Článek
Místopisné údaje jsou uvedeny tak aby mohly být použity se zaměřováním kompasem a nebo turistického označení. Chytrý telefon je samozřejmě povinností. I kdyby jste ho nepoužili ani jednou, je to jistota, že vás najdou. Všímejte si identických styčných bodů, které jsou v tomto itineráři uvedeny. V části z Františkova směrem ke státní hranici je kompas výhodou.
Jak a proč vznikl Kanál 54.
Evropu, kterou od fašistů a německého Vermachtu osvobodila v roce 1945 americká armáda, od té Evropy, kterou osvobodila od stejných okupantů sovětská armáda, dělila ostře sledovaná hranice. Vysvětlení proč, bylo i tenkrát rozporuplné.
Jeden z českých politiků ve zmiňované době o této hranici prohlásil, že to není hranice mezi západem a východem, ale hranice mezi Německem a Sovětským svazem.
Zajímavé určitě je, že v letošním roce 2023 je to 75 let od doby, kdy po volbách v roce 1948 byla ochrana státní hranice naší země zřízena tak, jak uvádím.
Po odsunu německého obyvatelstva a poválečném uspořádání Evropy nastala velká změna v šumavském příhraničním regionu. Hranice česko-bavorská a česko-rakouská se postupně uzavřely.
Nepsaná dohoda z Jalty mezi vítěznými mocnostmi protihitlerovské koalice během 2. světové války rozdělila Evropu na dvě mocenské sféry vlivu, kdy se Československo ocitlo na sovětské straně. Do poloviny roku 1947 sovětské vedení ještě tolerovalo určitou formu pokvětnové pluralitní demokracie. To se také odrazilo v ostraze státních hranic. Nejprve se zdálo, že střežení hranic bude pokračovat v intencích prvorepublikové Finanční stráže. Dlouhé úseky státní hranice a celní pásma šumavského regionu se střežily tradičním pochůzkovým způsobem. Spolu s Finanční stráží bylo ke střežení hranic přiděleno 12 rot 1. pohotovostního pluku Národní bezpečnosti.
Hlavním úkolem ostrahy státní hranice v letech 1945 - 1948 bylo bránit pašování a nelegálním přechodům státní hranice, aby z této naší země nebo přes ni, z celého mimo západního bloku, neodcházeli lidé přes uvedenou hranici do západní Evropy.
Rozepisovat se o této situaci vůbec nemá smysl a není to ani předmětem této publikace, chci jenom vysvětlit, že vznikla, a jak byla řešena situace, kdy mnoho lidí po druhé světové válce chtělo opustit Českou republiku ale nebylo jim to umožněno tak, že byly uzavřeny a střeženy (rok 1948) a později oploceny (rok 1953) naše státní hranice se západní Evropou. Našlo se ale několik lidí, kteří uměli touto hranicí, přísně střeženou, projít a ještě sebou vzít několik dalších osob. Říkalo se jim převaděči. To však platilo pouze do roku 1953, kdy bylo na tyto hranice instalováno oplocení a střežení vojsky (pohraniční stráž) bylo maximálně navýšeno, co do počtu.
Převaděči byli pro naše budoucí socialistické zřízení velkým nebezpečím, protože dokázali převádět lidi, kteří nechtěli budovat socialismus, směrem na západ, a ze západu k nám převáděli lidi, kteří dokázali informovat následně na západ, jak se tento socialismus buduje a jestli opravdu, náhodou, nebude lepší než systém sociální a ekonomický stále se rozvíjející v západním světě.
Tak tedy vznikl Kanál 54, který si vytvořil na cestách Šumavy převaděč a pašerák Kilián Nowotny, narozen 1. prosince 1905 v německé rodině Nowotnych, jako poslední z pěti dětí v chalupě v Pláních číslo 88. Pláně byly spádovou obcí Kaltenbachu (Studený potok). Po druhé světové válce byl Kaltenbach přejmenován na Nové Hutě. Tudy procházel v letech 1948 až 1950 jako převaděč. Část cesty, od Kaltenbachu - Nová Huť ke hranici, používal i před válkou pro pašování zboží do Německa a zpět.
Tato opravdu historická osobnost Šumavy se stala předmětem mnoha vyprávění, mýtů a i v současné době vydaných publikací, více či méně zajímavých, ale vždy o dobrodružství jednoho člověka. V dnešní době jsou Králi Šumavy nazýváni i jiní převaděči, těmto však toto pojmenování bylo přiřknuto až v době po roce 1989. Skutečný Král Šumavy, Kylián Nowotny, byl takto pojmenován již v dobách svého působení na česko německé hranici v letech 1948 - 1950. V době jeho největší slávy byl Čechy přezdíván Král Šumavy, Němci Paschko"nig (král pašeráků) a Grenzko"nig (král hranice), Američany pak King of the Road (král silnice).
Nejvíce zavádějící od skutečnosti je film z roku 1959, který se opakovaně v televizi vysílá dodnes po rouškou „dobrodružný film“ ovšem se silně politickým podtextem té doby. Je zde i prezentován hrdinský čin vojáků střežících naše státní hranice, kteří v tomto zfilmovaném dobrodružství Krále Šumavy chytili, nebo i zastřelili, ale ten ve skutečnosti mnoho let po těchto událostech žil v SRN, kde 12. března 1977 zemřel přirozenou smrtí, stářím.
Pro generace současné, však tato historie není moc zajímavá, protože je ve všech směrech prodchnuta politickým děním v Evropě po skončení druhé světové války a to již současné mladé a střední generace nezajímá.
Tyto cesty tedy berte jako nejkrásnější ukázku šumavského podhůří, hor a plání, šumavské přírody v kontextu s dobrodružnou výpravou válečného fenoménu, která je pro svoji tajemnost a nedosažitelnost běžnému turistickému ruchu neznámá a v podání uvedeného charakteru nedosažitelná.
Pohybovat se na hřebenech Šumavy rozložených od Knížecích plání k pramenům Teplé Vltavy je úchvatné hlavně pro nás, kteří jsme v minulosti v Borových Ladech, 7 kilometrů před hranicí s Německem, museli uhnout z cesty na Knížecí Pláně doprava směrem na Kvildu a tady opět doprava od cesty na Bučinu nebo k pramenům Vltavy, která stejně tak v km vzdálenosti utajovaly státní hranici.
Když na kole projedu cestou, kterou ani nejlepší vojáci té doby nedokázali po druhé světové válce dlouho objevit a ohlídat, směrem do „Západního“ Německa (SRN), mně připadá jako velice zajímavá změna právě v té oblasti svobody osobního pohybu, po 38 letech mého socialistického života za dráty, které jsou dnes vidět jen jako výstavní atrakce na Bučině, 100 metrů od přechodu pro pěší z Česka do SRN.
Výšková pásma Šumavy:
1. pásmo tvoří nejvyšší pohraniční hřbet a pláně dosahující nadmořské výšky zhruba od 1.000 do 1.300 metrů nadmořské výšky, v některých případech i více. Vyšších vrchů než 1.300 m je na obou stranách státní hranice (CZ, SRN a Rakousko) 26. Do tohoto seznamu patří i nejvyšší hora Šumavy Velký Javor 1.456 m, která leží v Bavorsku a nejvyšší hora na české území (leží na česko-rakouské hranici) Plechý 1.378 m.
2. pásmo (podhůří) ve výši 600 až 1.000 m je značně výškově členité. Tato část Šumavy sahá hlouběji do vnitrozemí. Ve výjimečných případech mohou některé vrchy v tomto pásmu dosáhnou výšek nad 1.000 m. Boubín 1.362 m.
3. pásmo představuje nejnižší části o nadmořské výšce většinou pod 600 m. Patří sem především okrajové části šumavského podhůří.
Za zmínku stojí také střední výška šumavského pohoří - 921,5 m. I tyto údaje řadí Šumavu k nejvyšším českým a moravským pohořím. Například nejvyšší vrchol Krkonoš - Sněžka sice převyšuje šumavský Plechý o 224 metry (její nadmořská výška činí 1.602 m) ale střední výška Krkonoš dosahuje pouze 901 m. Střední výška Hrubého Jeseníku činí pouze 887,6 m (Praděd 1.491 m).
Na samotné cestě Krále Šumavy se pohybujeme přibližně uprostřed celého pohoří v rozloze její délky. Tato se v odborné literatuře uvádí od Nýrska po Vyšší Brod, 110 km vzdušnou čarou.
Ani šířka Šumavy měřená od statní hranice směrem do českého vnitrozemí není zcela zanedbatelná - v průměru dosahuje 15 - 20 kilometrů a připočítáme-li podhůří, dosahuje 30 - 35 kilometrů. K tomu je třeba dodat, že i v sousedním Bavorsku zasahuje Šumava do vnitrozemí v průměrné vzdálenosti okolo 10 km od státní hranice.
Zde je začátek pověstného Kanálu 54.
Křižovatka U Sloupů 957 m.n.m. - toto místo se nachází nad Vimperkem po hlavní silnici (Sušická), křižovatka kde rovně, hlavní silnice, vede do Zdíkova a vlevo vedlejší silnice, odbočuje na Kvildu. Po levé straně je plotem obehnaný areál bývalých kasáren.
Historie těchto, dnes již bývalých kasáren, sahá až do roku 1945 kdy zde byl 15.5.1945 zabit velitel německé armádní jednotky, pravděpodobně 211. pěší divize, Johan-Heinrich Eckhard. Od 1.10.1949 do 1.12.1950 zde byl dislokován pěší pluk 26 československé armády a od 1.1.1951 do 1.11.1954 se tento název změnil na 26. pěší pluk. Tedy číslo 26 se jenom přesunulo před pojmenování.
Kilián Nowotny - Král Šumavy, přebíral uprchlíky z Československa v chalupě Josefa Peka, která stála v Hrabicích u Vimperku nebo v hospodě, která byla těsně vedle silnice asi 100 metrů severně přibližně naproti vchodu (vjezdu) do areálu kasáren nad Vimperkem. Podle toho odkud s utečenci vycházel také volil cestu. Pokud vyzvedával převádějící osoby v hospodě volil cestu po pravé straně okolo kasáren od silnice na Borová Lada, kterou se dále budeme ubírat. Pokud převádějící osoby vyzvedával v chalupě Josefa Peka, volil cestu přes silnici z Vimperku kolem nemocnice a kolem spodní části kasáren směrem na Lipku. To vysvětluji proto, že se můžete setkat se spornými názory, kudy vlastně chodil a takto zdůvodněnými variantami se nikdo nezabýval.
Na tato místa Kilian chodil pěšky z Německa, cca 21-22 km (vzdálenost měřena osobně a odpovídá téměř přesně viz. závěr). Protože tuto cestu procházel většinou v noci, tak se nejdříve v místě, kde utečence přebíral, prospal a pak následný večer se vracel s osobami doporučenými pro převedení hranice do Německa.
S Kiliánem Nowotnym spolupracovaly dvě osoby jako pražské spojky, Karel Švarc, vedoucí jídelny a řeznictví v Opletalově ulici v Praze a Stanislav Štingl, bývalý poštmistr ve Vimperku a následně bydlící v Praze. Zprostředkování mezi těmito osobami a Kiliánem Nowotnym prováděl Josef Pek na svých pracovních cestách do Prahy v souvislosti se svou novinářskou profesí.
Ve filmu k tomuto účelu sloužila mrtvá schránka na hřbitově na Kvildě, ale ve skutečnosti to zřejmě muselo být jinak, protože se nikde nepíše o cestách Kiliána na Kvildu. Ve filmu převaděč Kilián Nowotny bydle na Kvildě. Ve skutečnosti od roku 1945, kdy utekl ze zajetí vr francouzské pevnosti Saint-Nazaire a pěšky dorazil do Bavorska kde zůstal i po skončení druhé světové války a nestal se tak účastníkem odsunu. Usadil se nedaleko českých hranic (25 km) v městečku Rohrnbachu. V roce 1946 se setkal s manželkou a oběma dcerami vysídlenými z Čech.
Vše nasvědčuje tomu, že cesty Krále Šumavy z Německa do Čech organizovala CIC (americká výzvědná služba, předchůdce CIA) pracující na německé straně hranice v řadách americké osvobozovací armády, prostřednictvím majora s krycím jménem James Williams. V jiných pramenech se hovoří, že si Kiliána pro své záměry vybral plukovník Telecký, Čechoameričan, velitel americké CIC pro oblast severního Bavorska. Tato spolupráce ale byla většinou pro převádění agentů z Německa do Čech a převádění utečenců z Čech do Německa zprostředkované Josefem Pekem bylo jen výdělkem navíc.
Vjedeme do areálu bývalých kasáren a rovně, po povrchu z žulových kostek, tento areál projedeme k zadnímu (opačnému) vchodu, který tvořen volným výjezdem (vjezdem) bez vrat. Toto místo budeme považovat jako startovní pro absolvování Kanálu 54, je zde možné i parkovat s autem, areál i komunikace jsou veřejně přístupné.
Cesta z betonových panelů proti nám byla vytvořena pro rychlý výjezd vojenské techniky připravené v těchto kasárnách k obraně hranice s Německem, Panelová cesta, která se rozdvojuje, kde rovně pokračuje betonová zpevněná cesta a doprava, ne sice betonová, ale dobrá cesta. Kilián Nowotny používal obě tyto cesty. My zvolíme cestu vpravo (více používaná a dnes značená). Jdeme po „hlavní cestě“ do mírného kopce, míjíme přípojku zprava (to je ta od silnice na Borová Lada) a po cca 2 kilometrech je na pravé straně starší budova a po levé straně míjíme tři budovy nové. Po půl kilometru přicházíme na křižovatku, kde podle silniční terminologie můžeme mluvit tak, že přijíždíme na hlavní silnici. Zde uhneme doleva z mírného kopce. Přicházíme na křižovatku z betonových panelů ve tvaru Ypsilon, tedy není to v pravém slova smyslu křižovatka, ale rozcestí, které je hodně rozhodující, protože cesta doprava je méně znatelná. A právě zde uhneme doprava. Doleva cesta vede, přes hluboké údolí k závorám u vlakových kolejí směrem do Lipky, hodně těžkým terénem. Uhneme tedy doprava a po celkem rovné a příjemné cestě míjíme po levé ruce vojenský betonový bunkr. Po několika kilometrech se cesty opět rozdvojují ve tvaru Ypsilon, jdeme doleva a přicházíme dřevěnou lávku přes potok. Cesta se zvedá do dlouhého táhlého kopce kolem Brložského jezírka a stoupáme do sedla V Srnčím stále po modré, míjíme všechny cesty připojující se zleva (jdeme po "hlavní cestě"). Při příchodu na složitou křižovatku, cesta rovně, dvě cesty doprava. Odbočíme na druhou cestu doprava do většího kopce. Prudké stoupání po několika kilometrech přechází do roviny a v závěru této cesty mírně z kopce. Když již jste netrpěliví, procházíte otevřenou železnou závorou. U této závory, kdyby jste odbočili, přijdete po louce k parkovišti „Šindlov“. Vy ale půjdete ještě o kousek dál a uvidíte druhou závoru. Před ní odbočíte doprava do hustého lesa. Projdete kolem bytového stavení, tento barák v roce 1950 byl ve vlastnictví Státní lesní správy, a pokračujete. Přijdete na louku, která vás zmate, protože neuvidíte cestu dál. Louku projdete tak, že pokračujete od příchodu dále rovně přes tuto louku, jdete vlastně z rohu do rohu. Louka má obdélníkový tvar a přímka vaší cesty ji rozděluje na dva trojúhelníky. V protějším rohu cesta pokračuje. Dále je cesta dost složitá. je hodně rozvětvená a odbočky vás hodně svádějí ke změně směru. Jediná možná rada zde je, držet se stále z mírného kopce v přímém směru v těžkém terénu. Před příchodem na hlavní silnici Šindlov - Borová Lada, obejdete závoru.
Od startu U Sloupů jste ušli 10 km.
Nový Svět 956 m.n.m. - silnice vlevo Borová Lada a vpravo Šindlov. Podle dostupných údajů, hned v tomto místě Král silnici přešel a pokračoval rovně dále přechodem močálu „slatě“, kde musel přejít Vydří potok. Dnes se po této cestě vydat nelze. Můžeme sice dojít po louce k Vydřímu potoku, ale za ním začíná I. zóna národního parku a tam vstup není možný. Jedna z internetových informací říká, píše, že Vydří potok Kilián překračoval suchou nohou tak, že měl na straně, odkud potok přecházel, ukryty kameny, které pokládal do potoka a za sebou je opět sebral a hodil na druhý břeh, kde je potom nenápadně ukryl do břehu potoka, připravené pro cestu opačně, zpět. Toto pohádkové vyprávění mi nepřipadá až tak objektivní, protože ve vojenské mapě z roku 1952 je zde jasně od silnice zakreslená cesta přes slatě navazující na cestu, kterou Kilián přišel kolem vrcholu Kamenná a dále vedoucí Chalupskou slatí přes Vydří potok kde byla dřevěná lávka. Ne jak uvádějí současné turistické mapy, kde vede cesta Krále doprava. Tato originální cesta přímo navazovala, po přejití močálu, na cestu, kterou jsme přišli po silnici kolem Šindlova (uvedeno dále).
Dnes tam ani močál není, jenom rašeliniště, ve kterém se nikdo neutopí, maximálně nabere vodu do bot.
Před obcí Svinná Lada vyšel Kilián na běžnou „suchou cestu“ a uhnul doprava. Po asi 300 metrech odbočil doleva na cestu k Jánské hoře.
Vzhledem k tomu, jak jsem již uvedl, že je zde neprostupná I. zóna Národního parku a vstup zakázán, absolvujeme trasu po silnici doprava na Šindlov (965 m.n.m.) 1,3 km a na první křižovatce (po pravé ruce je vidět parkoviště pro auta) zahneme doleva po hlavní silnici. Dostaneme se na Nové Hutě, Pod zvěřínem 1 km. Zde odbočíme vlevo po zelené značce a široké asfaltové cestě asi po jednom kilometru dojdeme k první odbočce doprava na Jánskou horu, Kilián na tuto cestu přicházel z opačné strany na vyšším místě. Odbočíme tedy doprava. Před horizontem se cesta rozdvojuje, rovně a doprava na Jánskou horu. Jdeme rovně a po levé ruce míjíme louku. Pod Jánskou horou se cesta rozdvojuje do Ypsilon. Vpravo rovina ale mi jdeme souběžnou levou cestou z kopce. Projdeme kolem zimoviště pro vysokou zvěř a na křižovatce odbočíme prudce vlevo. Přicházíme k Františkovu, dnes penzion Františkov, o samotě stojící budova č.p. 78 na parcele číslo 168/2 se dvěma patry, čtvercového tvaru.
Objekt byl vybudován ve druhé polovině 19. století. Pravděpodobně byl využíván k ubytování rodinných příslušníků majitelů sklárny a později majitelů papírny. K jakému účelu sloužil za války je trochu zahaleno tajemstvím. Při soupisu inventáře, který v roce 1946 prováděli zástupci národní správy firmy Knabel, se v objektu nacházelo 5 bytů, v nichž byl dohledán různý nábytek.
Na Františkově přejdeme kolem výše uvedené budovy a cca po 300 metrech, kde tato cesta končí u příčně vedené hlavní silnice Borová Lada - Kvilda. Zde v době, kdy Kilián Nowotny převáděl své svěřence, byla už jen ruina budovy na stavební parcele 186/1. Objekt papírny, též nazývaný „dolní továrna“. Od roku 1941 zbrojovka, montážní závod s krycím jménem Mobelwerke Franzenstal (továrna na nábytek). Vlastní objekt továrny měl rozměr 24 × 80 m, Za války se v přízemí objektu nacházela malá montážní hala a tzv. strojní hala a v prvním poschodí pak velká montážní hala. V podkroví byla v roce 1941 zřízena ubytovna pro zaměstnance včetně sociálního zařízení. Ubytováni zde byli pouze sudetští nebo říšští Němci. Objekt továrny byl po válce postupně demontován a získaný stavební materiál použit při stavbě velkého kravína v Šumavských Hošticích. Zůstaly zde pouze obvodové zdi, které byly v roce 1959 odstřeleny. Buldozery hromady trosek rozhrnuly do okolí bývalé továrny.
Zde se pravděpodobně ukrývali utečenci, které Kilián Nowotny převáděl, před tím, než se odhodlali přejít krátký úsek doleva přes silnici k dřevěnému můstku přes Vltavu a dále okrajem louky kde po sto metrech vstoupili do lesa. Po vstoupení do lesa, kde je dnes umístěn památník převaděčů dále pokračujeme do strmého kopce, kde jsme na pravé straně potoka proti proudu. Nikam neuhýbáme a míjíme odbočku, která vede přes potok. Pokud bychom použili kompas, jdeme azimut 2400. Topografický azimut je úhel, který ve vodorovné rovině svírá směr k cíli se směrem severním, měří se ve stupních ve směru hodinových ručiček od severu.
Tento směr od Františkova se zpočátku odchyluje víc doprava (na západ). Přicházíme na rozcestí (zarostlé a špatně čitelné). Uprostřed tohoto rozcestí je porostlý pařez od dávno poraženého stromu, podle tohoto přírodního znamení poznáme, že zahneme doleva. Nyní již nezabloudíte, pokud budete stále stoupat vzhůru a asi po 100 až 150 metrech odbočíte doprava, tedy opačně od daného směru. Tato cesta je neznatelná a již zarostlá pěšina. Odbočku na tuto pěšinu poznáte opět podle přírody. U této odbočky rostou dva vysoké smrky blízko vedle sebe. V zalesněné prostoru je to viditelné vzhledem k tomu, že porost je zde řídký. Kolem těchto stromů tedy odbočíte doprava a stoupáte šikmo doleva. Cca po 100 - 150 metrech vstoupíme na opravdovou a čitelnou cestu. Na této cestě, kolem mohutného kamene, zahneme prudce doleva a jsme konečně ve správném směru (podle kompasu). Opět po 100 - 150 metrech vstupujeme na příčnou asfaltovou cestu, která se jmenuje Vlasatá. Pokud jsme správně udrželi směr od památníku, hned proti nám pokračuje cesta vysypaná kamenným štěrkem „Tvrdá“. Po této kamenné cestě stoupáme vzhůru.
V podstatě všechny cesty z Františkova směrem ke státní hranici se zbíhají na této cestě (Tvrdá)m která je jediným schůdným a orientačně čitelným koridorem směřujícím k Bučině, nebo lépe, kolem Bučiny směrem do Německa. Tato část cesty, Františkov - Vlasatá je dlouhá 1 km.
Pokračujeme dále vzhůru po hrubým štěrkem vysypané cestě (Tvrdá), na rozcestí této kamenné cesty jdeme vlevo. Tato část až na vrchol do roviny k dále uvedené silnici je dlouhá 1 km a je to nejtěžší část z celé trasy. Po 720 m v rovině se zprava připojuje jiná cesta, po dalších 500 metrech přicházíme po úpatí Stolového hřbetu na křižovatku se silnicí Kvilda - Bučina 1.080 m.n.m. Přejdeme tuto silnici a pokračujeme širokou lesní cestou po červené turistické značce k rozcestí Pod Stráží 1.308 m.n.m. Od jmenované silnice 1,5 km. Tato hora se však v době kdy Kilián Nowotny převáděl své svěřence, nejmenovala Stráž ale Poštovní hora, jak je uvedeno ve vojenských mapách z roku 1952. Při stoupání na zmíněnou horu se na vaší cestu zleva napojuje po 250 metrech z výše uvedené křižovatky, cesta z Bučiny. Těchto 250 metrů cesty dříve v mapách nebylo zakresleno, byla zde pouze lesní pěšina. Teprve od přípojky z Bučiny jsme na originální cestě. Zhruba 400 metrů od této přípojky směrem k následujícího odbočení vlevo, byla pro Krále nejnebezpečnější část celé cesty. Tudy projížděli hlídky střežící hranici z posádky na Bučině ke Strážní cestě vedoucí k přechodu na Sedmiskalí.
Po již uvedených 400 metrech je dnes místo pojmenované jako Vyhlídkové místo Pod Stráží. Zde uhnul Král z cesty v místě, které bylo nejblíže hranici, doleva na jih a 100 metrů k hraničnímu 8/2 (1900). Dnes je tato vzdálenost, ve stejném směru 250 metrů. Za tímto kamenem byla, již v Německu cesta stále na jih (1850). Po 330 metrech uhneme prudce doprava (2650) a po 400 metrech v rovině se pod hraničním přechodem Sedmiskalí (hraniční kámen 7/7), ve SRN, a strmým kopcem dolů po úpatí hory (2300) Siebensteinkopf. Po 1 km dojdeme k vodní nádrži Reschbachklause.
Tato originální část však v současné době není moc schůdná vzhledem ke změně terénu na německé straně. Raději zvolíme variantu lehce schůdnou a přehlednější. Neuhneme u Vyhlídkového místa a pokračujeme po „hlavní cestě“ dál. Po pár desítkách metrů v rovině sejdeme 700 metrů z prudkého kopce kde na jeho úpatí odbočíme doleva na Strážní cestu. Tato cesta s těžkým terénem z přírodního kamene nás po 1 kilometru dovede k hraničnímu sloupu č. 7/7 na přechodu Sedmiskalí. Zde tedy vstupujeme do SRN. Odbočíme doprava a po stejně těžké a kamenné cestě sestupujeme ze strmého kopce. Na tuto cestu se zleva napojuje originální cesta Krále Kiliána Nowotnyho a tak jak je výše uvedeno po 1 km dosáhneme cíle - vodní nádrž Reschbachklause. V těchto místech CIC přebírala od Kiliána převedené osoby. Zde měl Král Šumavy Kilián Nowotny zaparkované své nákladní auto, kterým se vracel domů a po odpočinku opět přijížděl na místo setkání pro další úkoly.
My se budeme vracet tak, že po příchodu k vodní nádrži pokračujeme po příjemné cestě rovně, vodní nádrž máme za zády a po necelém kilometru přijdeme na hlavní silnici, odbočíme doleva do kopce a po absolvování 1 km a 250 m přijdeme k hraničnímu přechodu pro pěší do ČR.
