Článek
Úspory nad limit znamenají stopku
U nové dávky státní sociální pomoci, lidově superdávky, nehraje roli jen nízký důchod a drahé bydlení. Stát se podívá také na majetek domácnosti. Pro samostatně žijícího člověka je hranice úspor 200 tisíc korun. Dvojice může mít 250 tisíc, tříčlenná domácnost 300 tisíc a větší domácnosti nejvýše 400 tisíc korun.
Kdo limit překročí, na dávku nedosáhne. Ne o trochu méně. Prostě nedosáhne. Tak to stojí v zákoně o dávce státní sociální pomoci. Počítají se přitom peníze na běžných i spořicích účtech všech členů domácnosti. Úřad si může stav účtů ověřit u banky, takže schovávat rezervu pod polštářem nebo si nalhávat, že se na ni nepřijde, není chytrá obrana. Je to jen cesta k potížím.
A zde se dostáváme k věci, která spoustu důchodců právem nadzvedne. Paní, která měla nízký příjem, ale třicet let si odkládala na opravu zubů, pohřeb, rozbitou pračku nebo domácí péči, může narazit. Vedle ní může žít člověk se stejným důchodem, který vše utratil, nic si nenechal a podmínky dávky splní. Úředně je to jednoduché: stát očekává, že nejdřív použijete vlastní peníze. Lidsky je to mnohem méně jednoduché.
Spořivost se neodměňuje, bere se jako rezerva
Stát tím vlastně říká: kdo má dvě stě tisíc, není ještě dost chudý na pomoc. Jenže dvě stě tisíc nejsou pro osamělého seniora žádný majetkový palác. Je to rezerva, která se může rozkutálet rychleji, než si zdravý čtyřicátník dovede představit. Nové brýle, zubní náhrada, doplatky za léky, oprava kotle, stěhování do menšího bytu, péče doma, pohřeb partnera. Stáří má bohužel drahé koníčky, které si nikdo dobrovolně nevybírá.
Nejvíc to bolí lidi, kteří si celý život hlídali každou korunu právě proto, aby jednou nebyli nikomu na obtíž. Místo pocitu bezpečí pak mohou zjistit, že jejich šetrnost je v dávkovém systému překážka. To není drobnost. Je to dost ostrý vzkaz: nejdřív se projí vaše rezerva, teprve potom se může ozvat stát.
Spravedlivé ovšem je dodat, že ne všechny peníze se do limitu počítají. Zákon výslovně vyjímá prostředky na daňově podporovaných produktech spoření na stáří, na dlouhodobém investičním produktu, na penzijním spoření a také na stavebním spoření se státním příspěvkem. Kdo má peníze uložené tam, nemusí je kvůli dávce automaticky brát jako překážku. Běžný spořicí účet ale takovou ochranu nemá. A právě na něm mívají starší lidé peníze nejčastěji, protože chtějí mít rezervu po ruce.
Řečeno bez paragrafů: systém nerozlišuje, jestli máte dvě stě tisíc po rodičích, po prodeji auta, nebo po desetiletích odříkání. Vidí částku. A částka rozhodne.
Žádat má smysl, ale nejdřív počítat
To neznamená, že si senior s nízkým důchodem má rovnou říct, že nemá cenu o nic žádat. Naopak. Kdo pod limitem je, platí vysoké bydlení a penze mu sotva pokryje základní výdaje, měl by si nárok ověřit. Starobní důchodce patří mezi zranitelné osoby, takže se po něm pro dávku nevyžaduje pracovní aktivita. Potvrzuje to i Ministerstvo práce a sociálních věcí.
Jen je dobré nepodlehnout titulku, že se má běžet „honem pro superdávku“. Nejdřív je potřeba spočítat příjmy, náklady na bydlení, členy domácnosti, úspory, nemovitosti i auta. Dávka není automatický doplatek k nízké penzi. Je to síto, kterým člověk musí projít.
K tomu slouží i orientační kalkulačka MPSV. Není to rozhodnutí úřadu, ale může včas ukázat, zda vůbec má smysl shánět doklady a podávat žádost. To je lepší než se nechat odradit studem nebo naopak věřit, že nízký důchod sám o sobě všechno vyřeší.
Superdávka tedy není trest za spořivost. Ale její majetkový test tak může působit. Člověk, který si šetřil, má alespoň rezervu, ze které může chvíli žít. Jenže stát mu tím zároveň říká, že má rezervu nejdřív postupně spotřebovat. A až pak se možná začne mluvit o pomoci. Pro někoho je to rozumný princip. Pro seniora, který se celý život bál být jednou chudý, je to dost hořká odměna za opatrnost.
