Článek
Tak jako hranice země je důležitá pro život lidí v ní,
tak důležitá je hranice života pro život lidí s ní. M.U
Někdo, někde napsal a já to opakuji: „Neplač na smrtelné posteli, že to končí. Usmívej se, že se to všechno vůbec stalo.“
Všechny osobní pocity jsou regulovány věkem, pokud samozřejmě mluvíme o věku, v kterém nás může „překvapit“ nebo „nepřekvapit“ blízkost přirozené smrti a našeho přirozeného odcházení z tohoto světa. Tedy spíše jen ze světa, protože následující povídání bude realistické, bez jakéhokoliv pocitu, že budeme odcházet do jiného světa, nebo do jiné vesmírné, pro nás připravené aglomerace, prostorově se nacházející třeba i v jiném vesmírném prostoru.
Proto právě nadpis hovoří o životě bez budoucnosti, ti co si myslí, že po smrti na ně čeká další „nějaký život“, se právě domnívají, že mají před sebou budoucnost. Tito lidé se však nezabývají tím, jak vlastně ve svém stáří svůj život žijí. Tedy oni vlastně přestávají žít, o nějakých aktivitách už vůbec nepřemýšlejí, pouze čekají na tu novou budoucnost.
Je to však pouhé čekání na smrt.
Věk na sklonku života sebou přináší například, pokud jsme v bdělém stavu, vzpomínky na některé části našeho života uplynulého. Naše vzpomínky nám připomenou i naše splněná a nesplněná přání z mládí, hlavně pak, co jsme proto udělali, aby se naše přání splnilo, byť jen jediné. A jestli jsme opět nečekali, až nám někdo tato přání pomůže splnit, aniž bychom o tom někomu řekli.
Napsat tento, a další články o tomto životním období jsem se rozhodl proto, že mám pocit, že se tímto tématem zabývají pisatelé (spisovatelé), kteří mají ke stáří dost daleko a pouze vycházejí z toho, co uslyší od svých babiček a dědečků. Z toho si pak udělají vlastní názor na tuto část života. S realitou to nemá vůbec nic společného.
Stejně tak tito lidé píší o smrti samotné tak, jak jim to někdo vyprávěl, bez důkazů, že to tak opravdu je. Stále se opakuje ta efektní část odcházení krásným tunelem se světlem na konci.
Smrt jsem prožil dvakrát, tedy dvakrát jsem se vracel - a vrátil. Pokaždé jinak, zpět do života původního a skutečného. S odstupem času vám řeknu, byla to síla.
Tyto situace mají jedno společné, a po vašem návratu to může být i hodně bolestivé zjištění. Nebo i naopak. Je to jednání a chování vašich blízkých včetně kamarádů a přátel nebo jen těch, kteří vás mají rádi a zůstávají s vámi až do konce. Nemusí to být fyzicky, že stojí všichni vedle vás ale duševně vás provázejí a podávají vám pomocnou ruku, která vás pomyslně přitahuje zpátky do života. Já jsem to opravdu vnímal, mám tyto lidi doteď kolem sebe. Nikdy jsem jim to neřekl, že to tak cítím ale protože je mám stále kolem sebe, tak se nebojím.
V této souvislosti mě napadá krásné čtyřverší (úryvek) z básně „Padlým“, kterou napsal historik Laurence Binyon. Toto čtyřverší se stalo nejčastěji recitovaným básnickým projevem při všech slavnostních vzpomínkách na padlé za první světové války.
"Nezestárnou jako my, kdo jsme zbyli pro stárnutí,
věk nezbaví je sil ani léta neodsoudí kdesi.
Při západu slunce i při úsvitu
je připomeneme si".
Stáří je věk, který vyjadřuje závěrečnou etapu před cílovou páskou osudů životní dráhy každého jednotlivce. Jedná se ale většinou o ty osoby, které se zúčastnili naplňování a ovlivňování svých osudů, té své životní dráhy etapového klání a nebyli jen překážkou pro ostatní účastníky při plnění jejich snů, představ a přání. Nenechali se unášet davem osudů a svou vlastní povahou. Svým vlastním přičiněním ovlivňovali svůj osud, který není dán odněkud shůry, je prostě v nás v našich genech a povahových rysech. Tak prosím nyní, ve svém stáří, se nevymlouvejte, že osud k vám nebyl příznivý. Stáří je nejtěžší část života především proto, že nás opouštějí přátelé a příbuzní, kteří svou cestu již ukončili. Nikam neodešli, prostě už skončili. Nikde už je osobně nepotkáme ale budeme si je stále ve svých příbězích připomínat.
V průběhu uplynulé části života jsme každý z nás měli mnoho přání a nyní, když máme tolik volného času se mnozí z nás zamýšlejí nad tím, jak se nám naše přání plnila. Plnění mích a vašich přání je založeno na vlastní vůlí každého z nás docílit splnění těchto přání. Aniž bychom se nad tím nějak stále zamýšleli jednoznačně se ve své vůli těmto přáním podřizujeme a všechna, podotýkám všechna, naše jednání, ve všech činnostech jsou takto směrována. To je ta pevná vůle, která je pro smysl života člověka a jeho naplnění, podstatná. Je jasné, že není každý člověk „obdarován“ touto osobní povahovou identitou potřebnou pro naplnění svého osudu, který není dán člověku nějakou vymyšlenou nadpřirozenou bytostí, jako třeba bohem. Míra spokojeného osudu je podmíněna povahovými rysy každé osoby. Spoléhat na různá rčení, jako třeba „osud nám nepřeje“ nebo „osudem je to tak dáno“, není moc velké hrdinství. Příhodné rčení je třeba „těžký osud dobrodruha“, protože dobrodruh si svůj dobrodružný způsob života sám vybral a sám různá dobrodružství vyhledává. Osud je tedy právě ten fenomén, kterým lze nahradit Pána boha. Rozdíl je ale v tom, že v tohoto boha věří ti lidé, kteří se již dále jen spoléhají, že on „to - něco“ zařídí v jejich prospěch a dále již jen čekají a v případě neúspěchu se utěší slovy „Bůh to tak chtěl“.
To těmto „falešně“ věřícím pomáhá být v klidu a vůbec je nenapadá jakoukoliv vinu přičítat své vlastní osobě.
V jiném slova smyslu lze však tuto verzi použít v případě úmrtí někoho z blízkých když při kondolenci pro pozůstalé někdo při podávání ruky řekne „Bůh to tak chtěl“. To zní velice přívětivě a nikoho nenapadne, že „Bůh to zavinil“.
Ve svém stáří už jistě vím, že není třeba Boha, ale je třeba svůj život žít s vlastní odpovědností za tento život. Stále si připomínat, že osud každého z nás je v našich možnostech a hlavně, v našem pojímání života se snahou svým chováním ke svému okolí obsazeném spoustou ostatních lidí tvořící společnost, ve které žijeme a ve které naplňujeme svůj osud jako součást této společnosti. Není možné, nebo lépe, je možné ale není dobré, žít svůj život samostatně a odděleně od této společnosti a hořekovat nad svým „těžkým“ osudem. Osud je právě ta naše snaha plnit si své sny, plnit si svá přání z dětství nebo z mládí. Z doby, kdy se tyto sny vytvářejí stejně jako vaše celá budoucnost.
Z předešlého lze jednoznačně usoudit, že svůj osud si skutečně vytváříme mi sami, každý jednotlivec v závislosti na celé společnosti ve které jsme se „vyskytli“ a ve které svůj život prožíváme a svým osudem ji doplňujeme a vlastně i ovlivňujeme.
Stejně jako to popisuji po stránce duševní, stejně tak je náš osud ovlivňován po stránce fyzické. Hlavně si nyní ve svém věku musíme přiznat, že obě tyto životní disciplíny nejvíce ovlivňují délku našeho života. To je jedno z důležitých poznání. A druhé je, jak závěr svého života prožijeme, nebo prožíváme.
Pan Břetislav Staše, otec herečky Simony Stašové, své dceři při svém stárnutí ve věku 91 let řekl: „stárnutí není umění, umění je to snášet“.
Herec Josef Větrovec, ve vzpomínkách herečky Simony Stašové, říkal: "život je choroba, která se přenáší pohlavním stykem a na kterou se vždycky umírá “.
