Článek
První věta má být krátká a jednoznačná
Zprávu by měl dítěti sdělit někdo, koho dobře zná a vedle koho se cítí bezpečně. Ideální je klidné místo bez spěchu, vypnuté televize a vyzvánějícího telefonu. Není potřeba připravovat dlouhý proslov ani hledat dokonalou formulaci.
Začít lze například takto:
„Musím ti říct něco velmi smutného. Dědeček dnes zemřel. Jeho tělo přestalo fungovat, už nedýchá a nic ho nebolí. Nemůže se k nám vrátit.“
Slova „zemřel“ a „smrt“ mohou dospělému připadat příliš tvrdá. Malému dítěti ale poskytují jasnější informaci než věty, že dědeček odešel, ztratil se, odpočívá nebo navždy usnul. Dítě bere podobná vyjádření doslova. Může čekat, že se dědeček vrátí, bát se usnout nebo se vyděsit pokaždé, když někdo odjede.
Také odborná organizace Child Bereavement UK doporučuje vyhýbat se výrazům jako „ztratil se“ či „usnul“, protože mohou malé děti zmást. Po první jednoduché informaci není nutné okamžitě přidávat všechny podrobnosti. Další vysvětlení může následovat podle otázek dítěte.
Dítě se může zeptat, zda dědeček přijde zítra
Předškolní dítě ještě nemusí chápat, že smrt je nevratná. Může se opakovaně ptát, kdy se dědeček vrátí, zda bude na Vánoce nebo kdo ho přiveze z nemocnice. Neznamená to, že neposlouchalo. Teprve si význam nové skutečnosti postupně skládá.
Odpověď by měla zůstat stejně klidná a pravdivá: „Dědeček už nepřijde, protože zemřel. Můžeme na něj ale vzpomínat, dívat se na fotografie a mluvit o něm.“
Dítě školního věku už obvykle lépe rozumí konečnosti smrti, zato může hledat příčinu a viníka. Jestli se před poslední návštěvou s dědečkem zlobilo nebo mu něco ošklivého řeklo, může tajně uvěřit, že smrt způsobilo. Proto je někdy potřeba výslovně dodat: „Nic, co sis myslel, řekl nebo udělal, dědečkovu smrt nezpůsobilo.“
Starší dítě může zprávu přijmout mlčením, odejít do pokoje nebo nechtít mluvit před rodinou. Ani to automaticky neznamená lhostejnost. Mělo by vědět, že se může zeptat později nebo oslovit jiného důvěryhodného dospělého.
O příčině smrti stačí říct tolik, kolik dítě potřebuje
Pokud dědeček zemřel po dlouhé nemoci, lze vysvětlit, že byl velmi vážně nemocný a lékaři už jeho tělo nedokázali uzdravit. Samotná věta „zemřel, protože byl nemocný“ může dítě vystrašit při každé rýmě. Pomůže proto zdůraznit rozdíl mezi běžným onemocněním a nemocí, která byla natolik závažná, že tělo přestalo fungovat.
Při náhlé smrti není nutné popisovat děsivé podrobnosti. Dítě však nemá dostat vymyšlenou verzi, kterou později vyvrátí rozhovor dospělých, spolužák nebo zpráva na internetu. Pravdu lze sdělit po částech a jazykem odpovídajícím věku.
Na otázku, co je po smrti, nemusejí mít dospělí jednu jistou odpověď. Věřící rodina může dítěti popsat svou víru, měla by ji však odlišit od toho, co víme o těle. Například: „Víme, že dědečkovo tělo už nefunguje. My věříme, že jeho duše je v nebi.“ Jiný dospělý může poctivě říct: „To přesně nevím. Vím ale, že na něj budeme vzpomínat a že teď zůstaneš s námi.“
Pláč dítě nepoškodí, nevysvětlené emoce ho mohou vyděsit
Dospělý nemusí zprávu sdělovat bez jediné slzy. Dítě může vidět, že maminka nebo babička pláče, pokud zároveň dostane vysvětlení: „Pláču, protože mi dědeček chybí. Ty za můj smutek nemůžeš a jsem tady s tebou.“
Horší může být situace, kdy všichni skrývají emoce, šeptají za dveřmi a dítě pouze cítí, že se stalo něco hrozného. Fantazie pak může být děsivější než skutečnost.
Dětské truchlení navíc nevypadá jako trvalý smutek dospělého. Dítě může chvíli plakat a za deset minut si začít stavět z kostek. Může se smát, chtít jít ven nebo se ptát na večeři. Takové přepínání je běžné. Hra může být způsobem, jak si dítě událost zpracovává. NHS uvádí, že děti mohou smrt zapojovat do rozhovoru i hry, aniž by šlo samo o sobě o něco neobvyklého.
Na pohřeb může, pokud ví, co ho čeká
Dítě by nemělo být k účasti na pohřbu nuceno, ale ani automaticky vyloučeno. Potřebuje předem vědět, kde obřad proběhne, že lidé mohou plakat, zda uvidí rakev a co se s ní bude dít. Teprve potom se může rozhodnout s větší jistotou.
Pokud na pohřeb půjde, je vhodné určit dospělého, který se mu bude věnovat a může s ním kdykoliv odejít ven. Neměl by to být člověk, jenž bude mít během obřadu vlastní organizační povinnosti. Dítě může dědečkovi nakreslit obrázek, položit květinu, zapálit svíčku nebo se rozloučit jiným způsobem.
Podle Child Bereavement UK může účast dítěti pomoci pochopit, co se stalo, pokud je předem připravené a dostane možnost volby.
Rozloučení ale nemusí proběhnout pouze na pohřbu. Rodina může vytvořit krabičku vzpomínek, prohlížet fotografie, uvařit dědečkovo oblíbené jídlo nebo navštívit místo, kam spolu chodili. Cesta domů nabízí také pracovní sešit pro děti po úmrtí blízkého, určený k psaní, kreslení a společnému vzpomínání.
Největší jistotu přináší běžný denní režim
Po smrti blízkého se mění mnoho věcí najednou. Dítěti pomáhá, když alespoň část života zůstane předvídatelná: někdo je ráno vzbudí, vyzvedne ze školky, připraví večeři a přečte pohádku. Je vhodné informovat učitelku nebo třídního učitele, aby věděli, proč je dítě unavené, nesoustředěné či citlivější.
Mohou se dočasně objevit potíže s usínáním, strach z odloučení, bolesti břicha, pomočování, výbuchy vzteku nebo návrat k chování typickému pro mladší věk. Dospělí mají dítěti nabízet blízkost a možnost mluvit, nikoli ho opakovaně vyslýchat, zda je stále smutné.
Odbornou pomoc je vhodné vyhledat, pokud obtíže dlouhodobě sílí, dítě téměř nespí nebo nejí, přestane chodit do školy a mezi lidi, trvale se obviňuje, nebo mluví o tom, že chce zemřít a být s dědečkem. Na podobné varovné projevy upozorňuje také Linka bezpečí.
Rodina se může obrátit na dětského lékaře, psychologa, školní poradenské pracoviště nebo organizaci zaměřenou na pozůstalé rodiny, například Poradnu Vigvam. Při bezprostředním ohrožení dítěte je namístě volat zdravotnickou záchrannou službu na čísle 155.
Dítě nelze uchránit před veškerým smutkem. Lze ho ale uchránit před zmatkem a pocitem, že se dospělých nesmí ptát. Nejbezpečnější sdělení proto spojuje tři věci: dědeček zemřel, už se nemůže vrátit a my tu s tebou zůstáváme.
