Článek
Na celou cenu bytu se zpravidla nespořilo
Otázka, jak si lidé za socialismu našetřili na bydlení, nemá jednu odpověď. Jinak postupovala rodina čekající na podnikový byt, jinak zájemce o družstevní bydlení a úplně jinak člověk, který chtěl na vesnici postavit rodinný dům.
Byty se běžně neprodávaly na otevřeném trhu způsobem, jaký známe dnes. Významnou část fondu tvořily státní, komunální a podnikové nájemní byty. Další možností bylo stavební bytové družstvo nebo individuální výstavba rodinného domu.
Rodina proto často nepotřebovala naspořit cenu celé nemovitosti. Sháněla peníze na členský podíl v družstvu, stavební materiál, zařízení domácnosti nebo první etapu stavby domu. U nájemního bytu mohla mít úspory připravené, ale bez přidělení bytu je neměla za co utratit.
Stavební spoření v dnešním právním smyslu přišlo až po změně režimu. Zákon č. 96/1993 Sb. začal nový systém upravovat v roce 1993.
Základem byla vkladní knížka
Nejběžnějším místem pro rodinné úspory byla vkladní knížka. Člověk přišel na pobočku spořitelny, vložil hotovost a úředník částku zaznamenal přímo do knížky. Některé domácnosti posílaly stranou pravidelnou část výplaty, jiné ukládaly prémie, peněžní dary od příbuzných nebo mimořádné výdělky.
Výběr finančních produktů byl ve srovnání s dneškem velmi omezený. Nebylo nutné porovnávat desítky bank, fondů a spořicích účtů. Od sedmdesátých let se rozšiřovalo také sporožiro, které umožňovalo bezhotovostní placení a ukládání peněz na účtu. Pro dlouhodobé střádání však zůstávala vkladní knížka výrazným symbolem doby.
Zákon o Státní spořitelně výslovně počítal s přijímáním vkladů na vkladní knížky i běžné účty a s poskytováním půjček občanům. Za vklady a úroky ručil stát.
To ovšem neznamená, že byly peníze za socialismu vždy v bezpečí. Měnová reforma z roku 1953 drasticky znehodnotila hotovost i úspory obyvatel. Vklady na spořitelních knížkách se přepočítávaly různými, pro střadatele nevýhodnými poměry podle jejich výše a doby vložení. Mnoho rodin tak o značnou část rezerv přišlo.
Družstevní byt vyžadoval vlastní peníze i trpělivost
Družstevní výstavba se výrazněji rozšířila od šedesátých let. Zájemce se stal členem družstva a musel složit členský podíl. Nešlo o koupi konkrétního bytu do osobního vlastnictví. Dům i jednotlivé byty patřily družstvu a člen získal právo jeden z nich užívat.
V jednom z používaných modelů šedesátých let hradil člen přibližně 40 procent nákladů na výstavbu. Další část pokrýval dlouhodobý zvýhodněný úvěr poskytnutý družstvu a zbytek státní příspěvek. Podmínky se však v průběhu desetiletí i mezi jednotlivými projekty měnily. Členové následně spláceli družstevní úvěr prostřednictvím pravidelných plateb.
Právě na počáteční podíl si domácnosti ukládaly peníze několik let. Pomáhali rodiče, prarodiče i další příbuzní. Někdy se do rodinného rozpočtu spojily úspory obou budoucích manželů.
Ani připravené peníze ovšem nezaručovaly rychlé nastěhování. Historické prameny popisují pořadníky také u družstevních bytů. Koncem šedesátých let se podle regionu mohlo čekat několik let, v Praze někdy podstatně déle. Družstevní bydlení přesto představovalo pro řadu rodin jednu z nejdostupnějších cest k novému bytu.
U podnikového bytu rozhodovalo zaměstnání
Jinou cestou byl podnikový nebo státní byt. O jeho přidělení nerozhodovalo pouze to, kolik měl člověk na knížce. Význam měla rodinná situace, počet dětí, dosavadní bydlení, pořadník a také zaměstnavatel.
Velké podniky potřebovaly udržet pracovníky v průmyslových oblastech, dolech, hutích nebo stavebnictví, a proto disponovaly vlastním bytovým fondem. Vidina bytu mohla být důvodem přijmout či neopustit určité zaměstnání. Člověk s penězi tak mohl čekat, zatímco jiný získal bydlení díky profesi, kterou stát nebo podnik právě potřeboval.
Regulované nájemné bývalo nízké, ale nabídka bytů nestačila poptávce. Dobové záběry shromážděné v Archivu České televize připomínají nejen výstavbu velkých sídlišť, ale také nesplněné plány a přetrvávající bytovou krizi.
Úspory rodiny proto často čekaly na okamžik, kdy se byt konečně objeví. Potom z nich bylo nutné zaplatit nábytek, lednici, pračku, koberce, svítidla a další zařízení. Ani zde nebyly jediným problémem ceny. Na některé spotřebiče a vybavení se čekalo stejně jako na byt.
Rodinný dům vznikal z peněz, práce i známostí
Stavba rodinného domu představovala odlišný svět. Základem byly úspory, půjčka a často také pozemek získaný od rodiny. Velkou část skutečných nákladů však nahrazovala práce, která se nikde na účtu neobjevila.
Příbuzní a sousedé pomáhali s výkopy, betonováním, zděním nebo střechou. Jeden člověk přivezl míchačku, jiný uměl elektřinu a další měl kontakt na řemeslníka. Dům se nezřídka stavěl postupně několik let podle toho, kolik měla rodina peněz, času a materiálu.
Nedostatek stavebnin vedl k předzásobování. Cihly, cement, dřevo, radiátory nebo sanitární vybavení se kupovaly ve chvíli, kdy byly k dostání, nikoliv nutně tehdy, kdy je stavba právě potřebovala. Úspora tedy mohla ležet nejen na knížce, ale také v hromadě cihel pod plachtou.
Svépomoc snižovala peněžní výdaje, současně však odebírala večery, víkendy a dovolené. Levnější dům proto neznamenal dům bez vysoké ceny. Část se pouze neplatila penězi, nýbrž vlastní prací a pomocí okolí.
Novomanželská půjčka pomohla, ale nebyla pro každého
Od dubna 1973 mohli mladí manželé při splnění stanovených podmínek získat zvýhodněnou půjčku na členský podíl v družstvu, výstavbu či koupi rodinného domu, pořízení bytu nebo vybavení domácnosti.
Tehdejší předpis umožňoval půjčit celkem nejvýše 30 000 Kčs. Úrok činil jedno procento u peněz na pořízení bydlení a 2,5 procenta u vybavení bytu, splatnost byla maximálně deset let. Při narození dítěte mohl stát část dluhu uhradit mimořádnou splátkou. Nešlo však o všeobecný dar. Žadatelé museli splnit věkové, příjmové i další podmínky a spořitelna mohla zkoumat, zda bude půjčka řádně splacena.
Novomanželská půjčka navíc nevyřešila nedostatek bytů. Mohla pomoci zaplatit družstevní podíl, stavbu nebo zařízení domácnosti, sama však nevytvořila byt, na který rodina čekala.
Tehdy rozhodoval pořadník, dnes hlavně cena
Vzpomínka na levné socialistické bydlení bývá pravdivá jen zčásti. Nájemné bylo regulované, úvěry mohly být velmi výhodné a rodinný dům postavený svépomocí stál v korunách podstatně méně než dnešní nemovitost. Současně však chyběl skutečný trh, byty byly nedostatkové, stavební materiál se obtížně sháněl a získání bydlení často záviselo na družstvu, podniku nebo pořadníku.
Lidé tedy spořili především na vkladních knížkách, skládali rodinné úspory, využívali zvýhodněné půjčky a nahrazovali peníze vlastní prací. Stavební spoření nepotřebovali proto, že celý systém bydlení fungoval jinak. Nebyl automaticky levnější ani spravedlivější. Pouze přesouval největší překážku z tržní ceny k dostupnosti, čekání a schopnosti dostat se k omezenému zboží či bytu.
Další zdroj:
Výpovědi lidí, kteří socialismus a finanční problematiky té doby zažili
