Článek
Milion navíc zní krásně, ale není to dárek od státu
Ministerstvo financí chystá změny ve třetím pilíři, tedy v penzijním připojištění a doplňkovém penzijním spoření. Podle Seznam Zpráv chce ministryně Alena Schillerová zatraktivnit penzijko pro mladé, snížit poplatky, zavést spoření podle životního cyklu a postupně se vypořádat se starými transformovanými fondy.
To zní hezky. Až podezřele hezky. Když politik řekne „milion navíc“, člověk by měl zbystřit stejně jako u letáku na levné máslo. Ne proto, že by to musela být lež. Ale protože taková částka se neurodí sama. Je to výsledek dlouhého spoření, rozumnějšího investování a hlavně nižších poplatků, které dnes lidem z výnosů ukusují víc, než si mnozí vůbec připouštějí.
My starší už dobře víme, co znamená dlouhý horizont. V mládí ho člověk nevidí. Ve třiceti řeší nájem, děti, auto, hypotéku a jestli zbyde na dovolenou u moře nebo aspoň u Mácháče. Penze je někde za kopcem. Jenže zrovna peníze na stáří potřebují čas nejvíc. Kdo začne až ve středním věku, dohání vlak, který už dávno vyjel.
Mladí mají mít víc akcií, staří víc klidu
Princip životního cyklu je vlastně docela selský. Mladý člověk může mít ve spoření víc akcií, protože má čas přežít propady. S přibývajícím věkem by se peníze postupně přesouvaly do klidnějších nástrojů. Kdyby mi to někdo vysvětlil takhle u kuchyňského stolu, rozumím tomu hned. Horší je, když se z toho udělá brožura plná anglických slov a grafů, po které normální člověk raději zavře šuplík.
Podle Ministerstva financí mělo na konci března 2026 penzijní připojištění nebo doplňkové penzijní spoření zhruba 3,91 milionu lidí. Novější doplňkové penzijní spoření mělo přes 2,22 milionu účastníků, staré penzijní připojištění ještě asi 1,69 milionu. To je pořád obrovský kus trhu a obrovský balík důvěry lidí.
Jenže důvěra není věčná. Lidé už viděli dost změn pravidel, dost slibů a dost drobných písmenek. Když stát řekne mladým „spořte si, vyplatí se vám to“, musí zároveň uhlídat, aby většinu užitku nesežraly poplatky a špatně nastavené fondy. Jinak to nebude reforma, ale jen hezčí krabička na starý výrobek.
Největší boj nebude o plakát, ale o poplatky
Tady se dostáváme k jádru věci. Analýza PAQ Research upozorňuje, že typický dnešní střadatel může při současném nastavení čekat přilepšení kolem 3 700 korun měsíčně, zatímco po reformě s dřívějším vstupem, fondem životního cyklu, nižšími poplatky a vyšším příspěvkem zaměstnavatele by renta mohla být v modelu až 16 800 korun měsíčně v dnešních cenách. To už není rozdíl na kávu. To je rozdíl mezi důchodem s knedlíkem a důchodem s počítáním každé cibule.
Jenže model není jistota. To si řekněme rovnou. Předpokládá, že člověk začne včas, vydrží dlouho, bude mít zaměstnavatele ochotného přispívat a fondy nebudou drahé jako sváteční šunka. Když někdo pracuje za nízkou mzdu, střídá brigády, je OSVČ bez zaměstnavatele nebo má každou tisícovku rozpočítanou předem, těžko mu pomůže rada, že si měl čtyřicet let odkládat s úsměvem.
Studie IDEA při CERGE-EI dlouhodobě kritizuje nízké výnosy a vysokou poplatkovou zátěž českých penzijních fondů. A právě tady se pozná, jestli změna bude skutečná. Ne na tiskové konferenci, ale v sazebníku. Tam se schovává mnoho budoucích korun.
Stáří se nezaplatí slibem, ale pravidly
Na celé věci je jedna nepříjemná pravda. Mladším ročníkům stát čím dál jasněji říká, že samotný státní důchod jim stačit nemusí. A ono na tom něco je. Jenže když stát tlačí lidi do soukromého spoření, musí být tvrdý i na ty, kdo na tom spoření vydělávají. Ne jen hladit penzijní společnosti po hřbetě a občanům radit, ať jsou odpovědní.
Já bych mladým penzijko nezatracovala. Když je levné, rozumně nastavené a člověk do něj vstoupí brzy, může to být dobrá opora. Ale nesmí se z toho dělat pohádka, že každý půjde do důchodu s milionem jen proto, že někdo změnil paragraf. Milion na stáří je práce času, pravidelnosti a férových podmínek. A také trochu štěstí, že člověk nepřijde o práci, neonemocní a nebude muset úspory vytáhnout dřív.
Pokud se podaří snížit poplatky a dostat mladé do výnosnějších fondů, může to být jedna z mála důchodových změn, která má hlavu a patu. Pokud se ale z velkých slov stane jen další složitý produkt, vyhraje zase ten, kdo umí číst sazebníky. A pro obyčejné lidi zůstane stáří tím, čím je často už dnes: dlouhou rovnicí, ve které se každá chyba platí z vlastní peněženky.
