Článek
Červené tlačítko není žádná hračka pro mladé
Znám to sama. Nová televize přijde domů, ovladač má víc tlačítek než starý telefon a člověk raději mačká jen to, co zná. Zapnout, přepnout program, zesílit. A pak tam někde svítí červené tlačítko, které spousta seniorů nechává být, protože se bojí, že něco pokazí nebo že se jim hned něco zpoplatní.
Jenže zrovna tady je škoda se bát.
Podle České televize stačí při sledování některého z jejích programů stisknout červené tlačítko na ovladači a otevře se rozcestník aplikací. Tomu se odborně říká HbbTV, tedy propojení běžného televizního vysílání s internetem. Lidsky řečeno: televize vám nabídne víc pořadů, archiv a další služby přímo na obrazovce.
Pro staršího člověka je to docela velká věc. Nemusí hledat pořady v počítači, nemusí lovit aplikace v mobilu, nemusí se nikam složitě registrovat. Sedí v křesle, vezme ovladač a pustí si pořad, který včera nestihl, protože byl u lékaře, hlídal vnouče nebo prostě usnul. A to se nám po pětašedesátce stává častěji, než si mladí myslí.
Archiv bez dalších poplatků potěší víc než reklama
Česká televize u iVysílání nabízí živé vysílání i pořady online, včetně dokumentů, seriálů, zpravodajství, kultury, historie nebo pořadů pro děti. Přes červené tlačítko se k části této nabídky dostanete rovnou v televizi. Ne ke všemu navždy, protože některé pořady mají omezená autorská práva, ale výběr je i tak široký.
A hlavně: za samotné použití červeného tlačítka si Česká televize neúčtuje zvláštní měsíční poplatek. Tohle je potřeba říct jasně, protože lidé jsou dnes oprávněně podezřívaví. Jakmile někde slyší „aplikace“ nebo „online služba“, čekají háček.
Háček je spíš technický než finanční. Televize musí HbbTV umět a musí být připojená k internetu. V přehledu aplikací České televize se uvádí, že iVysílání funguje kromě červeného tlačítka také na vybraných chytrých televizích a dalších platformách. Kdo má starší přijímač bez internetu, tomu červené tlačítko archiv neotevře.
To není ostuda. Jen je dobré to vědět dřív, než člověk začne zlostně mačkat ovladač a nadávat, že „to zase nefunguje“.
Poplatek za televizi tím ale nemizí
Tady musím trochu přibrzdit nadšení. Červené tlačítko není osvobození od televizního poplatku. Domácnosti podle stránky televizních poplatků platí 150 korun měsíčně bez ohledu na počet televizních přijímačů. Portál veřejné správy k tomu u televiznímu a rozhlasovému poplatku uvádí i rozhlasový poplatek 55 korun měsíčně.
Takže ne, nejde o to, že by lidé po pětašedesátce měli televizi zadarmo. Takové řeči jsou nebezpečné, protože pak někdo přestane platit a může mít zbytečné potíže. Výhoda je jinde: když už domácnost poplatek platí a má vhodnou televizi, může z ní dostat víc.
A to není málo.
Mnoho seniorů tráví u televize dost času. Někdo kvůli samotě, někdo kvůli horšímu zdraví, někdo prostě proto, že má rád dokumenty, staré seriály nebo zpravodajství. Možnost pustit si pořad později, vrátit se k němu nebo si najít něco klidného na večer je pro takového člověka praktická pomoc. Ne luxus.
Stát i veřejnoprávní média často mluví o digitalizaci tak, že tomu polovina starších lidí nerozumí už po první větě. Přitom někdy stačí mnohem méně. Ukázat mamince nebo dědovi jedno tlačítko. Připojit televizi k internetu. Vysvětlit, že se tím nic nerozbije a že když se ztratí v nabídce, stačí zmáčknout zpět nebo vypnout.
Tohle je přesně ten typ výhody, který se nepozná v tiskové zprávě, ale doma v obýváku. Starší člověk najednou není odkázaný jen na to, co zrovna běží v programu. Může si vybrat. A ve stáří je možnost vybrat si mnohem důležitější, než si mladí připouštějí.
