Článek
Nízká mzda se v důchodu někdy nezlomí tak prudce
Když slyším, že někdo má v penzi skoro stejně jako předtím v práci, hned vidím dvě různé reakce. Jeden řekne: dobře, aspoň starý člověk nespadne do bídy. Druhý zabručí: tak proč jsem se tolik honil, když systém vyšší výdělky oseká? A oba v tom mají kousek pravdy.
Ekonom Vladimír Bezděk v pořadu Českého rozhlasu Plus upozornil, že průměrný důchod při srovnání s čistou mzdou nahrazuje asi 55 procent příjmu, ale u části lidí s nízkými příjmy může být náhradový poměr 80, 100 i více procent. Podle iRozhlasu může jít až o třetinu lidí.
To nezní jako maličkost. Jenže není to žádný důchodový luxus. Často jde o lidi, kteří měli celý život nízkou mzdu. Prodavačky, uklízečky, pomocné profese, část služeb, některé regiony. Když člověk celý život bral málo, tak ani důchod „skoro jako mzda“ neznamená pohodlí. Znamená jen, že pád z nízkého patra není tak vidět.
Solidarita drží slabší, ale vyšším příjmům ukrajuje
Důchod se podle České správy sociálního zabezpečení skládá ze základní výměry a procentní výměry. Základní výměra je pro všechny stejná, v roce 2026 činí 4 900 korun. Procentní část se počítá podle výdělků a doby pojištění.
Jenže výdělky se nezapočítávají celé. Právě tady nastupuje solidarita. ČSSZ u důchodové reformy popisuje, že osobní vyměřovací základ se upravuje přes redukční hranice. V roce 2026 se do první hranice 21 546 korun započítává 99 procent, zatímco část příjmů nad touto hranicí jen z 26 procent. K příjmům nad druhou hranici už se nepřihlíží.
Přeloženo z úředního jazyka: nižší výdělky systém chrání víc, vyšší výdělky výrazně redukuje. Kdo bral podprůměrnou mzdu, může mít důchod poměrně blízko své čisté výplatě. Kdo vydělával slušně, často zjistí, že penze nahradí mnohem menší kus jeho původního příjmu.
Je to nespravedlivé? Záleží, z které strany stolu sedíte. Bez solidarity by mnoho nízkopříjmových seniorů spadlo hluboko. Jenže bez zásluhovosti zase lidé s vyššími odvody cítí, že platili víc, ale systém jim to vrací jen omezeně. To je starý spor. A nevyřeší ho ani křik v hospodě, ani graf na ministerstvu.
Průměrná čísla umí hezky lhát
Český statistický úřad uvádí, že průměrný starobní důchod na konci roku 2025 dosáhl 21 175 korun. Vypadá to jako jedno jasné číslo. Jenže průměr je potvora. Schová vdovu s osmnácti tisíci i člověka s mnohem vyšší penzí.
Podobné je to se mzdami. ČSÚ u průměrných mezd připomíná, že zhruba dvě třetiny zaměstnanců na celostátní průměrnou mzdu nedosáhnou. Proto je tak citlivé mluvit o tom, že někdo má důchod skoro jako mzdu. Když byla ta mzda nízká, není moc co závidět.
U vyšších příjmů je ale varování jasné. Důchodový systém člověku neudrží životní úroveň, na kterou byl zvyklý. Kdo měl plat výrazně nad průměrem, hypotéku, dražší bydlení nebo vyšší běžné výdaje, ten může po odchodu do penze narazit tvrdě. Ne proto, že by stát zapomněl počítat. Právě proto, že počítá podle pravidel, která vysoké příjmy brzdí.
Ministerstvo práce na stránce Mýty a fakta k důchodům samo píše, že základní výměra je pro všechny stejná a procentní výměra se odvíjí od celoživotních výdělků a odpracovaných let. Jenže mezi větou „odvíjí se“ a představou „dostanu úměrně tomu, co jsem vydělával“ je velký rozdíl.
Český důchodový systém tedy není ani úplně štědrý, ani úplně zásluhový. Je solidární. Slabším brání spadnout moc hluboko, silnějším říká, že si měli část životní úrovně zajistit sami. To se dobře radí člověku s vyšším platem. Hůř tomu, kdo už penzi řeší za pár let a teprve teď vidí, jak velký propad ho čeká.
A právě v tom je poučení pro dnešní padesátníky. Neptat se jen, kdy půjdou do důchodu. Ptát se, kolik přibližně dostanou a jestli s tím jejich život vůbec počítá. Protože důchod skoro jako mzda může být u nízkých příjmů ochrana před bídou. U vyšších příjmů je česká penze spíš studená sprcha. A ta bývá ve stáří hodně nepříjemná.
