Článek
Umírání většinou nepřipomíná náhlé zhasnutí
Poslední hodiny a dny života mohou probíhat velmi rozdílně. Člověk obvykle více spí, méně jí a pije, postupně ztrácí zájem o okolí a jeho dýchání mění rytmus. Chvíli může být rychlé, potom následuje delší pauza. V dýchacích cestách se někdy hromadí hlen, kvůli kterému vzniká hlasitý chrčivý zvuk.
Pro rodinu může být takové dýchání děsivé. Samotný zvuk ale ještě neznamená, že umírající trpí. Člověk v této fázi často nereaguje nebo si změny neuvědomuje. Lékaři a sestry mohou polohou těla či léky zmírnit dušnost, bolest, neklid i další nepříjemné projevy. Typické změny v posledních hodinách popisuje také britská zdravotní služba NHS.
Někteří lidé působí klidně, jiní jsou zmatení, neklidní nebo mluví s někým, koho okolí nevidí. Příčinou mohou být léky, horečka, porucha látkové výměny, nedostatek kyslíku, selhávání orgánů i proměněná činnost mozku. Nelze proto každou vizi automaticky označit za návštěvu ze záhrobí. Stejně necitlivé by však bylo prožitek umírajícího zesměšnit.
Světlo a pocit opuštění těla popisují přeživší
Vyprávění lidí, kteří byli resuscitováni, mají nápadně podobné motivy. Objevuje se pocit hlubokého klidu, jasné světlo, rychlé vybavování vzpomínek, pohled na vlastní tělo shora nebo setkání se zemřelými blízkými. Někteří mají pocit, že stáli před určitou hranicí a museli se rozhodnout, zda se vrátí.
Jedním z největších pokusů tyto zkušenosti sledovat byla studie AWARE II. Výzkumníci sledovali 567 nemocničních zástav srdce. Přežilo 53 pacientů, podrobnější rozhovor bylo možné provést s 28 z nich a 11 popsalo vzpomínky nebo vjemy naznačující určitou formu vědomého prožitku.
To je pozoruhodné, nikoli však důkaz života po smrti. Tito lidé se vrátili díky úspěšné resuscitaci. Výzkum tak zachycuje dění v krajním ohrožení života, ne zkušenost člověka po nevratném zániku mozkových funkcí.
Ani společné motivy nemají jediný spolehlivě prokázaný výklad. Vědci zkoumají vliv nedostatku kyslíku, změn oxidu uhličitého, vyplavení látek v mozku, poruch zrakového zpracování i způsobu, jakým paměť dodatečně skládá roztříštěný zážitek. Žádné z těchto vysvětlení zatím neobjasnilo všechny případy.
Mozek může krátce překvapivě ožít
Představa, že aktivita mozku při umírání pouze plynule slábne, není úplná. Ve studii zveřejněné v časopise PNAS sledovali vědci čtyři umírající pacienty napojené na EEG. U dvou po ukončení podpory dýchání zaznamenali krátké zvýšení aktivity v pásmu gama a propojení některých mozkových oblastí.
Taková aktivita se spojuje s pozorností, pamětí a vědomým zpracováním. Jenže samotný záznam elektrických signálů nedokazuje, že pacient něco viděl nebo cítil. Vzorek čtyř lidí je navíc příliš malý na obecné závěry. Studie ukazuje především to, že umírající mozek může být složitější a aktivnější, než jsme předpokládali.
Návrat jasnosti může připomínat poslední rozloučení
Rodiny někdy vyprávějí o člověku s pokročilou demencí, který krátce před smrtí náhle poznal příbuzné, souvisle promluvil nebo si vybavil dávnou událost. Tento jev se označuje jako terminální či paradoxní lucida.
Výzkum je zatím na začátku. Pozorování pečujících naznačují, že krátká období nečekané jasnosti skutečně nastávají, jejich načasování a mechanismus však nejsou dobře vysvětlené. Americký Národní institut pro stárnutí upozorňuje, že taková epizoda nemusí vždy znamenat bezprostřední blízkost smrti.
Pro rodinu může jít o nesmírně silný okamžik. Není však možné jej vyvolat ani slíbit. Kdo na podobné „poslední rozloučení“ čeká, nemusí se ho dočkat, a přesto to neznamená, že vztah nebo péče měly menší hodnotu.
Sny a návštěvy zemřelých přinášejí útěchu
Pacienti v hospicové péči poměrně často popisují živé sny nebo bdělé vize zemřelých příbuzných. Podle systematického přehledu studií jde pro řadu z nich o velmi realistický a emocionálně významný prožitek, který může snižovat strach ze smrti.
Blízcí nemusí člověka přesvědčovat, že se „nic takového neděje“. Mnohdy stačí zeptat se, co viděl a jak se při tom cítil. Jestliže ho vize uklidňuje, není důvod mu tento pocit brát. Pokud ho naopak děsí, zvyšuje neklid nebo jej vede k nebezpečnému jednání, měla by rodina upozornit zdravotníky. Může jít o delirium nebo jiný stav, který lze alespoň částečně zmírnit.
A co posmrtný život?
Nejpřesnější odpověď zní: věda jej dosud neprokázala. Neexistuje opakovatelný experiment, který by ukázal, že osobní vědomí pokračuje nezávisle na mozku po nevratné smrti. Zážitky blízké smrti, mozková aktivita při umírání ani vize zemřelých tuto hranici samy o sobě nepřekračují.
To však není totéž jako důkaz, že po smrti určitě nic není. Vědecké metody mohou měřit činnost těla, sledovat mozek a vyslechnout člověka, který přežil. Nemohou získat výpověď od někoho, kdo zemřel nevratně. Otázka posmrtného života proto zatím zůstává v oblasti víry, filozofie a osobního přesvědčení.
Poctivá nejistota nemusí být chladná. Víme alespoň, že poslední chvíle mohou obsahovat klid, vzpomínky a prožitky, které jsou pro umírajícího skutečné. Nevíme, zda představují poslední práci mozku, nebo dotek něčeho, co zatím neumíme změřit. Právě proto má smysl být nablízku, mluvit klidně a ponechat člověku důstojnost i jeho vlastní vysvětlení toho, co prožívá.
