Článek
Ne všichni senioři hodnotí minulost stejně
„Za nás bylo lépe,“ slýcháme při debatách o cenách, bydlení, práci nebo mezilidských vztazích. Nejde přitom jen o několik hlasitých pamětníků.
Podle průzkumu analytického ústavu STEM z roku 2024 označilo mezi lidmi staršími 60 let předlistopadový režim za lepší 43 procent respondentů. Současné zřízení hodnotilo lépe 39 procent. V celé populaci však převážil opačný názor: dnešní režim považovalo za lepší 48 procent lidí, zatímco minulému dávalo přednost 31 procent.
Odpovědi výrazně ovlivňovala současná finanční situace. Lidé z dobře zajištěných domácností hodnotili dnešní poměry příznivěji. U těch, kteří se cítili ekonomicky ohroženi, byla náklonnost k minulosti podstatně častější.
Pocit, že se člověku kdysi žilo lépe, navíc automaticky neznamená přání vrátit vládu jedné strany. Pamětník může postrádat jistotu práce nebo sousedskou blízkost, a přitom si vážit možnosti cestovat a svobodně mluvit.
Často vzpomínáme na mládí, nikoliv na režim
Jedno vysvětlení nabízejí psychologové, kteří zkoumají autobiografickou paměť. Systematický přehled psychologů Khadeeji Munawarové, Sary Kuhnové a Shamsula Haqueho zahrnul 68 studií takzvaného vzpomínkového vrcholu. Ukázal, že lidé ve středním a vyšším věku si neobvykle často vybavují období přibližně mezi desátým a třicátým rokem života. Výsledky zveřejnil odborný časopis PLOS One.
Právě do těchto let obvykle spadají první lásky, svatba, narození dětí, nástup do zaměstnání, získání vlastního bydlení nebo vznik dlouhodobých přátelství. Události jsou nové a emočně silné, proto v paměti zanechávají hlubší stopu.
Když dnešní sedmdesátník říká, že za socialismu bylo lépe, může ve skutečnosti srovnávat své mládí se stářím. Na jedné straně stojí zdraví, rodiče ještě naživu, malé děti a každodenní kontakt s kolegy. Na druhé nemoci, nižší příjem, osamělost nebo ztráta partnera. V takovém souboji by minulost často zvítězila bez ohledu na tehdejší politické uspořádání.
Nepříjemné emoce blednou rychleji
Psychologové W. Richard Walker, John Skowronski a Charles Thompson popsali takzvaný efekt blednutí emocí. Jejich studie v časopise Review of General Psychology shrnuje zjištění, podle nichž nepříjemné pocity spojené s minulými událostmi zpravidla slábnou rychleji než ty příjemné.
Člověk si může pamatovat, že čekal frontu na maso, ale už znovu neprožívá tehdejší vztek. Výraznější zůstane vzpomínka na legraci ve frontě, setkání se sousedkou a nedělní oběd, který následoval.
S věkem se může měnit také to, čemu věnujeme pozornost. Psycholožky Laura Carstensenová a Marguerite DeLiema shrnuly téměř dvě desetiletí výzkumu takzvaného efektu pozitivity. Starší lidé za určitých okolností upřednostňují v pozornosti a paměti pozitivní informace před negativními. Podle autorek nejde jednoduše o zhoršování mozku, ale také o změnu motivace a snahu lépe regulovat vlastní emoce. Studie je dostupná v databázi PubMed.
To neznamená, že senior lže nebo si všechno vymýšlí. Jeho vzpomínka může být upřímná, pouze už neobsahuje všechny odstíny tehdejšího života ve stejné síle.
Nostalgie pomáhá udržet vlastní život pohromadě
Nostalgie není jen slabost pro staré seriály, obaly potravin a písničky. Psychologové Constantine Sedikides a Tim Wildschut ji popisují jako emoci, která posiluje pocit sounáležitosti a propojuje minulou a současnou podobu člověka.
Jejich odborná práce Finding Meaning in Nostalgia uvádí, že nostalgické vzpomínky mohou podporovat pocit životního smyslu, sociálního přijetí a osobní návaznosti. Člověku připomínají, kým byl, koho měl rád a kam patřil.
Senior tak nemusí postrádat politické vedení země. Může mu chybět podniková parta, sousedé, společné brigády, rodinné oslavy nebo pocit, že je v práci potřebný. Socialismus je pouze kulisou, ve které se odehrála důležitá část jeho života.
Špatná přítomnost dokáže minulost vyleštit
Velkou roli hraje také to, jak se člověku daří nyní. Psycholožky Monika Prusik a Maria Lewicka zkoumaly na reprezentativním vzorku Poláků, zda nostalgii po komunismu vyvolávají především šťastné vzpomínky, nebo nespokojenost se současností.
Výsledky publikované v časopise Political Psychology pod názvem Nostalgia for Communist Times and Autobiographical Memory silněji podpořily vysvětlení založené na negativním hodnocení přítomnosti. Pozitivní minulost měla význam také, ale menší.
Jde o polský výzkum, takže jej nelze automaticky přenést na české seniory. Mechanismus je však srozumitelný. Člověku, který se bojí cen energií, obtížně se orientuje v digitálním světě a musí hlídat každou korunu, může minulý systém připadat známější a bezpečnější.
Tehdejší život byl v některých ohledech předvídatelnější. Náklady se neměnily tak rychle, pracovní dráha bývala stabilnější a menší nabídka znamenala méně rozhodování. Taková vzpomínka má reálný základ. Nesmí se však oddělit od ceny, která se za tuto předvídatelnost platila.
Jistota nebyla pro všechny stejná
Levný nájem nepomáhal člověku, který na byt dlouhé roky čekal. Jisté zaměstnání nebylo totéž jako svobodná volba povolání. Malé příjmové rozdíly neznamenaly rovný přístup ke vzdělání, kariéře nebo nedostatkovému zboží.
Také Ústav pro studium totalitních režimů upozorňuje, že tvrzení o všeobecné rovnosti, finanční spokojenosti a sociálních jistotách je nutné porovnávat s historickými daty. Odborníci připomínají šedou ekonomiku, politickou perzekuci i rozdíly v zacházení s lidmi podle jejich původu a vztahu k režimu.
Jinak bude na socialismus vzpomínat člověk s podnikovým bytem a bez konfliktu s mocí. Jinak rodina, jejíž člen nesměl studovat, přišel o zaměstnání, skončil ve vězení nebo odešel do emigrace. Věta „nám nic nechybělo“ proto nemůže dokazovat, že nic nechybělo ani ostatním.
Hezké mládí není omluvou režimu
Podle mého názoru není fér seniora zesměšňovat za to, že s láskou vzpomíná na své mládí. Člověk smí postrádat sousedskou blízkost, levnou jídelnu nebo dobu, kdy měl doma malé děti. Stejně nepoctivé by však bylo vydávat osobní spokojenost za důkaz, že dobrý byl i celý systém.
Můžeme poslouchat příběh o krásné dovolené s ROH a současně nezapomínat na lidi, kteří nesměli vycestovat. Můžeme uznat někdejší pocit jistoty, aniž bychom přehlíželi cenzuru, nedostatek volby a politické tresty.
Možná tedy není přesné říkat, že senioři milují socialismus. Často milují lidi, které tehdy měli kolem sebe, své mladé tělo a svět, jemuž rozuměli. Tyto vzpomínky si zaslouží respekt. Samotný režim však musíme hodnotit podle všech jeho důsledků, nejen podle těch příjemných.
