Článek
Nezaměstnanost se do důchodu nepočítá sama od sebe
Tohle je přesně ta věc, kterou lidé často zjistí pozdě. Člověk přijde o práci v osmapadesáti, v šedesáti, někdy ještě dřív. Řekne si, že už to nějak doklepe. Chvíli hledá, chvíli pomáhá doma, chvíli žije z úspor. Na úřad práce se mu nechce. Kdo by se taky hrnul do čekárny, kde si připadá jako provinilec.
Jenže důchod nezná stud ani hrdost. Zná jen záznamy.
Podle České správy sociálního zabezpečení platí jednoduchá, ale tvrdá věc: když se nezaměstnaný člověk do evidence Úřadu práce nepřihlásí, tato doba se mu do důchodového pojištění pro nárok na důchod nezapočítává. A pokud je takové období dlouhé, může to ovlivnit nejen výši penze, ale v krajním případě i samotný nárok.
To je věta, kterou by měli lidem tisknout tučně na výpověď.
Ne každý, kdo není evidovaný, je lajdák. Někdo pečuje o nemocného partnera. Někdo doufá, že si práci najde za měsíc. Někdo se za pracák stydí, protože celý život dělal a žádné dávky nechtěl. Jenže systém se neptá, proč jste tam nešli. On se jen podívá, jestli máte dobu pojištění.
A když chybí, tak chybí.
Tři roky nejsou totéž, co celá evidence
Další past je ještě záludnější. Mnoho lidí si myslí, že když jsou na úřadu práce, mají pro důchod vyhráno. Nemají. Evidence pomáhá, ale jen podle pravidel, která nejsou zrovna lidově napsaná.
Ministerstvo práce upozorňuje, že do důchodu se automaticky nezapočítává celá doba evidence uchazeče o zaměstnání. Pokud člověk pobírá podporu v nezaměstnanosti nebo podporu při rekvalifikaci, tato doba se započítává v celém rozsahu. Když podporu nepobírá, započtou se nejvýše tři roky. A z doby před 55. rokem věku jen jeden rok.
Tady se láme hodně omylů. Člověk může být v evidenci déle a mít pocit, že je všechno v pořádku. Pak přijde výpočet a zjistí, že pro důchod se mu část evidence hodnotila jen omezeně. To je nepříjemné překvapení, zvlášť když už není moc času něco napravit.
Navíc se náhradní doby pojištění pro výši důchodu obvykle krátí. V přehledu MPSV ke kalkulačkám stojí, že doba evidované nezaměstnanosti bez podpory se při splnění limitů pro výši procentní výměry započítává v rozsahu 80 procent. Jinými slovy: ano, pomůže. Ale není to stejné, jako kdyby člověk normálně pracoval a odváděl pojistné.
A to je přesně ten rozdíl, který se na papíře tváří malý, ale na účtu v penzi může bolet každý měsíc.
Před penzí není čas na hrdinství
Nejhorší rada, kterou si člověk před důchodem může dát, zní: ono to nějak dopadne. U důchodu to většinou dopadne přesně podle dokladů. Ne podle dobré víry, ne podle vzpomínek, ne podle toho, že jste přece celý život makali.
ČSSZ u výpočtu důchodu připomíná, že penze má základní výměru a procentní výměru. Ta procentní se stanovuje podle výpočtového základu a získané doby pojištění. A právě doba pojištění je kámen úrazu. Když se v ní udělá díra, může člověk tratit.
Proto bych každému, kdo je pár let před penzí a ztratí práci, řekla bez mazání medu kolem pusy: běžte na úřad práce a neřešte, co si kdo pomyslí. Ne kvůli dávkám. Kvůli záznamu. Kvůli sobě. Kvůli budoucímu důchodu.
Zároveň je dobré si zkontrolovat vlastní evidenci u ČSSZ. MPSV připomíná, že chybějící dobu pojištění lze dodatečně doložit, a pokud se chyba prokáže, rozdíl ve výši důchodu je možné doplatit až pět let zpětně. Jenže shánět po letech papíry, potvrzení nebo staré zaměstnavatele je práce pro pevné nervy. A těch má člověk před penzí často už dost málo.
Tady nejde o strašení. Jde o obyčejnou opatrnost. Stát má pravidla a ta pravidla nejsou vždycky milosrdná. Kdo je zná, může se chránit. Kdo je nezná, může po letech zjistit, že mu pár měsíců nebo roků udělalo v penzi díru, kterou už nezalepí.
A to je škoda. Protože člověk, který celý život pracoval, by neměl přijít o peníze jen kvůli tomu, že se před důchodem styděl zajít na pracák nebo uvěřil, že evidence se vždycky započítá celá. Nezapočítá. A právě tahle drobná neznalost může být nakonec zatraceně drahá.
