Článek
Převaděč přes Nový Svět
Miroslav Urban
Do prudké stráně Šumavského Sedmiskalí
jasného jarního večera, vykročí odvážný muž.
Měsíc ještě nad hory nevyšel, někde se za kopcem válí.
On však už pospíchá po známé cestě do jiné země
tam je ten cíl, kde čekají už.
Teď se zem srovnala a před ním to vypadá temně,
cesta je vidět ale on ne, stromy se kolem něj řadí.
Tam kde se narodil německé mámě měsíc je vidět,
tu zem mu sebrali - kdo to moh vědět.
Pro ty co jde, to vidí stejně, čekají na něj
aby je odvedl vstříc novým osudům,
přes čáru, která to dělí není kam hledět.
Ten bílý patník to značkuje jasně -
hranice života,
vždyť ale všude je krásně.
Od Jánské hory na Nový Svět dává víc pozor,
měsíc už svítí,
znovu je vidět údolím obzor
ještě je zima a žádné kvítí.
S půlnocí na cestě hlubokým lesem
tu cestu vidí v korunách stromů
a zná ji nazpaměť, vždyť tady pracoval
a tudy se vracíval z Vimperka domů.
Zpátky už vede pětici běženců
ti domov opouští a hledají noví.
Vede je převaděč půlnoční tmou
co je teď čeká nikdo z nich neví,
ví ale, že jdou cestou svou.
Za zády Františkov, v mracích se ztrácí Poštovní hora.
Znaveni studeným ránem
přechází hranici s Šumavským Králem.
