Článek
Nejde o peníze navíc pro každého důchodce
Když se mezi seniory řekne příspěvek na cesty, hned se někdo zeptá: a proč mi o tom nikdo neřekl? Tomu se nedivím. Spousta lidí zná příspěvek na péči, slevu na vlak nebo příspěvek na bydlení, ale příspěvek na mobilitu jim úplně uteče.
Jenže pozor, není to dávka pro každého, kdo pobírá důchod. Podle Úřadu práce má nárok člověk starší jednoho roku, který má nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením ZTP nebo ZTP/P, opakovaně se v měsíci za úhradu dopravuje nebo je dopravován a zároveň mu nejsou po celý měsíc poskytovány vybrané pobytové sociální služby.
Přeloženo z úředničiny: nestačí být starý a jezdit k lékaři. Člověk musí mít uznané zdravotní postižení v příslušné kategorii a musí za dopravu skutečně platit. Může jet autobusem, vlakem, taxíkem, vlastním autem nebo ho může vozit rodina. Podstatné je, že se dopravuje opakovaně a nejde o jednorázový výlet.
A právě tady se mnoho seniorů zbytečně připravuje o peníze. Mají průkaz ZTP, chodí po doktorech, platí benzín synovi nebo vnučce, ale o příspěvek si nikdy nepožádali. Ne proto, že by ho nepotřebovali. Prostě netušili, že existuje.
Devět stovek nezachrání rozpočet, ale pomůže
Výše dávky je podle Ministerstva práce a sociálních věcí 900 korun měsíčně. Vyplácí se zpětně, tedy do konce následujícího měsíce za měsíc, za který náleží. Na žádost příjemce může chodit i jednou za tři měsíce najednou.
Devět stovek. Někdo mladší mávne rukou. Jenže starší člověk ví své. To je cesta taxíkem k odbornému lékaři a zpátky. Nebo část benzínu pro rodinu, která vozí maminku na kontroly. Nebo peníze na několik cest autobusem, když člověk bydlí na vesnici a lékař je ve městě.
A hlavně: není potřeba se tvářit, že doprava nemocných nebo hůř pohyblivých lidí nic nestojí. Stojí. A často právě tehdy, když už senior sám nemá sílu ani možnost si přivydělat.
U části lidí může být částka ještě vyšší. MPSV uvádí, že lidé, kteří po celý kalendářní měsíc používají zdravotnický prostředek pro dlouhodobou domácí oxygenoterapii nebo domácí plicní ventilaci a doloží to potvrzením zdravotní pojišťovny, mohou mít příspěvek 2 900 korun měsíčně. To už je výrazná pomoc. Ale opět platí: bez doložení a žádosti se peníze samy neobjeví.
Stát se v tomhle nechová jako sousedka, která si všimne, že už sotva chodíte. Úřad čeká na žádost.
Žádost není ostuda. Ostuda je nevědět
O příspěvek se žádá přes Úřad práce. Portál veřejné správy popisuje příspěvek na mobilitu jako opakující se nárokovou dávku pro osoby se zdravotním postižením, kterým vznikají náklady kvůli nutné dopravě. Žádost se dá podat osobně, poštou nebo elektronicky.
Kdo má počítač a identitu občana, může využít elektronickou žádost. Kdo si s internetem nerozumí, ať jde na kontaktní pracoviště Úřadu práce nebo požádá někoho z rodiny. Tohle není žádné žebrání. Je to dávka, na kterou má člověk při splnění podmínek nárok.
Důležité je také vědět, že pokud teprve běží řízení o průkazu ZTP nebo ZTP/P, řízení o příspěvku na mobilitu se přeruší. Nejdřív se tedy musí vyřešit samotný průkaz. Bez něj se o běžném příspěvku daleko nedojde.
A ještě jedna věc: kdo je celý měsíc hospitalizovaný, za takový měsíc mu výplata příspěvku nenáleží. U pobytových sociálních služeb existují výjimky z důvodů hodných zvláštního zřetele, ale tam už je lepší ptát se přímo na úřadu a nenechat se odbýt první větou.
Mně na tom vadí hlavně to ticho kolem dávky. Lidé po sedmdesátce nebo osmdesátce často nečtou úřední weby, nesledují změny a nemají sílu hledat, na co všechno mají nárok. Přitom devět stovek měsíčně může za rok udělat 10 800 korun. To už je částka, kterou senior pozná.
Kdo má průkaz ZTP nebo ZTP/P a pravidelně platí za dopravu, měl by si příspěvek na mobilitu ověřit. Ne až někdy. Teď. Protože cesty k lékaři, na úřad nebo za nezbytnými věcmi nejsou rozmar. Jsou součást života, který je s nemocí a stářím už tak dost těžký. A když stát nabízí pomoc, byla by škoda ji nechat ležet na stole.
