Článek
Devět stovek měsíčně není almužna, když se platí každá cesta
Kdo špatně chodí, nevidí, potřebuje doprovod nebo se bez auta a taxíku skoro nehne, ten dobře ví, že pohyb po světě něco stojí. Autobus, benzín pro syna, který veze mámu k lékaři, taxi na kontrolu, cesta na úřad. Pro zdravého člověka maličkost. Pro seniora s průkazem ZTP někdy celá výprava.
Úřad práce uvádí, že příspěvek na mobilitu činí 900 korun měsíčně. Nárok má osoba starší jednoho roku, která má nárok na průkaz ZTP nebo ZTP/P, opakovaně se v měsíci za úhradu dopravuje nebo je dopravována a zároveň jí nejsou po celý měsíc poskytovány vybrané pobytové sociální služby, například v domově pro seniory. Podmínka opakované dopravy se prokazuje čestným prohlášením.
Tady je dobré říct jednu věc natvrdo: není to dávka pro každého důchodce. Nestačí být starý, unavený nebo mít nízkou penzi. Rozhoduje zdravotní postižení a průkaz ZTP či ZTP/P. Na druhou stranu se nezkoumá, jestli má člověk vlastní auto. Důležité je, že za dopravu opakovaně platí.
Žádost se musí podat, sama od sebe dávka nenaskočí
Největší past je obyčejná pasivita. Člověk má průkaz, jezdí po doktorech, rodina ho vozí, peníze tečou pryč, ale o příspěvek nikdo nepožádá. A stát mlčí. Úřad vám většinou nepřijde zaklepat na dveře s větou: „Babi, tady máte 900 korun měsíčně, zapomněla jste.“
Podle Portálu veřejné správy se žádost podává na kontaktním pracovišti Úřadu práce podle místa trvalého pobytu. Při osobním podání je potřeba průkaz totožnosti, případně další doklady podle situace, třeba u opatrovníka. Formulář lze řešit i elektronicky přes identitu občana, ale to je pro mnoho starších lidí pořád spíš zaklínadlo než služba.
Příspěvek může být přiznán nejdříve od začátku měsíce, ve kterém bylo zahájeno řízení. Vyplácí se zpětně, obvykle každý měsíc, případně na žádost jednou za tři měsíce. Přeloženo do normální řeči: kdo žádost odkládá, nechává peníze ležet na stole. A v důchodu není devět stovek měsíčně drobnost. Za rok je to 10 800 korun.
Výjimky existují, ale papíry rozhodují
Základ je 900 korun, ale u některých lidí může být částka vyšší. Úřad práce uvádí, že lidé využívající po celý měsíc zdravotnický prostředek pro dlouhodobou domácí oxygenoterapii nebo domácí plicní umělou ventilaci mohou mít příspěvek 2900 korun měsíčně, pokud to doloží potvrzením zdravotní pojišťovny. MPSV zároveň popsalo prodloužení zvýšené podpory pro lidi závislé na domácí podpoře dýchání, protože provoz těchto přístrojů znamená vyšší náklady na elektřinu.
To už je částka, která může rodině opravdu pomoci. Jenže zase platí staré české pravidlo: co není doloženo, jako by nebylo. Potvrzení pojišťovny, správná žádost, správný úřad, správný měsíc. Člověku se z toho zatočí hlava dřív než po cestě na plicní.
Právní základ dávky je v zákoně o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením. Ten také ukazuje, že nejde o laskavost úřednice podle nálady. Je to nároková dávka, pokud jsou splněny podmínky. A když člověk s rozhodnutím nesouhlasí, může se bránit odvoláním.
Senioři se ZTP by proto měli udělat jednoduchou věc: zkontrolovat, zda příspěvek na mobilitu už pobírají. Kdo ne, měl by se zeptat na Úřadu práce nebo požádat někoho z rodiny, obce či sociální poradny, aby mu s formulářem pomohl. Není ostuda nevědět. Ostuda by byla, kdyby starý nemocný člověk platil všechny cesty sám jen proto, že se ho nikdo nezeptal, jestli má o dávku požádáno.
Devět stovek měsíčně nezaplatí celé stáří. Ale může zaplatit kus cesty k lékaři, návštěvu rodiny nebo benzín člověku, který pomáhá. A někdy právě takové malé peníze rozhodnou, jestli senior zůstane doma zavřený, nebo se ještě dostane tam, kam potřebuje.
