Článek
Nadprůměrná penze ještě neznamená spokojenost
Když známý šéfkuchař řekne, že má nadprůměrný důchod, část lidí si odfrkne: tak co si stěžuje? Jenže Zdeněk Pohlreich nemluvil jen o částce, ale o pocitu, že do systému odevzdával celý život velké peníze a stát mu pořád dost dluží. V rozhovoru pro Aha! uvedl, že šel do předčasného důchodu, penzi pobírá, je pracující důchodce a konkrétní výši říct nechce.
To je přesně ten typ věty, která v české společnosti zvedne teplotu. Na jedné straně senioři s osmnácti nebo dvaceti tisíci, kteří počítají nákup před pokladnou. Na druhé straně úspěšný člověk, který má nadprůměrnou penzi a dál vydělává. Ale jednoduché odsouzení by bylo laciné. Pohlreich zjevně neříká, že nemá z čeho žít. Říká, že poměr mezi tím, co člověk odvedl, a tím, co dostává, mu nepřipadá vyrovnaný.
A tady už nejde jen o slavné jméno. Jde o pocit mnoha živnostníků, manažerů a lidí s vyššími příjmy, kteří léta platili vysoké odvody a pak zjistili, že český důchodový systém jim nevrací peníze podle jednoduchého účtu „kolik jsem dal, tolik dostanu“.
Český důchod není spořicí účet
Tohle je potřeba říct naplno. Důchodové pojištění není osobní kasička se jménem na víčku. ČSSZ vysvětluje, že starobní důchod se skládá ze základní výměry a procentní výměry. Základní část je pro všechny stejná, procentní se odvíjí od výdělků a získané doby pojištění.
Jenže vysoké příjmy se nezapočítávají celé. V roce 2026 podle ČSSZ platí, že do první redukční hranice 21 546 korun se započítává 99 procent osobního vyměřovacího základu, nad tuto hranici do 195 868 korun už jen 26 procent a k částce nad druhou hranici se nepřihlíží. Přeloženo z úředničtiny: čím vyšší příjem, tím menší část se opravdu promítne do důchodu.
To není chyba výpočtu, to je záměr. Český systém je solidární. Chrání lidi s nízkými příjmy, kteří by bez společného přerozdělení skončili ve stáří hodně nízko. Jenže právě tahle solidarita bolí ty, kteří odváděli víc a čekali větší zásluhovost. A v tom je Pohlreichova výhrada pochopitelná, i když se s ní nemusí každý ztotožnit.
Pracující důchodce dnes může vydělat víc
Pohlreich také patří mezi pracující důchodce. A tady se pravidla v posledních letech změnila. ČSSZ uvádí, že pracující starobní důchodci mohou od roku 2025 uplatnit slevu na pojistném ve výši 6,5 procenta z vyměřovacího základu. Zaměstnanci ji řeší přes zaměstnavatele, OSVČ odvádějí nižší sociální pojistné.
Pro člověka, který dál podniká nebo pracuje za slušné peníze, je to citelná výhoda. Nezvedá samotný důchod, ale zvyšuje čistý příjem. A od roku 2027 se má podle reformních pravidel vrátit i další navyšování důchodu za práci v penzi, tentokrát v kombinaci se slevou na pojistném. Stát tedy pracujícím seniorům říká: zůstaňte aktivní, vyplatí se vám to.
Zní to dobře. Jen pozor, ať se z toho neudělá pohádka pro všechny. Slavný kuchař, který má jméno, značku a příjmy mimo běžnou tabulku, je v úplně jiné situaci než prodavačka, skladník nebo řidič, kteří po důchodu pracují proto, že jim penze nestačí. Tam nejde o spravedlivější bilanci se státem. Tam jde často o nájem a lékárnu.
Podle Českého statistického úřadu byl průměrný plný starobní důchod na konci roku 2025 21 175 korun. To je měřítko, ke kterému se má slovo „nadprůměrný“ vztahovat. A z něj je jasné, že většina seniorů neřeší, jestli jim stát vrací dost za vysoké odvody. Řeší, jestli jim po zaplacení bydlení zůstane na normální život.
Pohlreichův případ je proto zajímavý hlavně jako zrcadlo. Ukazuje, že i lidé s nadprůměrnou penzí mohou mít pocit, že důchodový systém není fér. Jenže férovost v penzích nikdy nebude jednoduchá rovnice. Kdyby byl systém jen zásluhový, slabší senioři by padali dolů. Kdyby byl jen solidární, lidé s vyššími odvody by právem brblali ještě víc.
A tak nezbývá než říct nepohodlnou pravdu: Pohlreich se nemusí bát chudoby, ale jeho otázka není úplně mimo. Český důchodový systém stojí na napětí mezi solidaritou a zásluhovostí. A dokud bude jedněm připadat příliš štědrý a druhým příliš skoupý, bude se o něm mluvit u kuchyňského stolu stejně ostře jako v televizní kuchyni.
