se odtud nevymotáme. Po skoro 20 km konečně příroda a žádný člověk. Podle předpovědi mělo být slunečno, ale byli jsme vděční, že z těch mraků jen ukáplo a nepršelo.
Oběd byl až v dalším městě, už jsme rezignovali a šli do pizzerie na obědové menu, které ale v sobotu neměli. Kuřecí gril byl nakonec nad očekávání výborný.
Turistický vláček
Cestou se krajina vůbec nepodobala tomu, co jsme poslední týdny viděli, ale větší překvapení bylo nakonec na cyklostezce podél tratě. Koleje byly nějak blízko sebe, takže když jsme zaslechli vlak, bylo jasné, že to bude něco speciálního. Po focení jsme vlak dojeli a chvíli si mávali s cestujícími.
Kemp byl kousek za pěkným turistickým městem Mariefred. Na recepci kempu se zeptali, jestli máme rezervaci, že jsou úplně plní. Vypadalo to, že budeme muset jet jinam, ale tvářili jsme se tak utrápeně, že po chvíli nám nějaké malé místečko přidělili a dokonce se jim to podařilo zadat do systému, takže jsme vděčně zaplatili dost drahou cenu za jeden malý stan…
Uličky města Mariefred
Po úspěšném včerejším přemlouvání, abychom se mohli usadit v „obsazeném“ kempu, dorazili ještě dva cyklisti, jeden Fin a druhý Švýcar. Oba prošli stejnou procedurou a také se vešli. Navíc kemp zas tak plně nepůsobil, možná je to taková místní hra, aby člověk zaplatil vysoký poplatek a ještě byl vděčný.
Ráno jsme vyrazili po komplikovaně plánované trase, kde jsme se snažili co nejvíce vyhnout frekventované silnici a přitom její délku moc nenatahovat. Hlavně dopoledne jsme projížděli štěrkovými a také kopcovitými cestami, kde ale stále bylo co obdivovat. Nejvíce mě ovšem překvapila série zpomalovacích retardérů, to bych na lesní cestě fakt nečekal.
Åkers bruksmuseum - švédské průmyslové muzeum
Nechtělo se nám z trasy odbočit ke kilometr vzdálené restauraci, takže jsme si u kruháče snědli žlutý meloun a jeli dál. I přes veškerou snahu občas značená cyklostezka stejně vedla silnicí se středovým svodidlem, takže to dnes byl celkem náročný přesun. Jako „odměnu“ jsem si na pozdní oběd dal hamburger a Lenka se přejedla těstovin, takže zbytek dnešní trasy naříkala.
Zatím nemáme rozhodnuto, kudy zítra, protože trasa má mít víc než 100 km a přitom je cestou jen jeden malý obchod. Žádná restaurace, dokonce ani pizza. Po probuzení jsme zjistili, že finský cyklista, kterého jsme včera stále předjížděli, už vyrazil na cestu, doufám, že to nebylo kvůli našemu rychlému tandemu.
V lesní kadibudce jsme se převlékli do suchého
Při balení jsme měli první přeháňku a během dopoledne jsme několikrát lehce zmokli a zase uschnuli. Náhle se hodně rozpršelo a tak jsme kolo dali pod strom a v lesní kadibudce jsme se převlékli do suchého a vzali jsme si nepromokavé bundy. Tím se na čas déšť vylekal a tak štěrková cesta zůstala ještě sjízdná.
Protože jediný obchod, co byl na mapě, už roky nefunguje, vypadalo to na dlouhý hladový den. Jakmile jsme se po téměř 35 km štěrku konečně dostali na asfalt, spustil se zase silný déšť. Odbočili jsme k nedaleké čerpací stanici, že se tam schováme a dáme si aspoň hot-dog. Bohužel to byla zase bezobslužná benzínka, ale hned naproti se zjevilo spojení všech našich dnešních přání: restaurace s vlastní prodejnou potravin.
Restaurace i obchod v jednom a hlavně útočiště před deštěm
Dali jsme si levné obědové menu, dobili baterii a také se usušili. Jako bonus se zde zjevil náš známý Fin, který měl touto dobou být v cílovém kempu.
Po dešti jsme opustili restauraci s přesvědčením, že to zlé máme za sebou. Po chvíli jsme ovšem zase přišli o asfalt a kromě štěrku bylo na cestě i bláto, takže příštích 15 km jsme se občas i klouzali, naštěstí za účasti sluníčka. Po 105 km jsme v cíli, kde kachny dávají dobrou noc.
Kachny byly všude a kontrolovaly, co máme ve stanu
Odkazy:
