Článek
Už několikátý den je mi hodně zle, jsou to neznámé bolesti, znám docela dobře infarkt, ten jsem prodělal asi před 15ti lety. Tenhle tlak na prsou je něco jiného, spíš to jde k žaludku. Lehnu si a ten tlak mi stále nedovoluje pořádně dýchat. Měřím si tlak celkem pravidelně a vše je naprosto v pořádku včetně tepové frekvence srdce a stejně mně to neustále přiklání na podezření ze špatného chodu srdce.
Je to jasné, vždyť vlastně jinou bolest neznám. Mimo toho, že mi opravovali v IKEMu srdce a cévy jsem jinou nemoc vlastně neměl. Měl a občas i mám „dnu“. To je ale bolest úplně jiná, prostě to strašně bolí a když řeknu strašně tak to nelze vyjádřit jinak. Jednou jsem i na záchod musel jít po kolenou, tak mě boleli nohy od palce u nohy do nártu. Možná je to k smíchu, je to bolest, ale je to jasný. „Milurit 300“ prášky, nebo v nejhorším případě injekce u obvodní doktorky, dieta a bez alkoholu. Ani jedno mi nevadí, alkohol nepiji 16 let vůbec a s jídlem to nepřeháním. Výsledkem jsou bolestivé záchvaty vždy ke konci podzimu, který každý rok probouzí všechny neduhy nás starších, všimli jste si toho. „Podzim života“ s tím nemá co společného, to je myšleno jako, že končí rok, tak končí i život. Podzim je nebezpečný tou změnou klimatu, léto a teplo vyhřívání se na sluníčku a pak ty deště a kratší dny, tma a drahá elektřina, ticho a bolest. To je to nejhorší na zvykání, bolest a strach. To k sobě hodně patří, bolest a strach. V minulosti jsme strachem nazývali úplně jiné situace, dělali jsme si z toho dokonce i legraci. Když se řeklo strach, tak nás napadala legrační situace z dětství, strach z draka, strach jít do školy protože nemáme úkol, strach přijít domů pozdě z diskotéky, strach z maturitní zkoušky, strach, že je v tom a budu se muset oženit. Sledujete to, ve všech případech je strach skoro legrační a víte proč. Protože lze tento každý strach nějak přežít ale strach z konce života nemůžeme přežít. A ani to pak nemůžeme vyhodnotit, kdo měl jaký strach, protože si to už nemůžeme říci. Ono zase ta smrt je vcelku jasná, musíme umřít, horší je ale jak budeme umírat. Tyto nejasnosti člověka napadají chvíli před tím než zavoláte pohotovost, tedy záchranáře, kteří vás pak odvezou tam, kam patříte. Pak už sepíší protokol o převozu kam musejí napsat tak důležité věci, že je úplně jedno jestli je vám zle, podstatné je abyste neumřeli bez vyplněného protokolu o převozu. Napadlo mě, jak by vás, nebo mě, museli překládat z jednoho auta do druhého, kdybychom zemřeli. Na to jsou předpisy, záchranáři do sanitky nesmějí brát mrtvého, ale mně už naložili, smrt by přišla v autě při vypisování protokolu. Následuje protokol o úmrtí, nadpis: „zemřel ve voze rychlé záchranné služby při vypisování protokolu.“ To by nebyla ta nejhorší smrt. Nejste nikomu na obtíž, nemáte už tak velké bolesti, v nějakém autě už jste naložený. Důležité je, že už ležíte, sedací rakev je blbost. To znám, když umřel můj bratr ve svých 54 letech. Zemřel doma v kuchyni u stolku kde seděl a popíjel své oblíbené pivo. Komunikoval se svou ženou, která vařila a tak, v sedě zemřel. Zemřel naprosto přesně, když jsem projížděl ve svém autě kolem domu kde s rodinou bydlel a kde zemřel. Když jsem projížděl kolem tohoto domu v ulici Anny Letenské, tak jsem se jen tak ze zvyku podíval na hodinky jestli přijdu včas na krátké jednání o několik ulic dále. Když jsem dokončil jednání zazvonil mi telefon. Volal mi synovec, tedy syn mého bratra. Divný, nikdy před tím mi nevolal. Bez jakéhokoliv úvodu mi sdělil, že táta před chvílí umřel. „Za chvíli přijedu“, odpověděl jsem na jeho oznámení. Za deset minut jsem byl v baráku, kde mají byt. Ten pohled byl strašný, neopakovatelný. Neznám slovo, které by můj pocit vystihlo. Chlap jako hora, prošedivělé vlnité vlasy a plnovous do té doby stejně vlnitý se narovnaly a plnovous se protáhl směrem od obličeje do nepochopitelného tvaru. Zavolal jsem „nějakou“ pohotovost. Než přijeli zdravotníci a policie chvíli to trvalo. Déle pak trvalo sepsání protokolu o úmrtí - jak umřel. A protože za tu dobu tělo již ztuhlo a jak říkám, sedací rakev je blbost, dali ho, v sedě do igelitového pytle a odnesli ho. Odnesli ho jako na smetiště odpad. Podle protokolu zemřel v tu dobu, kdy jsem projížděl autem kolem domu kde zemřel. A zpět do předcházejícího děje. Z pocitem, že jsem nyní, když zemřel brácha, nejstarší z celého našeho rodu na řadě já. Manželka na mé požádání volá telefonem na linku 155, hovoru jsem se ale nevyhnul, operátorka chce ke sluchátku telefonu mě abych ji vysvětlil, co mi je. Trochu jsem lhal, spíš jsem to směřoval k tomu srdci, přeci pro mě nepošlou sanitku když mě „jen“ bolí žaludek. Jsem stále „blbej“ frajer, vůbec si nepřipouštím, i ve svých letech, že bych mohl být nějak víc nemocný. Než položila sluchátko tak mě informovala, že už jedou. Pamatoval jsem si ze své návštěvy Nemocnice v Krči před dvěma lety, co bylo dost složité na příjmu, kam mě tenkrát odvezli vlastně ze stejného důvodu. Bylo to dlouhé čekání, v podstatě čekáte celý den na různá speciální vyšetření. Tato vyšetření lékař na příjmu vyhodnotí a vynese verdikt. Před dvěma lety zjistili, že mi nic není. Bylo to krásné, stál jsem v 17. hodin 22. září 2017 uprostřed velkého nádvoří nemocnice, v pantoflích a košili, zdráv a bez peněz, dost daleko od domova. Tam mne odvezla sanitka, zpátky jsem musel po svých. Pouze organizační chyba. Ale fungoval mi, a to je hodně důležité, mobilní telefon. Je to moment, kdy se vám vrací vaše chování k vašemu okolí, k lidem kteří jsou kolem vás kdy jste zdraví, plní síly a pracovního nasazení. Oni vám to nyní oplatí,. Ale jak? Pomstí se vám za to jak jste se k nim choval zdráv, třeba nadřazeně, arogantně s odstupem. Nic takového jsem nikdy neudělal, mám mnoho přátel a kamarádů mezi svými ukrajinskými pracovníky a tedy podřízenými. Ale podřízenými jen v práci, ne v osobním životě. To jsou opravdu správný chlapi, kteří si do Česka přijeli vydělat peníze a stejně tak jejich manželky a milenky. Vzájemně se respektujeme a já pomůžu vždy, kdy se to z mé strany očekává a mé postavení a možnosti to dovolují. Za dvacet minut od zavolání přijelo auto, které řídil můj ukrajinský kolega a odvezlo mě domů. Když jsem si takto všechno připomněl, tak jsem si před tím, než přijelo auto záchranné služby nyní, zkontroloval telefon, do igelitky jsem si dal namočenou žínku, abych si mohl otírat osychající rty při dlouhém čekání na příjmu a samozřejmě jsem si doplnil peněženku slušnou hotovostí pro případ uhrazení nutných výdajů. Hlavně nesmíte zapomenout občanský průkaz a kartu zdravotního pojištění. Přibalil jsem i kopii zápisu o vyšetření z roku 2017. Kartičku pojištěnce jsem zapomněl, no nevím, jestli jsem ji zapomněl já. Naštěstí, jak jsem již předeslal, musel jeden záchranář vypsat formulář a k tomu, aby mohl vypsat tento formulář, potřeboval kartičku pojištěnce. Druhý záchranář vyjel tedy zpět do šestého patra a moje manželka mu kartičku předala. Vypsání protokolu tak, abychom se mohli s vozem rychlé záchranné služby rozjet trvalo určitě víc jak deset minut. Píšící záchranář je sympaťák, je si vědom situace, která vzniká prováděním nařízeních těch, kteří nařizují takové blbosti, ale nařízení respektuje a plní odpovědně. Formulář je vypsaný, řidič zapíná světelný maják a pustí sirénu abychom dali všem najevo, že teď už pospícháme. Je to krásný pocit, když vlastně slyšíte, že vás už konečně zachraňují. Mé sympatie k záchranářům však nepolevují, dělají prostě svou práci tak, jak je to nařízené, tak jak je vyškolili. Zde není možné využívat nějak svou iniciativu, kdyby se po cestě něco stalo, hodně by se jim to vymstilo při jejich odměňování jejich zaměstnavatelem. Dávám jim to najevo, sympatie jsou vzájemné. Do nemocnice v Krči jsme dojeli v pohodě, tedy pro nás v pohodě, lidé v obydlených částech aglomerace Prahy 4 jsou do teď přesvědčení, že spadlo letadlo nad Jižním Městem a záchranáři rozvážejí raněné do nemocnic. Příjezdem do nemocnice se dost zásadně mění přijímací akutní systém pro pacienty, které záchranáři přivezou. Nevím podle jakého klíče je rozdělují, z mého pohledu na pacienty chodící, sedící a ležící. Skupiny sedící a ležící mají ještě varianty, pohyblivý a nepohyblivý. Přidělí vám tedy po vykládce ze záchranného vozidla buď pojízdné lehátko nebo pojízdnou židli. Bylo to dobré, před dvěma lety mi přidělili lůžko-lehátko, nyní jen židli. Židli s mojí 95 kilovou postavou vyvezli do chodby přijímacího oddělení, dále budu používat jen „příjem“. Tato chodba je vlastně čekárna, kde si od samého začátku musíte být vědomi, že zde strávíte celý den. Celý den o hladu, žízni a omezené možnosti návštěvy záchodu. Celý den v dlouhé úzké místnosti, kam neustále přivážejí nové pacienty většinou staré jako jsem já ale i starší. Větší část je na lehátkách a nepohyblivá. Poté, kdy prodělají všechna potřebná vyšetření, je přidělí na pokoj do lůžkové části ve vyšších nadzemních podlažích. Třeba mě taky někam přidělí, vůbec s tím nepočítám. Pro mě je důležité, a už to vím jistě, aby zjistili co mi vlastně je, aby to nedopadlo stejně jako již jednou. Probírám se z letargie příchodem mladého lékaře, má to na zavěšené vizitce u kapsičky pláště napsané. Teda, že je lékař, že je mladý vím na vlastní oči. Sympaticky se představí jménem, kontroluji vizitku, jméno souhlasí. Oznamuje mi, že on mě bude vyšetřovat, až na mě přijde řada. Sympatické, začátek toho dlouhého čekání, až na mě přijde řada. Otírám si oschlé rty, dost to zahání žízeň, to jsem měl dobře promyšlené. V době tohoto čekání mi jiný lékařský personál nemocnice provádí vyšetření hlavně směřující k funkci srdce. To je asi to nejrychlejší a nejnutnější, když funguje srdce dá se čekat. Pokud by nefungovalo byl by to fofr. Zažil jsem to na IKEMu před 15ti lety. Žádné čekání, na sál. Když mě vezli na sál, v rychlosti mně upozornili, že pokud mám vyndavací zuby, tak vyndat. Znělo to jasně, abych se při operaci neudusil - vlastními zuby. Měl jsem na to ale svůj názor, mám je nalepené. Těsně před tím, než mě přenesli na operační stůl přistoupila k mému pojízdnému lůžku krásná silnější zdravotní sestra, ale nevím to jistě, možná doktorka, podle oblečení z rychlé záchranné služby. „Vy se bojíte, že jo“ řekla a dívala se na moje zuby. „Bojím“ odpověděl jsem po pravdě, „a víte jak vypadám, když si vyndám ty zuby“. Brala to opravdu vážně, hned bylo vidět, že je naprosto skvělá. „Vyndejte si je“ řekla mile ale neúprosně. Hned jsem poslechl a zuby ji odevzdal. Přendali mě na operační stůl, nic mi řezat nebudou, jen mi tříslem do tepen zavedou jakési steny, které vytvoří vlastně stabilní průtokový prostor pro krev.
Když mě na operačním stole umístili přesně podle potřeby ucítil jsem příjemný hřejivý dotek čísi ruky na mé levé ruce. Otočil jsem zorničky svých očí co nejvíce doleva a uviděl jsem jí. Ta, co jsem ji odevzdal své zuby, mě držela za ruku a potichu stála vedle mě. Abych se nebál. Stála tam po celou dobu, asi půl hodiny, kdy mě zákrok prováděli. Byl jsem při vědomí a vše jsem jasně vnímal. Bylo to jako v pohádce. Když mně zákrok dokončili, položila mou ruku na operační stůl podélně podle mého těla a v tichosti odešla. Nikdy jsem ji nenašel, nikdo o ní nevěděl a nikdo ji neznal ale určitě se to stalo a určitě tam byla. Dnes všechna rychlá vyšetření tlaku krve a chodu srdce dopadají dobře, nic mi tedy nebrání v čekání. Otírám si suché rty a pozoruji ty, kteří jsou na tom mnohem hůř než já, ty ani nemůžou chodit a někteří ani mluvit. Jsou na konci své tratě, přeci jim to nebudu zhoršovat tím, že budu pospíchat. Přibližně po dvou hodinách přichází doktor, který se mi na za začátku představoval, sympatický mladý lékař s příjemnou komunikační schopností. Osobně provedl základní lékařská vyšetření hlavy krku, hrudníku, břicha, páteře a končetin. Na speciální vyšetření plic, sonografie hlubokých žil, echokardiografické vyšetření srdce a všeho co s ním souvisí, esofagastroduodenoskopie (žaludek) mě postupně objednával a pomocí pomocného personálu mě k těmto vyšetřením nechal převážet na pojízdné židli. Žádné křeslo ale židli. Ty, které byly určeny na dálkovou přepravu mezi budovami, měli sice dobrý technický stav, ale byly horší než ty, co používali záchranáři. Tato speciální skupina vozíčkářů, lidí, kteří tlačí vaší židli k určenému vyšetření je specifická sorta lidí s menším stupněm vzdělání a s tou horší sociální společenskou polohou. Pro mně však ohromně sympatický tým pracovníků nemocnice kde určitě našlo místo mnoho nezaměstnaných. Často, za celý týden strávený v nemocnici, a když mně někam převáželi, jsem si opakoval, jestlipak si oni vždy pamatují to místo, kam vás odvezli. Funguje to tak, lékař objedná váš převoz na potřebné vyšetření, pracovník přijede, usadí vás do židle a vyrazí. Zazvoní u dveří s označením odpovídajícímu popisu v dokladech, které obdržel od lékaře, vyjde personál oddělení tohoto vyšetření, pracovník, který vás přitlačil na vašem vozíku předá složku dokumentů a se slovem „zavolejte“ ihned odchází. Přejde na jiné oddělení, kde již je jiný požadavek na jiný převoz. Toho dalšího opět někam odveze, nechá ho tam a už se vrací opět pro vás a vyzvedne vás a odveze zpět na příjem. Funguje to a je to docela sympatické, ale až do té doby .............. Duplexní sonografie žil, sem mně veze, protože je podezření, že mě někde v těle krví cestuje nějaká sraženina krve, Zkontrolují mi nohy, jestli to necestuje někde v této části těla. Moderní pavilon, vchodové dveře do objektu můj dopravce otevírá kartou zavěšenou na krku. V přízemí vpravo od vchodu zazvoní na zvonek u širokých dveří, vrazí mi složku s mými dokumenty do ruky a praví „řekněte jim až budete mít vyšetření hotové, ať zavolají“ odchází. Vidím skrz krásně čisté okno, jak pospíchá za další povinností. Dvacet minut nikdo nevychází aby mi provedl vyšetření. Nechce se mi zvonit podruhé a zbytečně na sebe upozorňovat. Vrátím se po svých na příjem, o vozíček se aspoň budu opírat a pomůže mi udržet stabilitu. K hlavnímu vchodu je blízko, bez překonávání jakýchkoliv překážek. Při příchodu ke dveřím si ale uvědomuji, že nemám kartu, kterou ty dveře otevřu. Je tu ticho a klid, je už pozdě odpoledne a jestli pracují ráno od šesti, tak již jsou všichni doma. Vracím se zpět ke dveřím, kam jsem byl dovezen. Zřejmě můj pohyb po chodbě zaznamenala jedna pracovnice tohoto oddělení a dveře otevřela. „Co si přejete“, dal jsem ji složku dokumentů. Přečetla hlasitě první papír a řekla „sem nepatříte, tady to máte napsané, pavilon H a ten tady jednoznačně není“. Otočila se zpět do místnosti se slovy „počkejte si, já to zařídím“ a odešla. Trvalo to ještě hodně dlouho, dvacet minut určitě, nikdo mě nevyšetřuje a ani mě nikdo neodveze. Za nějakou dobu vyšla úplně jiná pracovnice a příjemně řekla „vozík si nechte venku a pojďte dál“. Za chvíli jsem měl vyšetření hotové a na chodbě jsem očekával svého „kuliho“ aby mou rykšu" odtlačil o barák dál. Ten původní to vzdal, přišel někdo úplně jiný, asi nová směna. už je 16.30 hodin. Je to jedno hlavně, že mě odveze mezi lidi a do rušnějšího provozu. Za pár minut jsem byl zpátky na příjmu, ale že by tady bylo nějak rušno to ne. Za další půl hodinu přišel lékař, který byl vlastně dispečerem mého pohybu po nemocnici a bylo vidět, že už toho má taky dost a potřeboval by jít domů si odpočinout. Unavený se zeptal jestli bych nebyl proti tomu, že bych zde v nemocnici zůstal několik dalších dnů, aby ještě mohli dokončit má vyšetření, když to řeknu jednoduše, celého těla. To jsem nemohl odříci, protože ta snaha ze strany tohoto lékaře byla opravdu obdivuhodná a poctivě se jevilo, že na něco prostě přijít musejí. Není možné mě přivést do nemocnice rychlou záchrankou a pak se ukáže, tak jako pře dvěma lety, že mi nic není. Mně samotnému by to připadalo, že jsem simulant a nechci jenom jít do práce. Já však do práce jít nemusím, můžu jít do důchodu. Ale nechci. Byl jsem rád, že to je takto nastaveno a že ta lékařská péče je takto fakt dobrá. Jen mám hrozný hlad, vlastně dva dny jsem už nejedl a tady je vlastně ta možnost, že mi dají najíst, až mě ubytují. Bez jakéhokoliv zaváhání jsem souhlasil s ubytováním a pokorně poděkoval za to, jak to probíhá a jak si pan doktor tvrdě jde za svým cílem, který spočívá v odhalení původu mé slabosti a neznámých bolestí. Číslo sedmnáct je číslo, které se v mém životě objevuje častěji než ostatní čísla. Je to samozřejmě tím, že od jisté doby se na toto číslo zaměřuji ale nevím, jestli je to šťastné číslo nebo nešťastné. Je to už hezká řádka let, 38 nebo tak nějak. Na přechodu pro chodce přes dost frekventovanou silnici mě v šedesáti kilometrové rychlosti porazilo auto a po tomto nárazu, jak jsem si za hodně dlouhou dobu přečetl v protokolu, jsem letěl 17 metrů od zastaveného vozidla, které do mě narazilo. Nevím, a asi nikdo, čí to byla vina, jestli já jsem šel na červenou a nebo on jel na červenou. Pro mne je přijatelnější varianta, že on jel na červenou, a protože to byl barman z velice drahého baru tak to prostě v té době reálného socialismu zaplatil tak, že vina určena nebyla. Pro tento příběh je zajímavá hlavně číslice 17. V roce 1979 jsme se nastěhovali do bytu na Jižním Městě, který má číslo 17. Když po mnoha dalších letech odvezli po soudním rozhodnutí mého mladšího syna do protialkoholní léčebny, tak tento pavilon má též číslo 17. Shodou náhod, stejně jako před dvěma lety i nyní bylo vyšetření mého těla v nemocnici ukončeno stejně v 17. hodin. Když mě odvezli na nemocniční pokoj tak měl číslo 217 ale sestřička mi vysvětlila, že se to čte pouze jako pokoj č. 17 a ta dvojka je označení patra. Po propuštění z nemocnice jsem šel k obvodní lékařce odevzdat zprávu a musel jsem si ze strojku odebrat číslo, které určuje pořadí v jakém pacienti vstupují do ordinace. Vyjelo mi číslo 17. Ženil jsem se 17. dubna 1969. Když mě zřízenec na pojízdné židli přivezl do pokoje č. 217 byl jsem překvapen příjemným prostředím a uspořádáním pokoje. Byly zde umístěny pouze tři lůžka a volné, to pro mě, bylo u okna. Výborně, ten pocit, že se na posteli otočíte obličejem směrem k oknu a jste rázem mimo nemocniční zónu, sám se svými pocity samoty a nejistoty, je skvělý. Po absolvování opět několika nenáročných vyšetření mě však můj humor přešel. Přivezli večeři a pracovnice, která jídlo rozdávala mi bez emocí a ve spěchu sdělila, že já nedostanu nic, protože od teď nesmím jíst vzhledem k zítřejšímu vyšetření žaludku. Od teď, ale nikdo neví, že jsem nejedl již dva dny, do teď. Raději jsem se vzdal odporu, proč bych svůj názor na tuto nemocnici měnil jenom kvůli jídlu. Vyplatilo se. Druhý den (úterý) dopoledne mě odvezl přidělený zřízenec na pojízdné židli na vyšetření žaludku, gastroskopie. Nepříjemné, ale důležité. Ústy a krkem vám strkají hadici do žaludku. Na první pohle podobnou hadici, která napouští vodu do nádržky pro splachování WC. Krk je předem umrtven proti možné bolesti a poučení od personálu je kvalitní. Nebojím se a ani nekladu odpor když mi jedna pracovnice z provádějícího personálu jemně ale nekompromisně drží hlavu, abych s ní nemohl pohybovat a tím znesnadňovat průchod použité hadice do mého žaludku. „Něco tam je, bude to trvat o trochu déle, musíme setřít vzorek“, ozvalo se nad mou hlavou. Následně hadici, ta druhá pracovnice, vytáhla. Ohleduplně, bylo jasné, že je to odbornice na hodně vysoké úrovni. Když jsem uviděl, že je hadice vytažená, objevil na mých rtech úsměv. Asi tento úsměv vypadal, jako úsměv mentálně postiženého jedince, protože se mi hned jedna paní z personálu této laboratoře zeptala. „Prosím vás, čemu se smějete, většinou jsou pacienti nešťastní a vystresovaný a vy se smějete“. Odpovídám „já se směju, protože jsem šťastný, že jste mi konečně něco našli“. Nikdo z nich neznal tu moji dlouhou cestu, kterou jsem si musel ujít já, a tu pečlivou snahu všech lékařů od včerejšího dopoledne, kteří mě na této cestě doprovázeli k tomuto cíli. Proto se směju, jsme pravděpodobně u cíle. A dostanu najíst. Výsledkem vyšetření bylo nalezení dvou „malých“ vředů v žaludku. Odtud ta nevolnost, tlaky, nechutenství a ostatní nepříjemné pocity. I hladový jsem obdivoval tu trpělivou práci všech, kteří se na celém procesu vyšetřeních podíleli a kteří mi vlastně stále pomáhali. Na stolku vedle mé postele už dietní sestra připravila „nějaký“ nápoj, který musím vypít s krátkým časovým předstihem před podáváním „nějakého“ dietního jídla. Bezvadný, příjemný pocit a vlastně rehabilitace celého jícnu a vůbec celé cesty do žaludku, po vypití tohoto nápoje. Je zcela jasné, že ta psychika je jedním z důležitých fenoménů osobnostního stavu. Jedno je fyzická kondice těla a druhé je duševní kondice. Udělalo se mi lépe v obou pojmenovaných disciplínách. Dokonce jsem si začal všímat lidí kolem sebe v pokoji a začal jsem s nimi komunikovat. 17. hodin . večeře. Skvělá večeře, maso s rýží, nic lepšího jsem už dlouho nejedl. Ale jak to, všude slyším, jak je špatné nemocniční jídlo. Uvidím, počkám na další jídlo zítra ráno. Možná je to tím, že jsem dlouho nejedl. V pokoji jsme tři, asi různě nemocní. Já mám dietu se žaludkem, ležící vedle mě dietu pro cévy a srdce, poslední ležící má normální stravu. Znamená to, že na jeden pokoj, tři různá jídla. Všechna jídla jsou na velice slušné úrovni. Stravování a pohostinství jsem se věnoval dvacet let, tak bych tomu měl rozumět. Je to vše pouze úhlem pohledu, protože vedle mě ležící naříká neustále, opakovaně dostává nějako kaši. On si ale stále nechce uvědomit, že je nemocen a strava může být i příčinou tohoto onemocnění, nechci mu to říkat, je to sympaťák. Všímám si už i více svého okolí a zjišťuji zajímavé informace. Tento sympaťák je róm, bydlí stejně jako já na Jižním Městě. Má stejnou obvodní lékařku a stejnou lékařku na kardiologii jako já. Dobrý. U noho na každé posteli je umístěna cedulka se jménem pacienta a rok jeho narození. Když jdu kolem postele na záchod, po třech dnech si teprve všímám, že tento pán je i narozen ve stejné roce jako já. Už konečně spolu začínáme komunikovat. Debata samozřejmě musí obsahovat i téma „restaurace“. Informuji ho že před 41 lety jsem na Jižňáku začal chodit do restaurace Na pavlači. Počátkem 90tých let jsem zde měl opravdu dobré kamarády, bráchové, kteří zde pracovali, Eda a Karel. Hodně dobrý chlapi. Abych mohl začít v těchto letech podnikat v pohostinství, naučili mě všechny důležité fígle včetně exkluzivního točení piva, to je hodně důležitá disciplína pro návštěvnost restaurace a tím i zisku pro vlastníka nebo nájemce restaurace. Vzápětí jsem si všiml, že tato debata zaujala i třetího účastníka našeho léčebného procesu, probíhajícího na pokoji 217 nemocnice v Krči. Začal mi dávat otázky, které se dotýkaly právě těchto dvou pánů. Když jsem odpověděl na pár, asi podstatných otázek, jako - kolik mají dětí, kde bydlí a pár dalších z jejich soukromého života, bez dalšího otálení řekl „to jsou moji bráchové“. Pokoj 217 se stal najednou místem pro setkání tří různých osobností, tří různých lidí nějak propojených i když s třemi různými stravovacími příděly a třemi různými nemocemi. Bylo z toho patrné, že jenom tito tři lidé, kteří se náhodně potkali, dokáží za krátký čas vytvořit svůj soukromý malý svět. Svět, který odpovídá jejich myšlení, sociálnímu postavení, jejich touhám po dobrém jídle a jejich přesvědčení, že nemoc, která je přivedla do tohoto prostředí je jen banální epizoda jejich jinak kvalitního života. To se právě odráží v tom povídání, v těch debatách, které ve své podstatě jsou jen radostnou vzpomínkou na prožitou minulost a vlastní strach o budoucnost. Je zde obsažena touha po návratu do tohoto života, který si vlastně připomínají a vzácně se shodují, protože mají společné přátele a společná místa, která znají a umějí se v nich orientovat. Přichází jedna pracovnice, jakási pomocná síla, přiváží novou várku jídla - večeře, už je zase 17. hodin. Tato dáma mnoho krásy nepobrala, z anatomického hlediska ani ty ženské přednosti ji nepřekážejí při oblékání bílého pláště, je však nesmírně pracovitá s nádherným přístupem ke všem pacientům, které vlastně obsluhuje. Při příchodu k mé posteli vesele řekne „znám nový vtip, říkala ho staniční je vyloženě nemocniční - drsnej“. „Povídejte“ nabádám ji. Přestala na chvilku pracovat a spustí „až se neuvidíme, tak se aspoň nahmatáme“. Mělo to něco společného s pacienty, kteří ztratí zrak. Když jsme se v pátek po pěti dnech mého pobytu na pokoji 217 spolu loučili, odpověděl jsem ji na její vtip stejně drsně. „Až se nebudeme vidět, nastrčte mi za sebe nějako s většími prsy, ať mám na co sahat, mám to rád“. Upřímně se zasmála a já jsem odešel vytvářet nové vzpomínky pro hladký průběh svého stárnutí. Starý zákon - Potopa na zemi trvala čtyřicet dní .......................... Mohutné stály vody na zemi po sto padesát dnů. Když přešlo sto padesát dnů, začaly vody ze země ustupovat a opadávat, takže sedmnáctého dne sedmého měsíce archa spočinula na pohoří Araratu.
