Článek
Dvě změny, jedna společná otázka
Český pracovní trh prochází během roku 2026 dvěma zajímavými změnami, které na první pohled nemusí působit jako související témata.
První se týká rekvalifikací.
Podle údajů zveřejněných serverem Novinky prošlo od ledna do září 2026 rekvalifikačními kurzy přibližně 7 500 lidí. Ve stejném období předchozího roku jich bylo téměř 47 tisíc. Počet účastníků se tedy propadl na přibližně šestinu, zatímco nezaměstnanost naopak vzrostla.
Pokles má několik příčin. Úřad práce jej vysvětluje mimo jiné rozpočtovým provizoriem na začátku roku, změnami financování a ukončením některých programů podporovaných z Národního plánu obnovy.
Druhou aktuální změnou je návrh nového nastavení podpory v nezaměstnanosti.
Od ledna 2026 platí systém, který zvýšil podporu během prvních měsíců nezaměstnanosti z původních 65 na 80 procent předchozího čistého výdělku. Smyslem změny bylo podle Ministerstva práce a sociálních věcí vytvořit lidem po ztrátě zaměstnání větší finanční prostor pro hledání práce odpovídající jejich kvalifikaci a případně také pro rekvalifikaci.
Vláda však v srpnu 2026 schválila návrh další změny. Od roku 2027 by se počáteční sazba měla vrátit z 80 na 65 procent. Současně má klesnout maximální výše podpory a snížit se má také podpora při rekvalifikaci. Ministerstvo očekává úsporu státního rozpočtu přibližně 4,5 až 5 miliard korun ročně.
V době vzniku tohoto článku jde stále o navrhovanou změnu.
Na první pohled jde o dvě rozdílné zprávy. Jedna se týká kurzů, druhá peněz vyplácených lidem bez zaměstnání.
Z národohospodářského pohledu je však spojuje stejná otázka.
Je podpora člověka při přechodu mezi zaměstnáními pouze veřejným nákladem, který je vhodné minimalizovat, nebo může za určitých podmínek představovat investici, jejíž část se státu v budoucnu vrátí?
Náklad dnes, výnos v budoucnu
Při pohledu na státní rozpočet se nabízí jednoduchá úvaha. Nižší výdaj znamená úsporu, vyšší výdaj znamená dodatečný náklad.
Z národohospodářského hlediska je však takové hodnocení neúplné.
Mezi běžnou spotřebou a investicí existuje zásadní rozdíl. Peníze vydané na okamžitou spotřebu přinesou užitek dnes. Investice naproti tomu předpokládá, že současný náklad může vytvořit budoucí výnos.
Veřejné výdaje samozřejmě nejsou podnikovou investicí v účetním smyslu. Přesto lze stejnou logiku použít při hodnocení některých opatření státu. Typickým příkladem jsou vzdělávání, rekvalifikace a další nástroje aktivní politiky zaměstnanosti.
Pokud stát přispěje člověku na získání nové kvalifikace a ten díky ní nalezne stabilnější nebo lépe placené zaměstnání, ekonomický efekt nekončí vydáním peněz na kurz.
Vzniká lidský kapitál.
Vyšší produktivita může vést k vyšší mzdě. Vyšší mzda znamená vyšší odvody a zpravidla také vyšší daňové příjmy. Zaměstnaný člověk zároveň přestává pobírat podporu v nezaměstnanosti a snižuje se riziko jeho dlouhodobého odchodu z trhu práce.
Správná otázka proto nemusí znít jen: Kolik nás to bude stát?
Stejně důležitá může být otázka: Co za tyto peníze získáme?
Rekvalifikace jako investice do lidského kapitálu
Symbolická ilustrace dalšího vzdělávání, získávání nových dovedností a rekvalifikace během pracovního života. Vytvořeno pomocí OpenAI.
Ekonomie pracuje s pojmem lidského kapitálu podobně jako s jinými formami kapitálu. Vzdělání, zkušenosti, znalosti a dovednosti zvyšují schopnost člověka vytvářet ekonomickou hodnotu.
Rekvalifikace je jedním z nástrojů, jak lidský kapitál doplnit nebo změnit v situaci, kdy původní kvalifikace přestává odpovídat poptávce trhu.
To nabývá na významu v době, kdy pracovní trh ovlivňuje automatizace, digitalizace, umělá inteligence, změny průmyslové výroby i demografický vývoj.
Člověk přitom nemusí být nekvalifikovaný v běžném slova smyslu. Může mít dvacet let zkušeností v profesi, po níž se postupně snižuje poptávka. Jeho problémem není nedostatek pracovních návyků, ale nesoulad mezi jeho dosavadní kvalifikací a tím, co právě požadují zaměstnavatelé.
Ekonomové pro tento problém používají pojem kvalifikační nesoulad.
Právě zde může mít rekvalifikace vysokou společenskou návratnost.
OECD upozorňuje, že Česko vydává na aktivní politiku zaměstnanosti relativně málo prostředků a jako jednu ze slabin identifikuje vzdělávání a rozvoj dovedností uchazečů o zaměstnání. Ve svých doporučeních zdůrazňuje význam cíleného zvyšování kvalifikace a rekvalifikací, mimo jiné u starších pracovníků a lidí, jejichž dosavadní dovednosti přestávají odpovídat potřebám pracovního trhu.
Samotná výše veřejných výdajů samozřejmě nic nevypovídá o jejich efektivitě. Více peněz automaticky neznamená lepší politiku zaměstnanosti.
Podstatné je, co za ně stát získá.
Česká ekonomika bude změny kvalifikace potřebovat
Výrazný propad počtu rekvalifikací v roce 2026 je proto zajímavý také z dlouhodobého hlediska.
Česká ekonomika patří mezi průmyslově orientované ekonomiky. Technologické změny přitom postupně mění charakter práce nejen ve výrobě, ale také v administrativě, obchodě, logistice nebo službách.
Představa, že člověk získá jednu kvalifikaci na začátku profesního života a vystačí s ní dalších čtyřicet let, bude stále méně realistická.
Rekvalifikace proto není pouze nástrojem určeným lidem, kteří dlouhodobě nemohou najít jakoukoliv práci.
Může být také prostředkem profesní mobility.
Člověk z oboru, jehož význam klesá, se díky ní může přesunout do oblasti, kde po pracovní síle existuje větší poptávka. Z pohledu ekonomiky tím dochází k lepšímu využití jednoho z nejvzácnějších výrobních faktorů, tedy lidské práce.
Ne každá rekvalifikace musí skončit přesně podle názvu kurzu
Při hodnocení výsledků rekvalifikací existuje ještě jeden zajímavý problém.
Představme si člověka, který absolvuje kurz programování, ale nakonec se profesionálním programátorem nestane.
Byla investice zbytečná?
Nemusela být.
Může získané digitální kompetence využít v obchodě, technické administrativě, řízení výroby, logistice, projektovém managementu nebo v úplně jiné profesi. Absolvování kurzu může rovněž signalizovat schopnost učit se, přijímat změny a aktivně pracovat na vlastní zaměstnatelnosti.
Pro zaměstnavatele není kandidát pouze souborem položek v životopise. Hodnotí také jeho motivaci, adaptabilitu a schopnost doplňovat si znalosti.
Úspěšnost rekvalifikační politiky by se proto neměla měřit pouze otázkou, kolik absolventů nastoupilo bezprostředně po skončení kurzu do profese, jejíž název měli na certifikátu.
Mnohem zajímavější je sledovat jejich zaměstnanost, vývoj příjmů a pracovní stabilitu během několika následujících let.
Měřit nejen cenu kurzu, ale také jeho návratnost
Představme si velmi zjednodušený příklad.
Rekvalifikace stojí veřejné prostředky. Člověk díky ní získá práci a následně vydělává více, než by vydělával bez ní. Část jeho dodatečného příjmu se prostřednictvím daní a povinných odvodů vrací veřejným rozpočtům.
Současně přestává pobírat podporu.
Skutečný fiskální náklad kurzu proto není nutně totožný s částkou uvedenou na faktuře vzdělávací instituce.
Ekonomicky korektnější by bylo sledovat čisté náklady po započtení budoucích dodatečných veřejných příjmů a případných ušetřených sociálních výdajů.
Samozřejmě nelze tvrdit, že každá rekvalifikace se státu vrátí.
Některé kurzy budou neefektivní. Někteří absolventi nové znalosti nevyužijí. U jiných by k nalezení práce došlo i bez veřejné podpory.
Právě proto je důležité výsledky vyhodnocovat.
Neobhajovat rekvalifikace proto, že dobře znějí. Neodmítat je proto, že něco stojí.
Měřit jejich výsledky.
Druhá šance nemusí přijít ve dvaceti letech
Lidský kapitál má ještě jeden rozměr, který se do tabulek obtížně zapisuje.
Ne každý člověk měl na začátku dospělého života stejné podmínky.
Rodinné prostředí, kvalita školy, finanční možnosti, zdravotní stav nebo jednoduše chybějící vzory mohou ovlivnit, jaké vzdělání člověk získá a jakou profesní cestu si zvolí.
Ve čtyřiceti nebo padesáti letech může být tentýž člověk podstatně motivovanější než ve dvaceti.
Z hlediska ekonomiky přitom není zásadní, zda pracovník získal využitelnou kvalifikaci ve dvaadvaceti nebo ve pětačtyřiceti letech. Jestliže ji dokáže dalších deset, patnáct nebo dvacet let produktivně využívat, může mít její doplnění stále značnou ekonomickou hodnotu.
Zvláště důležité je to u lidí ve středním a vyšším věku.
S prodlužováním pracovního života bude stále méně realistická představa, že člověk vystačí po celou kariéru s kvalifikací získanou před několika desetiletími.
A právě zde se rekvalifikace propojuje s podporou v nezaměstnanosti
Na první pohled jde o dva rozdílné nástroje.
Rekvalifikace je aktivním opatřením. Podpora v nezaměstnanosti představuje příjmové zajištění člověka, který přišel o práci.
Ve skutečnosti spolu ale úzce souvisejí.
Aby se člověk mohl přeorientovat, hledat zaměstnání odpovídající svým schopnostem nebo absolvovat vzdělávání, potřebuje určitý čas a finanční prostor.
Příliš dlouhá a příliš štědrá podpora může oslabovat motivaci k rychlému návratu do zaměstnání. To je ekonomicky relevantní argument a nelze jej ignorovat.
Stejně relevantní je však opačné riziko.
Pokud je počáteční propad příjmů po ztrátě zaměstnání příliš prudký, může být člověk pod ekonomickým tlakem přijmout první dostupnou práci bez ohledu na to, zda odpovídá jeho kvalifikaci, zkušenostem a potenciální produktivitě.
V ekonomii trhu práce se tím dostáváme k problematice párování pracovníků a pracovních míst, tedy takzvaného matchingu.
Symbolická ilustrace hledání vhodného pracovního uplatnění a přechodu mezi zaměstnáními. Vytvořeno pomocí OpenAI.
Není práce jako práce
Z pohledu statistiky nezaměstnanosti je samozřejmě žádoucí, aby se člověk vrátil do zaměstnání co nejrychleji.
Z pohledu celé ekonomiky je však důležité také to, kam se vrátí.
Představme si zkušeného technika, obchodníka nebo specialistu, který po ztrátě zaměstnání přijme první dostupné místo výrazně pod úrovní své kvalifikace.
Statisticky problém nezaměstnanosti zmizel.
Ekonomicky ale nemuselo dojít k optimálnímu výsledku.
Část jeho lidského kapitálu zůstává nevyužita. Jeho produktivita i mzda mohou být nižší, než kdyby dostal několik týdnů navíc na nalezení vhodnější pozice.
A protože mzda souvisí s odvody a daňovými příjmy, rozdíl není zajímavý pouze pro samotného zaměstnance.
Může být zajímavý také pro stát.
Podpora není určena každému, kdo právě nepracuje
V české diskusi někdy splývá podpora v nezaměstnanosti s obecnou představou sociálních dávek.
To není přesné.
Pro vznik nároku na podporu je standardně potřeba získat během posledních dvou let alespoň dvanáct měsíců doby důchodového pojištění zaměstnáním, jinou výdělečnou činností nebo prostřednictvím zákonem stanovené náhradní doby.
Systém tedy obsahuje výrazný pojistný princip.
Nejde jednoduše o platbu každému člověku, který nemá zaměstnání. Ve velké části případů jde o dočasné zajištění člověka, který předtím ekonomicky aktivní byl a prostřednictvím své práce se podílel na financování veřejných systémů.
Proto je také důležité oddělovat debatu o podpoře v nezaměstnanosti od debaty o dlouhodobém zneužívání sociálního systému.
Jde o odlišné problémy a jejich směšování ekonomické diskusi nepomáhá.
Proč byla podpora od roku 2026 zvýšena
Od ledna 2026 činí podpora v nezaměstnanosti u lidí s předchozím příjmem během první fáze podpůrčí doby 80 procent předchozího čistého výdělku.
U uchazečů do 52 let tato sazba platí první dva měsíce. U starších uchazečů první tři měsíce. Poté podpora postupně klesá.
Logika změny byla ekonomicky zajímavá.
Vyšší počáteční podpora měla vytvořit dostatečné finanční zajištění během hledání nového zaměstnání, zatímco její pozdější pokles měl zachovat motivaci k návratu na pracovní trh.
Ministerstvo práce a sociálních věcí tehdy změnu prezentovalo také jako prostředek, který má lidem umožnit hledat práci lépe odpovídající jejich kvalifikaci, zapojit se do rekvalifikací a zvyšovat svou hodnotu na trhu práce.
Systém tedy nebyl koncipován pouze jako sociální pomoc.
Měl ovlivnit také mobilitu pracovní síly.
Nyní se počítá s opačným krokem
V srpnu 2026 vláda schválila návrh, který má část předchozí změny od roku 2027 zvrátit.
Počáteční sazba podpory by měla klesnout z 80 na 65 procent předchozího čistého výdělku. Podpora při rekvalifikaci má klesnout z 80 na 60 procent a snížit se má rovněž maximální možná výše obou podpor.
Ministerstvo práce a sociálních věcí očekává rozpočtovou úsporu přibližně 4,5 až 5 miliard korun ročně.
To je významná částka a rozpočtový argument nelze jednoduše odmítnout.
Z hlediska dlouhodobé efektivity pracovního trhu je však legitimní položit ještě druhou otázku.
Jaké budou nepřímé dopady této úspory?
Co když vyšší podpora kupuje především čas?
Smyslem vyšší podpory nemusí být motivovat člověka, aby zůstal déle bez práce.
Může mu kupovat čas.
Čas na několik pracovních pohovorů. Čas na nalezení zaměstnavatele, který skutečně využije jeho zkušenosti. Čas na změnu oboru. Čas na krátkou rekvalifikaci.
V ekonomické teorii hledání zaměstnání existuje koncept rezervační mzdy. Zjednodušeně řečeno jde o nejnižší mzdu, za kterou je člověk v dané situaci ochoten pracovní nabídku přijmout.
Výše podpory může tuto hranici ovlivnit.
Vyšší podpora může člověku umožnit odmítnout méně vhodnou nabídku a pokračovat v hledání.
To má dva možné důsledky.
Prvním je delší nezaměstnanost a vyšší veřejné náklady.
Druhým může být kvalitnější následné zaměstnání, vyšší mzda a stabilnější pracovní vztah.
Ekonomický výzkum proto neposkytuje jednoduchou odpověď, podle níž je vyšší podpora vždy dobrá nebo vždy špatná. Výsledky závisejí na nastavení systému, délce podpory, situaci na trhu práce i charakteristikách konkrétních uchazečů.
Některé výzkumy skutečně nacházejí prodloužení doby hledání práce. Jiné zároveň ukazují, že štědřejší pojištění v nezaměstnanosti může za určitých okolností zlepšit kvalitu následného pracovního uplatnění.
A právě tento efekt je pro veřejné finance zajímavý.
Vyšší mzda znamená také vyšší příjem veřejných rozpočtů
Uvažujme opět zjednodušeně.
Člověk může nastoupit okamžitě do zaměstnání s nižší mzdou a omezeným využitím své kvalifikace.
Nebo může hledat o několik týdnů déle a najít práci, ve které své schopnosti využije lépe a bude dlouhodobě vydělávat více.
V prvním případě stát krátkodobě ušetří na podpoře.
Ve druhém případě na ní krátkodobě vydá více.
Pokud však druhé zaměstnání přinese po několik dalších let vyšší příjem, vznikají také vyšší příjmy veřejných rozpočtů.
Do hry navíc vstupuje stabilita pracovního místa. Kvalitnější shoda mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem může snižovat pravděpodobnost rychlého ukončení pracovního poměru a opětovného návratu do evidence Úřadu práce.
Teprve součet těchto efektů nám říká, která varianta byla pro ekonomiku skutečně levnější.
Inspirace ze zahraničí neznamená slepé kopírování
Při debatě o trhu práce se často zmiňují severské země, Rakousko nebo Nizozemsko.
Česká republika samozřejmě nemůže jednoduše převzít cizí systém. Země mají rozdílné daňové zatížení, instituce, strukturu ekonomiky, kolektivní vyjednávání i historické zkušenosti.
Přesto jsou některé principy přenositelné.
Známým příkladem je dánský koncept flexicurity.
Jeho podstata nespočívá pouze ve vysoké sociální ochraně. Kombinuje relativně pružný pracovní trh, příjmové zabezpečení při ztrátě zaměstnání a aktivní politiku, která má člověka vrátit do produktivní práce.
Klíčová je právě kombinace jistoty a aktivity.
Sociální systém zde nemá člověka izolovat od pracovního trhu. Má mu umožnit změnu zvládnout.
To ale neznamená, že jakýkoli vysoký veřejný výdaj je automaticky správný. Také země se silnou aktivní politikou zaměstnanosti průběžně posuzují účinnost jednotlivých opatření.
Právě to je podstatné.
Debata nemusí znít: více, nebo méně státu.
Mnohem praktičtější otázka zní: které výdaje skutečně fungují?
Aktivní politika není totéž co štědrý sociální stát
Podpora rekvalifikací nemusí znamenat rezignaci na osobní odpovědnost.
Vyšší krátkodobá podpora v nezaměstnanosti nemusí znamenat podporu dlouhodobé pasivity.
A požadavek, aby nezaměstnaný aktivně hledal práci, nemusí být v rozporu s tím, že mu stát poskytne dostatečný prostor pro nalezení zaměstnání odpovídajícího jeho schopnostem.
Tyto principy mohou fungovat společně.
Dobře nastavený systém může být relativně štědrý v okamžiku, kdy člověk skutečně potřebuje pomoc, a současně poměrně náročný na jeho aktivitu.
Může nabídnout rekvalifikaci, ale očekávat její dokončení.
Může poskytnout čas na nalezení vhodného zaměstnání, ale vyžadovat skutečné hledání práce.
Může investovat veřejné prostředky do člověka, ale následně měřit, zda tato investice přinesla výsledek.
Nejdražší může být člověka na trhu práce ztratit
Při diskusi o jednotlivých miliardách veřejných výdajů je snadné přehlédnout dlouhodobý náklad nezaměstnanosti.
Čím déle člověk zůstává mimo pracovní trh, tím více mohou zastarávat jeho znalosti. Může ztrácet profesní kontakty a pracovní návyky. Dlouhé období bez zaměstnání může navíc následný návrat na pracovní trh dále komplikovat.
Ekonomie tento problém spojuje mimo jiné s fenoménem hystereze nezaměstnanosti. Původně dočasný výpadek může zanechat dlouhodobé následky.
Proto může být ekonomicky výhodnější investovat do rychlé změny kvalifikace než několik let financovat důsledky toho, že člověk odpovídající zaměstnání nenalezl.
Tento argument je zvláště významný u lidí, kteří před sebou stále mají deset nebo dvacet let pracovního života.
Člověk v padesáti letech nemusí být z pohledu ekonomiky pracovníkem na konci kariéry. Může před sebou mít ještě významnou část ekonomicky aktivního života.
Investice do jeho zaměstnatelnosti proto může mít poměrně dlouhou dobu, během níž se může vracet.
Stát by měl přemýšlet jako investor
To ovšem neznamená, že každé opatření označené za podporu zaměstnanosti je automaticky správné.
Právě naopak.
Jestliže rekvalifikace chápeme jako investici, měli bychom k nim přistupovat stejně přísně jako k investicím.
Má kurz skutečnou poptávku na trhu práce?
Kolik jeho absolventů pracuje po šesti měsících, po roce a po třech letech?
Jak se vyvíjejí jejich příjmy?
Kolik lidí by stejného výsledku dosáhlo i bez veřejné podpory?
Kolik veřejných prostředků se prostřednictvím jejich následné ekonomické aktivity vrátilo?
Podobně lze posuzovat změny podpory v nezaměstnanosti.
Nestačí pouze spočítat, kolik stát ušetří snížením měsíční částky. Je vhodné sledovat také délku nezaměstnanosti, mzdu v novém zaměstnání, stabilitu pracovního místa a pravděpodobnost opětovného návratu do evidence.
Teprve potom lze seriózně říci, která varianta je skutečně hospodárnější.
Úspora není totéž co návratnost
Každá vláda musí hlídat veřejné finance. Česká republika není výjimkou.
Rozpočtová disciplína ale neznamená pouze snižovat výdaje. Znamená také rozhodovat, které výdaje mají dostatečnou návratnost a které nikoli.
Pokud stát utratí méně za neefektivní program, jde o skutečnou úsporu.
Pokud však omezí program, který prokazatelně zvyšoval zaměstnanost, kvalifikaci a budoucí veřejné příjmy, může jít pouze o účetní úsporu současného rozpočtu vykoupenou náklady v budoucnosti.
A stejný princip funguje opačně.
Ne každý další výdaj je investicí jen proto, že jej za investici označíme.
Rozhodující musí být výsledky.
Možná tedy není nejdůležitější otázkou, zda má být podpora v nezaměstnanosti o několik procentních bodů vyšší nebo nižší.
Stejně tak nemusí být rozhodující pouze počet schválených rekvalifikací.
Podstatnější je vytvořit systém, který člověka během přechodného období zabezpečí, pomůže mu zvýšit jeho hodnotu na pracovním trhu a současně jej motivuje k návratu do zaměstnání.
Pokud výsledkem bude člověk, který místo dlouhodobé nezaměstnanosti dalších patnáct let pracuje, vytváří hodnotu, odvádí daně a pojistné a spotřebovává na trhu, potom stát nezískal pouze zpět část peněz vložených do jeho podpory.
Získala celá ekonomika.
A právě v tom je rozdíl mezi veřejným výdajem posuzovaným pouze v okamžiku jeho vyplacení a investicí do lidského kapitálu posuzovanou podle toho, co přinese v budoucnosti.
Poznámka
Při přípravě článku byl využit nástroj AI pro jazykovou kontrolu textu a rešeršní podporu při ověřování vybraných údajů.
Odkazy na použité zdroje
Ministerstvo práce a sociálních věcí: Přehled legislativních změn účinných od 1. ledna 2026
Ministerstvo práce a sociálních věcí: Vláda schválila změny podpory v nezaměstnanosti
Ministerstvo práce a sociálních věcí: Změny v podpoře v nezaměstnanosti posílí jistotu lidí při hledání práce a přispějí k růstu mezd
Novinky.cz: Rekvalifikačních kurzů výrazně ubylo. Starší lidé a dlouhodobě nezaměstnaní často narazí
ČT24: Plán na snížení podpor v nezaměstnanosti rozklížil vládu
OECD: Promoting Better Career Mobility for Longer Working Lives in Czechia
OECD: OECD Economic Surveys: Czechia 2025
NBER: Do Unemployment Insurance Benefits Improve Match and Employer Quality?
