Článek
Jistota na papíře, ztráta v obchodě
Transformované fondy mají jednu věc, která se starším lidem líbí: garanci nezáporného zhodnocení. Člověk si řekne, že o své peníze nepřijde. A po všech těch finančních kotrmelcích, které jsme v Česku zažili, se tomu ani nedivím. Kdo si pamatuje divoká devadesátá léta, ten slovu riziko nevěří ani v barevné brožuře.
Jenže ono se dá prodělat i tak, že na výpisu žádný minus nevidíte. Když fond připíše pár korun a ceny mezitím utečou mnohem dál, člověk je ve skutečnosti chudší. Jen to nevypadá tak ostře.
Podle Ministerstva financí bylo ke konci března 2026 ve starém penzijním připojištění ještě 1,687 milionu smluv. To je obrovské číslo. Nejde o pár zapomenutých účtů, ale o peníze velké části lidí, často právě těch opatrnějších a starších.
A právě tady je past. Mnozí v transformovaném fondu nesedí proto, že by si ho znovu vybrali po porovnání výnosů, poplatků a rizika. Sedí tam proto, že ho mají dlouho. Protože se bojí změny. Protože jim kdysi někdo řekl, že staré penzijko je jistota.
Jenže stará jistota může být nová ztráta.
Poplatky a nízké výnosy se neptají, kolik vám je
Ekonomové ze studie IDEA při CERGE-EI letos napsali, že české penzijní spoření trpí nízkými efektivními výnosy a vysokou poplatkovou zátěží. Podle studie mohou poplatky klientům ukrojit až polovinu výnosů. To už není kosmetika. To je zásah do peněz, které měly jednou pomoci ve stáří.
Národní rozpočtová rada ve své analýze poplatků penzijních společností upozornila i na zvláštní postavení klientů transformovaných fondů. Kdo chce zachovat garanci nezáporného výnosu nebo možnost výsluhové penze, musí v transformovaném fondu zůstat. Z účastnického fondu zpátky do transformovaného už cesta nevede.
A to je přesně důvod, proč lidé váhají. Bojí se, že jakmile přestoupí, zavřou za sebou dveře. Ten strach je pochopitelný. Ale strach není finanční plán.
U mladšího člověka, který má do důchodu dvacet nebo třicet let, může být sezení v extrémně opatrném fondu vyloženě drahé. Ne proto, že by přišel o peníze najednou. Ale protože se jeho úspory roky nezhodnocují tak, jak by mohly. A pak se po letech diví, že má našetřeno mnohem méně, než čekal.
U seniora těsně před výběrem může být situace jiná. Tam už má opatrnost smysl. Jenže i senior by měl vědět, proč v tom fondu zůstává. Ne jen proto, že mu kdysi přišel dopis a on ho založil do šuplíku.
Nechte si to spočítat, ne ukolébat
Podle Novinek měly transformované fondy za rok 2025 průměrný výnos 1,57 procenta a dlouhodobě po započtení inflace ztrácely kupní sílu. To je přesně ta věc, která na ročním výpisu nevypadá dramaticky. Jenže po deseti letech už drama být může.
Největší chyba seniorů tedy není to, že mají staré penzijko. Chyba je, když ho mají bez přemýšlení. Bez otázky, kolik v něm je, kdy budou peníze vybírat, jaké mají poplatky, jaký byl skutečný výnos a zda by jim jiná varianta nedávala větší smysl.
Není ostuda zůstat v transformovaném fondu, pokud pro to má člověk dobrý důvod. Ostuda je nevědět, co se s vlastními penězi děje.
Já bych každému řekla jednoduše: vezměte poslední výpis, sedněte si s někým, kdo tomu rozumí a neprodává vám hned první produkt, a nechte si ukázat rozdíl mezi zůstat a přejít. Černé na bílém. Kolik stojí garance, co znamená riziko, kdy budete peníze potřebovat a co se stane při výběru.
Starší člověk nemá čas ani peníze na finanční mlhu. Celý život si odkládal po stokorunách a tisícovkách, často z výplaty, která žádná sláva nebyla. Byla by škoda, aby mu úspory roky ležely v pohodlné pasti jen proto, že slovo garance zní uklidňujícím dojmem. Garance je pěkná věc. Ale jen tehdy, když nechrání hlavně klid penzijní společnosti a ne tichou ztrátu střadatele.
