Článek
Z penze ukrojí bydlení přes třicet tisíc
Paní Ivana je 74letá vdova a už čtyři desetiletí bydlí v pražském nájemním bytě 2+1. Její důchod činí přesně 44 351 korun. Následující příběh je založený na vyprávění a výše výdajů odpovídá tomu, s čím se může člověk v drahém pražském nájmu setkat.
„Když řeknu, jaký mám důchod, každý si myslí, že jezdím třikrát ročně k moři. Jenže mně po zaplacení všeho mnoho nezůstane,“ stěžuje si Ivana. Samotný nájem ji stojí téměř 27 tisíc korun. Za služby v domě, elektřinu a plyn vydá další tisíce. Bydlení jí tak každý měsíc spolkne více než třicet tisíc.
Ze zbytku platí potraviny, léky, telefon, dopravu a občasnou pomoc s úklidem. Větší nákup oblečení, zubař nebo oprava domácího spotřebiče už znamenají sáhnout do úspor. „Nejhorší je, když se sejde víc plateb najednou. Pak před důchodem opravdu obracím každou korunu,“ říká.
Byt původně obývala s manželem. Po jeho smrti zůstala sama, avšak do menšího se stěhovat nechce. Má tu lékaře, přátele i známé obchody. „Na okraj Prahy nepůjdu. V mém věku nemůžu začínat někde, kde nikoho neznám,“ odmítá řešení, které jí opakovaně navrhuje dcera.
Chudobu nezpůsobila výše penze, ale nákladný byt
Ivanin důchod je mimořádně vysoký. Průměrný starobní důchod měl v roce 2026 podle údajů Ministerstva práce a sociálních věcí dosahovat 21 839 korun. Ivana tedy pobírá více než dvojnásobek.
Je proto fér říci nahlas, že problémem není malá penze. Potíž představuje byt, jehož měsíční náklady pohltí většinu nadprůměrného příjmu. Mnozí senioři by s důchodem 44 tisíc korun žili velmi pohodlně, pokud by měli vlastní splacené bydlení nebo levnější nájem.
Podle Českého statistického úřadu vydávaly pražské domácnosti v roce 2025 na bydlení průměrně 10 872 korun měsíčně, tedy 17,4 procenta čistých příjmů. Tento údaj zahrnuje vlastníky, družstevníky i nájemníky, a proto nevystihuje cenu nově pronajatého bytu. Přesto dobře ukazuje, jak daleko jsou Ivaniny náklady od běžného průměru.
Samostatně žijící senioři jsou přitom zranitelnější bez ohledu na výši penze. Veškeré zálohy, nájem a opravy platí jeden člověk. ČSÚ ve svém přehledu nákladů seniorských domácností uvádí, že bydlení ukrajuje jednotlivcům nad 65 let z příjmu podstatně větší díl než seniorské dvojici.
Ivanina stížnost tedy není úplně vymyšlená. Její peníze skutečně mizí rychle. Současně však nelze vydávat dobrovolné setrvání v mimořádně drahém bytě za důkaz, že důchod 44 tisíc nestačí k životu. Nestačí především k zachování nákladného bydlení pro dva lidi v žádané pražské lokalitě.
Stěhování bolí, ale účet samo nezmenší
Prvním krokem nemusí být okamžitá výpověď z nájmu. Ivana si může nechat ověřit případný nárok na pomoc s bydlením pomocí aktuální kalkulačky dávky státní sociální pomoci. Posuzuje se příjem, uznatelné náklady, složení domácnosti i další podmínky. Samotný vysoký nájem nárok automaticky nezaručuje.
Praha nabízí také malometrážní byty pro seniory se sníženým nájemným. Nejde o službu, na kterou by každý žadatel získal okamžitý nárok, a čekání může být dlouhé. Podmínky a žádost popisuje hlavní město na stránce Bydlení pro seniory. Informace poskytují rovněž bytové poradny městských částí.
Rozumné je porovnat menší nájmy i mimo centrum, propočítat náklady na stěhování a teprve poté se rozhodovat. Starou smlouvu by senior neměl ukončovat, dokud nemá bezpečně zajištěné nové bydlení.
Paní Ivana má právo litovat, že už sama neutáhne byt, v němž prožila většinu života. Má však také finanční možnosti, o kterých se důchodcům s poloviční penzí ani nesní. Její příběh není důkazem nízkých českých důchodů. Je spíše připomínkou, že ani vysoký příjem dlouhodobě nezachrání rozpočet, pokud tři čtvrtiny spolkne jediná položka, kterou člověk odmítá změnit.
