Článek
Doma ano, ale ne za cenu zhroucení rodiny
Přání dožít ve vlastním bytě či domě je pochopitelné. Senior zná své okolí, má zde vzpomínky, sousedy a denní rytmus. Domov pro seniory může vnímat jako ztrátu soukromí a definitivní konec samostatného života.
Pro rodinu však „zůstat doma“ někdy znamená každodenní nákupy, vaření, hygienu, dopravu k lékaři, dohled nad léky a pohotovost ve dne i v noci. Z pomoci se postupně stane druhé zaměstnání, které se snaží jeden člověk zvládnout vedle vlastní práce, dětí a domácnosti.
Přání seniora má velkou váhu, nemůže ale samo vytvořit neomezenou povinnost konkrétního potomka. Dospělé dítě nemusí opustit zaměstnání, přestěhovat se k rodiči ani osobně převzít čtyřiadvacetihodinovou péči. Rodina může říci: „Chceme, abys zůstal doma, ale tento rozsah už sami nezajistíme.“
Zákon zná pomoc i výživné, nikoliv povinnou nepřetržitou službu
Občanský zákoník počítá se vzájemnou pomocí a podporou mezi rodiči a dětmi. Současně stanoví vyživovací povinnost potomků vůči rodičům. To však není totéž jako povinnost osobně provádět hygienu, převazovat rány nebo držet každou noc pohotovost.
Podle přehledu Ministerstva spravedlnosti o výživném mají vyživovací povinnost vůči rodiči všechny jeho děti. Posuzují se ovšem potřeby a majetkové poměry rodiče i příjmy, možnosti a majetek jednotlivých potomků. Pokud má rodič manžela či manželku, jejich vyživovací povinnost má před povinností dětí přednost.
Neznamená to tedy, že každý potomek musí automaticky posílat stejnou částku. Dcera s nízkým příjmem, hypotékou a nezaopatřenými dětmi může mít jiné možnosti než dobře zajištěný sourozenec. Jestliže se rodina nedohodne a rodič se výživného domáhá, konkrétní rozsah může určit soud.
Stejně tak poskytovatel služby nemůže poslat dětem účet jen proto, že jsou příbuzní klienta. Závazek platit může vzniknout například dohodou, kterou potomek podepíše, nebo rozhodnutím o vyživovací povinnosti. Rodina by proto neměla bez rozmyslu podepisovat neurčitý příslib, že uhradí „veškeré budoucí náklady“.
Seniora nelze jednoduše přestěhovat proti jeho vůli
Svéprávný člověk rozhoduje, kde bude bydlet a jakou službu využije. Rodina nemůže seniora přihlásit do domova a následně ho tam proti jeho srozumitelně vyjádřené vůli odvézt. Při jednání o sociální službě je podle MPSV rozhodnutí samotného zájemce nejdůležitější.
Výjimky existují, ale jsou úzké. Aktuální zákon o sociálních službách připouští uzavření smlouvy o pobytové službě bez projeveného souhlasu pouze při splnění zvláštních podmínek, zejména pokud by neposkytnutí okamžité pomoci kvůli duševní poruše ohrozilo život nebo vážně poškodilo zdraví a situaci nelze vyřešit mírnějším opatřením. Samotné stáří, tělesná slabost nebo nesouhlas rodiny nestačí.
Ani diagnóza demence automaticky neznamená, že člověk nesmí rozhodovat. Podstatné je, zda konkrétnímu rozhodnutí rozumí a dokáže posoudit jeho následky. Pokud senior nechává zapnutý sporák, bloudí, nerozeznává léky nebo odmítá nezbytnou pomoc, je namístě zapojit praktického lékaře a sociálního pracovníka. Při bezprostředním ohrožení života se volá zdravotnická záchranná služba.
Domov pro seniory není jediná možnost
Rodina často uvažuje jen ve dvou krajnostech: buď všechno zvládne sama, nebo senior nastoupí do zařízení. Mezi nimi je však několik mezistupňů.
Pečovatelská služba může pomoci s hygienou, jídlem, nákupem či domácností. Osobní asistence umožňuje rozsáhlejší podporu podle potřeb člověka. Denní stacionář zajistí péči přes den, zatímco senior večer spí doma. Odlehčovací služba může rodinu zastoupit na několik hodin, dní nebo během dovolené. Tísňové tlačítko či čidlo pohybu zase snižuje riziko, že po pádu zůstane člověk bez pomoci.
Zdravotní úkony je třeba oddělit od sociální péče. Převazy, injekce, péči o katetr nebo některé rehabilitační úkony mohou doma provádět zdravotní sestry. Pokud domácí zdravotní péči předepíše příslušný lékař a poskytne ji smluvní agentura, hradí ji zdravotní pojišťovna. Nejde však o náhradu vaření, úklidu nebo celodenního dohledu.
Péče se má nejprve platit z prostředků seniora
Důchod, úspory a příspěvek na péči nejsou nedotknutelnou částí dědictví. Mají v první řadě sloužit člověku, kterému patří. Není spravedlivé očekávat, že děti budou služby hradit ze svých výplat, zatímco senior odmítá použít vlastní příjem nebo úspory, protože je chce zachovat potomkům.
Příspěvek na péči je určen právě lidem, kteří kvůli dlouhodobému zdravotnímu stavu nezvládají základní životní potřeby. Pomoc může poskytovat příbuzný, asistent sociální péče nebo registrovaná služba. Pokud se stav zhoršil, lze požádat o zvýšení stupně příspěvku.
Rodina se může finančně zapojit dobrovolně, například doplatit několik hodin asistence nebo bezpečnostní pomůcku. Měla by však předem určit částku, rozdělit náklady mezi sourozence podle jejich možností a písemně si ujasnit, co přesně se platí. Pomoc bez hranic se snadno změní v trvalý závazek, který začne ohrožovat i rodinu pečujícího.
Když senior odmítá nejen domov, ale každou pomoc
Odmítnutí pobytového zařízení ještě nemusí znamenat odmítnutí všech služeb. Někdy pomůže nezačínat rozhovor větou „musíš do domova“, ale konkrétním problémem: kdo připraví léky, kdo pomůže s koupáním a co se stane při nočním pádu.
První přijatelnou změnou může být dovoz oběda, úklid jednou týdně nebo návštěva pečovatelky. Senior tak nezíská pocit, že mu rodina najednou přebírá celý život. Současně je vhodné stanovit nepřekročitelné hranice: kdo přijede a kdy, které úkony rodina zvládne a co už musí zajistit profesionál.
Se sestavením plánu může pomoci sociální pracovník obce. MPSV uvádí, že obecní a krajské úřady poskytují informace a pomáhají zprostředkovat služby. Obecní úřad obce s rozšířenou působností musí řešit i situaci, kdy člověku bez služby hrozí ohrožení života nebo zdraví. Kontakty na ověřené služby lze hledat v registru poskytovatelů a přehledu pomoci MPSV.
Rodina tedy nemá seniora opustit ve vážném nebezpečí. Nemusí se však nechat zatlačit do péče, která ničí zdraví, zaměstnání nebo vztahy pečujících. Dobré řešení respektuje dvě hranice současně: právo seniora rozhodovat o vlastním životě a právo jeho dětí říci, jakou pomoc ještě skutečně unesou.
