Článek
Povolávací rozkaz nebyl pozvánkou
Dnes si mladý člověk vybírá školu, zaměstnání nebo cestu do zahraničí. Tehdy do jeho plánů mohl vstoupit úřední dopis, který se neodmítal. Povolávací rozkaz určoval, kdy a kam se má odvedenec dostavit k vojenskému útvaru.
Předcházel mu odvod, při němž komise posuzovala zdravotní způsobilost. Kdo byl uznán schopným služby a nezískal odklad či výjimku, musel nastoupit. Branný zákon platný v době socialismu stanovoval základní službu na 24 měsíců. Nešlo tedy o několik týdnů výcviku, ale o dva roky života. Historický vývoj délky služby shrnuje Ministerstvo obrany, původní pravidlo o 24 měsících lze najít také v tehdejším branném zákoně.
Pamatuji si, jak těžké pro mě bylo smířit se s tím, že má odejít i můj syn. Člověk věděl, že stejnou cestou procházejí tisíce jiných rodin. To však strach nijak nezmenšovalo. Vojna možná byla běžná, ale vlastní dítě nebylo nikdy „běžný odvedenec“.
Odjížděl syn, čekala celá rodina
Nástup na vojnu nepředstavoval změnu pouze pro mladého muže. Prázdné místo zůstalo také doma. Syn, který ještě nedávno seděl u stolu, pomáhal kolem domu nebo přicházel pozdě večer, byl najednou desítky či stovky kilometrů daleko.
Matky balily jídlo, psaly dopisy a čekaly, kdy přijde zpráva nebo první dovolenka. Mobilní telefon neexistoval a zavolat domů nebylo samozřejmostí. O tom, jak se syn skutečně má, se rodiče často dozvídali se zpožděním a jen tolik, kolik jim byl ochoten napsat.
K obavám se přidávala bezmoc. Doma bylo možné pomoci s nemocí, hádkou v práci nebo nedostatkem peněz. Za branou kasáren platila jiná pravidla. Rodič nemohl jednoduše přijet a odvést si syna domů, protože se mu tam nelíbilo.
Rodiny navíc vojákům často posílaly nejen dobroty, ale i peníze a základní potřeby. Vojenský historický ústav popisuje, že během normalizace bylo služné velmi nízké a vojáci svůj pobyt částečně financovali z úspor nebo z prostředků zasílaných rodiči a manželkami. Podle armádního propočtu z roku 1969 činily průměrné měsíční výdaje vojáka 219,40 Kčs, zatímco z vlastních zdrojů a pomoci blízkých musel doplácet v průměru 132,30 Kčs.
Ne každý se vrátil jako hrdina z veselých historek
O vojně se dodnes mluví dvěma zcela odlišnými způsoby. Někdo vzpomíná na kamarády, legraci, získanou samostatnost nebo pocit, že zvládl nepohodlí. Jiný si vybaví především promarněný čas, nesmyslné rozkazy, ponížení a strach.
Můj syn na vojnu dobře nevzpomínal. Z jeho vyprávění jsem neměla pocit, že by ho dva roky v uniformě proměnily v lepšího nebo odpovědnějšího člověka. Spíše jsem si kladla otázku, proč musel tak dlouhou část mládí odevzdat prostředí, do kterého se sám nerozhodl vstoupit.
Obavy rodičů přitom nebyly pouhou přecitlivělostí. Šikana mezi nováčky a staršími vojáky byla v Československé lidové armádě skutečným a dlouho zlehčovaným problémem. Vojenský historický ústav ji označuje zejména v 70. a 80. letech za noční můru branců. Historické prameny zachycují odebírání balíků, ponižující úkoly, fyzické násilí i stížnosti rodičů.
Jak připomíná také pořad Českého rozhlasu Plus, režim nerad přiznával, že v armádě existují vztahy, které mají k oficiálně hlásanému soudružství daleko. Současně je však fér dodat, že zkušenost nebyla u všech stejná. Záleželo na útvaru, velitelích, době nástupu i lidech, se kterými se voják setkal.
Z chlapce se nestává muž povolávacím rozkazem
Dodnes slýcháme větu, že vojna „udělala z kluků chlapy“. Možná někoho naučila ustlat postel, poslouchat, zvládnout fyzickou námahu nebo vydržet bez domácího pohodlí. To ale ještě není totéž jako dospělost.
Mužem se člověk nestává tím, že dva roky plní příkazy, kterým někdy sám nerozumí. Dospělost se pozná podle toho, zda přijímá odpovědnost za své jednání, umí se postarat o sebe i o druhé, dodrží slovo a dokáže se zastat slabšího. K tomu nepotřebuje šikanu, strach ani dlouhé odloučení od rodiny.
Schopní rodiče mohou syna vést k samostatnosti mnohem dříve. Mohou po něm chtít, aby doma pomáhal, hospodařil s penězi, pracoval, nesl následky svých rozhodnutí a nechoval se k ostatním povýšeně. Vojenský výcvik má své místo pro lidi, kteří se rozhodnou sloužit v armádě. Neměl by však být zaměňován za jedinou školu charakteru.
Dva roky se postupně zkrátily až k poslednímu nástupu
Po roce 1989 se vojenská služba začala měnit. V roce 1990 byla zkrácena na 18 měsíců a zákon umožnil civilní službu. Od roku 1993 trvala základní služba jeden rok.
Posledních 878 branců nastoupilo 30. března 2004 a poslední vojáci základní služby odešli do civilu 22. prosince téhož roku. Od 1. ledna 2005 přešla česká armáda na profesionální model. Neznamená to, že by z českého práva zmizela branná povinnost úplně, v běžném mírovém životě se však mladí muži k základní službě nepovolávají.
Když dnes slyším úvahy, že mladým mužům vojna chybí, vzpomenu si spíše na nádraží, loučení a matky, které se snažily před synem neplakat. Vzpomenu si na čekání na dopis a na otázky, které jsme raději nevyslovovaly nahlas.
Někteří muži si z vojny přinesli přátelství a historky na celý život. Jiní o ní mluvili neradi. Ani jedna zkušenost se nemá druhé vysmívat. Jako matka však vím jedno: nechtěla jsem, aby můj syn odešel, a jsem ráda, že dnešní stát mladým lidem automaticky nebere dva roky života. Zodpovědného člověka lze vychovat i bez kasáren.
