Tuzex, podpultovky a známosti za pultem. Prémiové zboží se neshánělo v obchodě, ale přes kontakty

Dnešní zákazník nejprve zjišťuje, kolik výrobek stojí. Za socialismu často předcházela jiná otázka: Dá se vůbec sehnat? U žádaného zboží totiž cena uvedená na štítku představovala pouze jednu část problému.

Základní potraviny a běžné výrobky samozřejmě z obchodů úplně nezmizely. Nedostatek navíc nebyl ve všech letech, městech a prodejnách stejný. Jednou chybělo kvalitnější maso, jindy jižní ovoce, určité oblečení, nábytek, jízdní kola, pračky nebo elektronika. Dodávky bývaly nepravidelné a nabídka neodpovídala tomu, co si lidé chtěli koupit.

Kdo přišel pozdě, často našel jen horší kusy nebo prázdné místo v regálu. V nedostatkové ekonomice proto získala vysokou hodnotu informace. Vědět, který den dorazí banány, kdy přivezou pračky nebo kolik kusů masa se má ráno vyložit, mohlo být důležitější než mít peníze v peněžence.

Socioložka Jana Kubátová popisuje v rozhovoru pro Českou televizi, že v nedostatkové ekonomice získávaly příbuzenské, přátelské a pracovní kontakty praktickou hodnotu. Vedle peněz začal fungovat také sociální kapitál – tedy lidé, na které se bylo možné obrátit.

Označení „podpultovka“ nebylo vždy nutné chápat doslova. Žádaný výrobek mohl čekat pod pultem, v zadní místnosti, ve skladu nebo v krabici s napsaným jménem. Podstatné bylo, že se nedostal do volného prodeje, přestože do obchodu dorazil.

Část zboží si mohli rozebrat lidé s vlivem, pracovníci distribučních organizací nebo vedení prodejen. Další kusy si nechali zaměstnanci pro sebe, rodinu či stálé zákazníky. Na běžný pult se tak někdy dostalo až to, co po neformálním rozdělení zbylo.

Odborná studie historika Adama Havlíka popisuje systém, v němž se nejžádanější výrobky rozdělovaly v několika úrovních. Přednost měli lidé napojení na státní aparát, po nich pracovníci distribuce, ředitelství prodejen a samotní prodavači. Teprve zbytek zamířil na oficiální trh. Stejný výzkum fungování Tuzexu a neformálního obchodu připomíná přednostní prodej příbuzným a známým i stížnosti na dlouhé dodací lhůty a úroveň obsluhy.

Známá prodavačka proto nebyla jen milou sousedkou. Mohla zavolat, že zboží přijelo, odložit lepší kus nebo poradit, kdy má člověk přijít. Vztah však obvykle nemusel fungovat jen jedním směrem. Někdo přinesl kávu, láhev, čokoládu nebo protislužbu ze svého zaměstnání. Jindy stačilo dlouho budované známé jméno a příslib, že se pomoc jednou vrátí.

V ekonomice nedostatku nebyla hodnota zaměstnání dána pouze výplatou. Důležité bylo také to, k čemu měl pracovník přístup.

Řezník mohl sehnat lepší maso, automechanik náhradní díl a pracovník skladu věděl, kam míří další dodávka. Zaměstnanec restaurace měl přístup k potravinám, prodavačka k oblečení a někdo z podniku zahraničního obchodu mohl získat kontakty i zboží, o kterém běžný zákazník pouze slyšel.

Pamětnické rozhovory zveřejněné v projektu Velké a malé příběhy moderních dějin připomínají známosti ve výseku masa, informace z centrálního skladu zeleniny i odkládání bedýnek pro konkrétní zákazníky. Nejde o statistický obraz každé prodejny, ale o výmluvné svědectví, jak běžné nakupování vnímali samotní lidé.

Vytvářel se řetězec vzájemných laskavostí. Jeden člověk zařídil maso, druhý opravu auta, třetí stavební materiál a další pobyt na podnikové rekreaci. Síť kontaktů dokázala nahradit nefungující nabídku, současně však znevýhodňovala každého, kdo do ní nepatřil.

Zvláštní postavení měl Tuzex. Podnik zahraničního obchodu vznikl v roce 1957, aby získával pro československé hospodářství tolik potřebné zahraniční měny. V jeho prodejnách se nabízelo dovážené zboží i kvalitnější československé výrobky určené pro náročnější zákazníky či export.

Běžnými korunami se tam původně platit nedalo. Zákazník potřeboval valuty nebo odběrní poukázky Tuzexu, kterým se říkalo bony. Oficiálně se k nim mohli dostat například lidé pracující v zahraničí, příjemci zahraničních penzí, dědictví a darů nebo rodiny, kterým posílali peníze příbuzní ze zahraničí.

Československý občan, který získal cizí měnu, ji měl podle tehdejších pravidel nabídnout určené bance. Mohl za ni obdržet koruny nebo právě poukázky umožňující nákup v Tuzexu. Stát tím získal skutečné dolary, marky či jiné směnitelné měny a zákazník přístup ke zboží, které v běžné obchodní síti chybělo.

Koncem osmdesátých let už nešlo o několik nenápadných obchodů pro cizince. V roce 1987 fungovalo podle archivních údajů po Československu 155 poboček. Jednotlivé prodejny se specializovaly například na oblečení, džíny, kosmetiku, elektroniku, nábytek, autodíly nebo potraviny.

Většina obyvatel neměla pravidelný legální příjem zahraničních měn. Touha po tuzexovém zboží však byla mnohem širší. Mezeru mezi oficiálními pravidly a skutečnou poptávkou zaplnili veksláci.

Postávali poblíž Tuzexů, hotelů, nádraží a turisticky vytížených míst. Nakupovali a prodávali valuty i bony mimo oficiální systém. Pro zákazníka to znamenalo, že si poukázky mohl opatřit za československé koruny, ovšem za neoficiální kurz a s rizikem podvodu či postihu.

Vznikla pozoruhodná situace. Socialismus se hlásil k rovnosti a kritizoval západní konzumní společnost. Současně provozoval obchody s atraktivním západním zbožím, do kterých se běžný pracující se svou korunovou výplatou nemohl dostat bez valut, poukázek nebo neoficiálního prostředníka.

Černý trh přitom nebyl jen okrajovým excesem. Stal se přirozeným důsledkem systému, ve kterém existovalo žádané zboží, ale legální cesta k potřebnému platidlu byla pro velkou část obyvatel prakticky uzavřená. Podrobně tento svět mapuje publikace Ústavu pro studium totalitních režimů Marky, bony, digitálky.

Tuzex nenabízel pouze užitečné výrobky. Prodával také pocit odlišnosti. Džíny, západní bunda, parfém, hodinky, rádio nebo kazetový přehrávač mohly o svém majiteli vypovídat, že má kontakty, příbuzné v zahraničí nebo dost peněz na nákup bonů.

Výjimečnost se přenášela i na obyčejnější věci. Žvýkačky, čokoláda, limonáda v plechovce, šampon nebo prací prášek nebyly luxusní svou funkcí, ale původem a nedostupností. Prázdné obaly od kosmetiky či nápojů se někdy nevyhazovaly. Zůstávaly vystavené, používaly se jako dekorace nebo dostaly jiný účel.

Z dnešního pohledu může působit zvláštně, že společenskou prestiž přinášela prázdná plechovka nebo igelitová taška se zahraničním nápisem. V tehdejším prostředí však představovaly viditelný dotek světa, který většina lidí znala jen z televize, časopisů a vyprávění.

Ani nápis ze Západu ovšem nezaručoval dokonalou kvalitu. Také výrobek z Tuzexu se mohl rozbít, oblečení se mohlo srazit a drahá elektronika zastarat. Nedostupnost ale zvyšovala očekávání natolik, že se kolem výrobků vytvářela téměř legendární pověst.

Vzpomínky na shánění bývají někdy veselé. Lidé si připomínají radost z prvních džínů, rodinné dělení tuzexové čokolády nebo triumf, když se podařilo získat poslední pračku. Úspěšný nákup měl intenzitu, kterou dnešní objednávka přes internet přinést nedokáže.

Za touto radostí však stála méně romantická stránka. Člověk musel věnovat čas frontám, obcházení obchodů a budování vztahů, které ve skutečnosti potřeboval kvůli běžným věcem. Mohl mít peníze a přesto záviset na ochotě prodavačky, vedoucího skladu nebo překupníka.

Takový systém neposiloval pouze přátelství a rodinnou výpomoc. Otevíral prostor také pro protislužby, drobnou korupci, ponižování zákazníků a nerovnost mezi lidmi s kontakty a bez nich. Oficiálně měla cenovka platit pro každého. Ve skutečnosti se někteří k cenovce vůbec nedostali.

Dnes rozhoduje hlavně to, zda si člověk může výrobek finančně dovolit. Před rokem 1989 mohl mít potřebnou částku, ale ještě musel vědět, komu zavolat, co nabídnout a kdy přijít. Prémiové zboží se proto nekupovalo až u pokladny. Skutečný obchod často proběhl dávno předtím, v telefonátu, při návštěvě nebo tichou větou: „Až to přijde, jeden kus vám schovám.“