Pamatujete devizový příslib? Ani plná peněženka vám nezaručila výlet za železnou oponu

Pro individuální dovolenou na Západě v sedmdesátých a osmdesátých letech nestačilo spočítat dopravu, ubytování a jídlo. Československé koruny nešlo podle libosti proměnit za rakouské šilinky nebo západoněmecké marky. Zájemce zpravidla nejprve žádal Státní banku československou o devizový příslib, který mu umožnil koupit omezené množství zahraniční měny. Zaplatit za ni musel vlastními korunami.

Právě v tom spočívala nepříjemnost, kterou samotná výše úspor nevyřešila. Rodina mohla být ochotná dovolenou zaplatit, ale potřebovala ještě přístup k penězům použitelným v zahraničí. Česká národní banka ve svém historickém přehledu připomíná, že stát vyčleňoval na turistické cesty jen velmi omezené množství deviz.

Rodinný rozpočet a státní příděl cizí měny byly dvě různé věci. Vyšší zůstatek na vkladní knížce sám o sobě nezakládal právo na větší nákup valut. Další měsíce šetření proto nemusely přiblížit cestu ani o den.

Žádost o příslib doprovázelo doporučení zaměstnavatele, školy nebo národního výboru. Následovalo čekání na vyřízení. Soukromý plán podívat se za hranice se tak dostával na stůl lidem, kteří by za běžných okolností řešili práci nebo studium žadatele.

Zajímavý detail zachytil historik Jan Rychlík ve studii pro Ústav pro studium totalitních režimů. Federální ministerstvo vnitra si v roce 1977 stěžovalo, že zaměstnavatelé často považují zahraniční cestu za soukromou záležitost zaměstnance a při dostatku jeho peněz nevidí důvod bránit mu v odjezdu. Politické vedení přitom očekávalo, že doporučování cest bude zohledňovat také vztah člověka k režimu.

Ani získané doporučení ovšem nezajišťovalo úspěch. Jiří Návara ve vzpomínce zaznamenané Pamětí národa popisuje, jak po škole chtěl poznat západní Evropu. Potřebné razítko nakonec dostal. Podle svého svědectví však o devizový příslib neúspěšně žádal sedm let.

Za stručným zamítnutím tak mohl zůstat celý další rok odložených plánů. Člověk nemusel měnit vysněný cíl ani zjišťovat levnější ubytování. Nejdřív potřeboval, aby jeho žádost vůbec prošla.

Devizový příslib a výjezdní doložka se ve vzpomínkách někdy slévají. Každý z těchto dokumentů ale řešil jinou překážku. Příslib se týkal získání cizí měny. Výjezdní doložka umožňovala cestu a vydávaly ji orgány pasů a víz ministerstva vnitra. Samotný pas k soukromé cestě na Západ nestačil.

ÚSTR při popisu vyřizování doložky uvádí fotografie, cestovní pas, devizový příslib, výpis z rejstříku trestů i padesátikorunový kolek. Vyřízení trvalo přibližně měsíc a po tuto dobu neměl žadatel pas u sebe.

Podle cílové země následovalo ještě obstarávání zahraničního víza. Souhlas československé banky, povolení československých úřadů a povolení ke vstupu do jiné země představovaly odlišné kroky. Úspěch u jednoho z nich nenahrazoval ostatní.

Další zvláštnost čekala na toho, komu banka nákup měny umožnila. Při dnešním čtení starých kurzovních údajů může vzniknout dojem, že západní peníze byly za československé výplaty překvapivě levné. Jenže oficiální kurz nebyl automaticky cenou, za kterou si turista mohl nakoupit.

ČNB popisuje souběh několika kurzů a přepočítacích pravidel. K turistickému nákupu volných měn se navíc účtoval takzvaný příspěvek na rozvoj turistického ruchu. Výsledná korunová cena podle jejího historického přehledu přesahovala dvojnásobek neobchodního kurzu. A směna byla stále omezená přiznaným příslibem.

Pro posouzení tehdejší dostupnosti dovolené proto nestačí vydělit průměrný plat oficiálním kurzem dolaru. Je potřeba vědět, jaký kurz se na turistu skutečně vztahoval, kolik měny směl koupit a zda mu byl nákup vůbec povolen. Bez těchto údajů vychází lákavá, ale zavádějící představa o kupní síle tehdejších úspor.

Vedle individuální turistiky financované přes bankovní příslib existovaly také jiné možnosti. Podkladem pro žádost o výjezdní doložku mohlo být pozvání blízkých příbuzných, kteří legálně žili v zahraničí. U organizovaného zájezdu zase příslušné potvrzení zajišťovala cestovní kancelář. Pravidla a jejich přísnost se v průběhu let měnily.

Pozvání ovšem neznamenalo volnou cestu přes hranice. Dokládá to i vzpomínka Zdeňka Hromase zveřejněná ve vzdělávacích materiálech Univerzity v Pasově. Při návštěvách sestry v západním Německu potřeboval její ověřené pozvání se závazkem uhradit náklady pobytu, ale také další souhlasy a výjezdní doložku.

Rodiny se srovnatelnými příjmy tak mohly mít velmi rozdílné možnosti. Vedle výdělku hrálo roli příbuzenstvo v cizině, účel cesty i to, jak žádost posoudily jednotlivé instituce. Fotografie sousedů z dovolené za hranicemi proto ještě neznamenala, že stejná cesta byla dostupná i ostatním.

Výjezdní doložky byly zrušeny 4. prosince 1989. Odpadlo tím zvláštní domácí povolení, na němž do té doby cesta závisela.

Vzpomínka na devizový příslib ale zachycuje ještě jinou podobu tehdejšího omezení. Člověk mohl poctivě pracovat, odkládat peníze a mít jasnou představu, za co je chce utratit. Přesto o jejich použití při zahraniční dovolené nerozhodoval sám.

Na cestě do Rakouska tak mohla být první nepřekonatelnou překážkou odpověď z banky. Kufry přitom ještě zůstávaly ve skříni.

Zdroje: