Článek
Bratr dostal odstupné, ale klid mu to nekoupilo
Sama si pamatuju, jak to zažil můj bratr. Bylo mu 53 let, firma skončila a on dostal odstupné. Na první pohled tedy žádná tragédie: několik mezd navíc, žádný dluh, roky praxe. Jenže odstupné není nová práce. Je to jen polštář, který se každým měsícem ztenčuje.
Bratr posílal životopis za životopisem. Z deseti oslovených firem se ozvala jedna. A ani tam nebylo jisté, že místo dostane. Člověk v tom věku už nemá chuť začínat znovu jako učeň, ale zároveň nemá právo dělat, že se nic nestalo. Nájem, energie a běžný život se z obav zaměstnavatele nezaplatí.
Když firma končí nebo ruší pracovní místa, vzniká při splnění zákonných podmínek nárok na odstupné. U pracovního poměru delšího než dva roky jde nejméně o trojnásobek průměrného měsíčního výdělku. To zní slušně, jenže peníze nejsou odměna za budoucnost. Mají překlenout dobu, kdy člověk bez vlastního zavinění přišel o práci. Pravidla připomíná Ministerstvo práce.
Ale důležité je toto - kdo dostane výpověď ve třiceti, má často před sebou dlouhou řadu možností. V padesáti už zaměstnavatel někdy vidí hlavně zdravotní riziko, údajně slabší tempo nebo člověka, který za pár let odejde do důchodu. Jenže těch „pár let“ může být klidně patnáct. To není drobnost, ale kus života.
Padesátka není konec práce, jen začíná tvrdší výběr
Ne každý personalista vyhodí staršího člověka ze hry schválně. Některé firmy opravdu hledají konkrétní digitální dovednosti, směnný provoz nebo fyzickou výdrž. Problém je, že se z toho snadno stane pohodlná výmluva. Místo aby zaměstnavatel nabídl zaučení, kratší úvazek nebo méně náročnou pozici, vezme raději mladšího uchazeče, který na papíře vypadá levněji a bez starostí.
Člověk po padesátce přitom často přináší věci, které se do životopisu špatně píší: spolehlivost, znalost oboru, méně zbytečných dramat a schopnost řešit problém bez desetiminutové porady. Jenže životopis dnes mnohdy projede automatickým filtrem dřív, než ho někdo opravdu přečte. A papír, ten starý neřád, neumí zachytit, že kandidát dvacet let držel provoz nad vodou.
Není proto ostuda upravit životopis podle konkrétní práce, doplnit kurz nebo se ozvat lidem, s nimiž člověk dřív pracoval. Horší je sedět doma a čekat, až se ozve firma sama. U starších uchazečů často funguje přímý kontakt, doporučení nebo menší zaměstnavatel lépe než anonymní formulář na pracovním portálu.
Kdo narazí na problém se zdravím, neměl by to zlehčovat ani před sebou. Práce, která byla snesitelná ve čtyřiceti, může v padesáti ničit záda, kolena nebo tlak. V takové chvíli není porážka hledat jiný obor, zkrácený úvazek nebo rekvalifikaci. Porážka je až představa, že člověk musí vydržet úplně všechno jen proto, aby nevypadal slabě.
Úřad práce není řešení na celý život, ale může koupit čas
Po skončení zaměstnání je rozumné se co nejdřív přihlásit na Úřad práce. Ne kvůli nálepce nezaměstnaného, ale kvůli zdravotnímu pojištění, podpoře a možnosti využít rekvalifikaci. Člověk starší 52 let může podporu pobírat osm měsíců, po 57. roce jedenáct měsíců. Rozhoduje věk v den podání žádosti. Úřad práce také uvádí, že lidé nad 52 let dostávají první tři měsíce 80 procent předchozího čistého výdělku, další tři měsíce 50 procent a pak 40 procent.
Podpora není výplata, na kterou se dá pohodlně zvyknout. Je to čas, aby člověk nesáhl hned na všechny úspory a mohl hledat práci s rozumem. Rekvalifikace navíc není jen pro mladé, kteří chtějí dělat grafiky nebo programátory. Může pomoci účetní, řidiči, prodavačce i technikovi, pokud se jejich obor zmenšil nebo zmizel.
Výpověď v 53 letech tedy nemusí znamenat pád až do penze. Může ale velmi rychle rozbít jistotu, že pracovitý člověk má automaticky vystaráno. Stát chce, aby lidé pracovali déle. Pak by bylo fér, aby firmy dostaly důvod starší zaměstnance nejen chválit v reklamě, ale také skutečně zaměstnávat.
