Chcete ve stáří žít důstojně? Největší chybou je čekat, až vám spoření začne připadat důležité

Otázka, kdy začít spořit na důchod, má nepříjemně jednoduchou odpověď: s prvním pravidelným příjmem. Člověk po škole však obvykle řeší bydlení, děti, vybavení domácnosti nebo splácení dluhů. Stáří působí tak vzdáleně, že odkládání jednoho roku nevypadá nebezpečně.

Z jednoho roku se snadno stanou tři, deset nebo dvacet. Spoření začne být důležité až ve chvíli, kdy se objeví první odhad penze. Tehdy už však chybějící čas nelze dohnat stejnou měsíční částkou.

Věta, že bylo potřeba začít loni, má být nadsázkou, nikoli důvodem k rezignaci. Minulý rok už změnit nelze. Dnešní trvalý příkaz ale může zabránit tomu, aby člověk za pět let litoval dalšího promarněného období.

Rozdíl ukáže jednoduchý orientační propočet. Člověk, který od 25 do 65 let odkládá tisíc korun měsíčně a dosahuje průměrného reálného zhodnocení tři procenta ročně, by měl na konci přibližně 926 tisíc korun v dnešní kupní síle.

Pokud začne stejnou tisícikorunu ukládat až ve 45 letech, vyjde přibližně na 328 tisíc. Při začátku v 55 letech jen asi na 140 tisíc korun.

Jde pouze o matematický model, nikoli slib výnosu. Nezahrnuje daně, konkrétní poplatky ani kolísání investic. Přesně však ukazuje cenu čekání. Pozdější střadatel musí ukládat podstatně více, přijmout skromnější cíl, pracovat déle nebo zkombinovat všechny tři možnosti.

Důležité je také navyšovat vklad spolu s příjmem a cenami. Tisícikoruna nastavená ve třiceti letech nebude mít za dvacet let stejnou hodnotu. Jednoduchým řešením je částku jednou ročně zvýšit, například po růstu mzdy.

Spořit „co zbude“ není plán. Prvním číslem by měl být přibližný rozdíl mezi budoucím důchodem a částkou potřebnou k běžnému životu.

Odhad státní penze nabízí Informativní důchodová aplikace ČSSZ. Ukáže evidované roky, vyměřovací základy a orientační výši důchodu podle současných pravidel. Výsledek není zárukou budoucí penze, protože nezohledňuje budoucí výdělky ani všechny změny, které mohou do odchodu nastat.

Potom je potřeba sestavit rozpočet budoucího seniora. Nejde jen o potraviny a energie. Patří do něj také opravy bydlení, léky, zubař, doprava, výměna spotřebičů, pomoc v domácnosti a přiměřená částka na zájmy či návštěvy rodiny.

Největší rozdíl obvykle vytváří bydlení. Člověk ve splaceném bytě potřebuje jinou rezervu než nájemník, kterému může nájem růst i po odchodu z práce. Majitel domu zase musí počítat se střechou, kotlem, okny a dalšími nepravidelnými výdaji.

Teprve rozdíl mezi očekávanými příjmy a výdaji ukáže skutečný cíl. Někdo potřebuje doplňovat tři tisíce měsíčně, jiný deset tisíc. Jedno univerzální doporučení pro všechny proto neexistuje.

Častou chybou je poslat všechny volné peníze do dlouhodobého produktu a potom je při poruše auta nebo ztrátě práce draze vybírat. Nejdříve je vhodné vytvořit pohotovostní rezervu dostupnou bez sankce a většího rizika ztráty.

Její velikost závisí na stabilitě příjmů, počtu lidí v domácnosti a stavu majetku. Majitel staršího domu nebo živnostník s proměnlivými zakázkami potřebuje větší polštář než zaměstnanec se stabilním příjmem a nízkými pevnými náklady.

Až peníze, které domácnost nebude potřebovat na běžné krize, lze skutečně odkládat na desítky let. Důchodová rezerva má jiný úkol než peníze na rozbitou pračku. Smíchání obou cílů často vede k tomu, že dlouhodobé spoření nevydrží ani první složitější rok.

Mladý člověk má před sebou dlouhý horizont. Může začít menší částkou, pravidelně ji zvyšovat a snáze překonat období, kdy hodnota investic klesá. Největší chybou v tomto věku není nízký počáteční vklad, ale nulový návyk.

Po čtyřicítce už má smysl vytvořit konkrétní cílovou částku a zkontrolovat, zda dosavadní tempo stačí. Současně je potřeba řešit drahé spotřebitelské dluhy. Spořit na penzi a vedle toho dlouhodobě platit vysoký úrok z kreditní karty obvykle nedává dobrý ekonomický smysl.

Po padesátce zbývá méně času na nápravu. Vklady musí být zpravidla vyšší a plán má zahrnovat také splacení hypotéky, opravy bydlení a předpokládané datum odchodu z práce. Není rozumné dohánět zpoždění sázkou na jednu rizikovou investici.

Ani člověk krátce před penzí nemusí rezignovat. Jeho cílem už ale nemusí být milionový majetek. Velkou hodnotu může mít splacení nevýhodného úvěru, snížení pravidelných nákladů, vytvoření hotovostní rezervy nebo odložení odchodu do důchodu, pokud mu to zdraví a práce dovolí.

Penzijní spoření, dlouhodobý investiční produkt, podílové fondy, spořicí účet nebo jiné nástroje mají rozdílné podmínky, rizika a dostupnost peněz. Nejdříve je proto potřeba znát dobu, cíl a částku. Teprve potom se vybírá prostředek.

Některé produkty určené na stáří umožňují využít státní podporu, daňový odpočet nebo příspěvek zaměstnavatele. Společný roční limit daňového odpočtu pro podporované produkty spoření na stáří činí podle Ministerstva financí až 48 tisíc korun. Daňová výhoda ale sama o sobě nezachrání drahý či nevhodně nastavený produkt.

Dlouhý horizont obvykle dovoluje snášet větší kolísání, ale neznamená povinnost riskovat bez rozmyslu. S blížícím se čerpáním je naopak důležitější chránit peníze, které budou potřeba během prvních let penze.

Úspory by také neměly stát na jediném titulu, firemním dluhopisu nebo příslibu mimořádného výnosu. Česká národní banka doporučuje riziko rozkládat a upozorňuje, že i zdánlivě malé průběžné poplatky mohou za dlouhou dobu výrazně snížit konečný výsledek.

Příprava na penzi není pouze hromadění peněz. Patří k ní udržitelné bydlení, rozumné dluhy, péče o zdraví, kontrola důchodové evidence a schopnost přizpůsobit budoucí výdaje nižšímu příjmu.

První krok může být překvapivě malý: zjistit odhad důchodu, sepsat současné výdaje a nastavit pravidelný převod hned po výplatě. Částka se může později změnit. Podstatné je, aby spoření nebylo závislé na tom, co náhodou zůstane na konci měsíce.

Čekat, až začne být důchod naléhavý, znamená vzdát se nejcennější výhody – času. Na začátku může stačit menší suma. Na konci už stejnou práci musejí odvést mnohem větší peníze.