Článek
Odvody jsou skutečné, zásluha jen částečná
Když někdo vydělává hodně, většina lidí si řekne: ten bude mít jednou krásný důchod. Jenže takhle český systém nefunguje. A upřímně, hodně lidí to zjistí až ve chvíli, kdy se začnou víc zajímat o vlastní penzi.
Podle České správy sociálního zabezpečení se důchod skládá ze základní výměry a procentní výměry. Základní výměra je pro všechny stejná, v roce 2026 činí 4 900 korun měsíčně. Procentní výměra se stanovuje podle výpočtového základu a získané doby pojištění. Právě tady přichází na řadu redukční hranice.
A ty jsou pro lidi s vyššími příjmy dost tvrdé.
V roce 2026 se do první redukční hranice započítává 99 procent příjmu. Jenže nad ní už jen 26 procent. A nad druhou redukční hranici se při výpočtu důchodu nepřihlíží vůbec. Přeloženo do normální řeči: část toho, co člověk vydělal, se do budoucí penze promítne jen slabě. A nejvyšší část příjmů vůbec.
To není chyba výpočtu. To je záměr systému.
Strop existuje i pro placení pojistného
Abychom byli spravedliví, není to tak, že by lidé donekonečna odváděli sociální pojištění z jakéhokoli příjmu. Podle ČSSZ k maximálnímu vyměřovacímu základu činí maximální vyměřovací základ pro rok 2026 částku 2 350 416 korun. Jde o 48násobek průměrné mzdy.
Stejnou hranici uvádí i Ministerstvo práce a sociálních věcí, podle kterého se maximální vyměřovací základ zvýšil z 2 234 736 korun v roce 2025 právě na 2 350 416 korun v roce 2026.
Kdo tedy vydělá víc, z částky nad tento limit už sociální pojistné neplatí. Jenže zároveň se mu tato částka nepromítne do důchodu. Tady se kruh uzavírá. Stát říká: z nejvyšších příjmů po určité hranici už pojistné nechci, ale také ti je v penzi neuznám.
Na první pohled to vypadá férově. Jenže u příjmů pod stropem už to tak přímočaré není. Tam člověk odvody platí, ale do výpočtu se mu vyšší výdělky započítávají jen omezeně. A právě to mnohé lidi dráždí. Platili dost, ale důchodový vzorec jim pak řekne: děkujeme, zásluhy se krátí.
Já se té zlobě nedivím. Když stát z výplaty peníze strhává, působí velmi přesně. Když má pak vypočítat důchod, najednou připomíná, že systém je solidární. Hezké slovo. Jen se někdy používá jako náplast na pocit, že člověk platil víc, než se mu kdy vrátí.
Český důchod není odměna jedna ku jedné
Na druhou stranu, kdo čeká, že důchod bude prosté pokračování vysoké mzdy, ten si koleduje o zklamání. Český důchodový systém není osobní kasička. Je průběžný a silně solidární. Dnešní pracující platí dnešní důchodce a výpočet je nastavený tak, aby lidé s nízkými příjmy nespadli úplně na dno.
To má svůj důvod. Ne každý měl celý život možnost brát vysoký plat. Někdo pracoval ve školství, zdravotnictví, sociálních službách, obchodě nebo v provozu, kde se člověk nadře a výplata žádná sláva. Kdyby se důchod počítal přísně podle odvodů bez solidarity, řada těchto lidí by ve stáří dopadla krutě.
Jenže solidarita musí být lidem vysvětlena poctivě. Ne jako drobná technická poznámka, ale jako základní pravidlo hry. Kdo vydělává hodně, má vědět, že vysoký příjem mu důchod zvýší, ale zdaleka ne stejným tempem jako výplatu. A že nad určitou hranicí se další příjem už do penze jednoduše nepřenese.
Podle Českého statistického úřadu činil průměrný plný starobní důchod v prosinci 2025 částku 21 175 korun a starobní důchod pobíralo 2,346 milionu lidí. To je realita, kolem které se celý systém točí. Ne kolem manažerských platů, ale kolem snahy udržet miliony seniorů aspoň v nějaké přijatelné jistotě.
Pro dobře vydělávající z toho plyne nepříjemné, ale užitečné poučení. Nespoléhat se na to, že vysoká mzda automaticky vyrobí vysokou penzi. Nevyrobí. Pomůže, ale má své hranice. Kdo chce ve stáří žít výrazně lépe než z průměrného důchodu, musí počítat s vlastními úsporami, investicemi nebo majetkem.
Stát mu totiž jednou neřekne: byl jste úspěšný, tady máte odpovídající důchod. Řekne spíš: tady je výsledek podle našich hranic. A co bylo nad nimi, to v systému prostě zůstalo za čarou.
