Článek
Příhoda, o kterou se s Vámi chci podělit, se stala v době, kdy jsme měli psa.
Každý, kdo vlastní sebemenší dům, chatu nebo chalupu v dosahu lesa, pole či louky, to zná. Příroda je nádherná, osvěžující a vůbec taková… přírodní. Přesto je člověk nejraději, když se drží mimo dům, garáž, půdu a pokud možno i sklep.
Je pravda, že k divokým návštěvníkům na zahradě jsem poměrně tolerantní. Liška mně nechává úplně klidnou. Přijde, projde se, zkontroluje situaci, na jaře se pochlubí mladými a zase zmizí.
Některá zvířata bych označila za hosty přímo za vítané. Třeba srnky. V zimě se ukazují jako ideální zahradní pomocnice, protože oždibují břečťan a na jaře mi ušetří spoustu práce se stříháním. Někdo by řekl moderní eko-zahradničení. Pro mě jsou levnou pracovní silou, která pracuje jen za stravu. A ony? Možná jsou rády za svačinu ve chvíli, kdy je jejich lesní supermarket zasypaný sněhem.
S přírodou mám zkrátka vcelku přátelský vztah. Já jí nechám v klidu žít a ona mi na oplátku občas něco sežere.
Horší je to s návštěvníky, kteří bez pozvání lezou přímo do domu.
Pavouky vynáším ven na lopatce, hmyz vyháním oknem i dveřmi. Nezabíjím nic, co se dá jednoduše vynést, vyhnat nebo odehnat. Pak jsou tady zvířata, jejichž vystěhování z domu není tak jednoduché.
U mravenců jsem nejdřív vyzkoušela snad všechny známé babské rady od skořice až po prášek do pečiva. Mravenci se na moje pokusy tvářili, že se jich to netýká. Trochu jsem měla pocit, že si ze mě dělají srandu a moji snahu vystěhovat je po dobrém berou jako zábavu. Když jsem je našla v lednici, ač nerada, sáhla jsem po chemii. Takový způsob soužití s přírodou byl už i na můj vkus příliš intimní.
A pak jsou tady myši. Malá zvířátka se šedým kožíškem a očima jako černé korálky. Na pohled vcelku roztomilý tvor.
Kdysi nám po pozření jedu na myši, který sežral bůhvíkde, uhynul kocour. Tehdy jsem viděla, jak drastickým způsobem zvíře umírá, a jakýkoliv jed na hlodavce jsem nekompromisně odmítla. Nechci, aby mým přičiněním zvíře umíralo v křečích na vnitřní krvácení jen proto, že se rozhodlo navštívit náš dům bez pozvání. Zvolili jsme tedy klasické pastičky. Vím, že ani ty nejsou žádná velká humanitární mise, ale dům se nějak chránit musí. Rozmístili jsme je na strategická místa v chodbě, během prvních čtrnácti dnů se pár myší chytlo.
Jednoho rána manžel odešel do práce a já zůstala sama s naším čtyřnohým parťákem. Zapomněla jsem napsat, že jsem ohluchlá, což je pro další děj důležitý detail.
Kdo má psa, ví, že některé věci slyší lépe než člověk. Zvonek, auto na ulici, sousedku poslouchající za dveřmi, sáček od piškotů otevřený o dvě ulice dál…
Za nějakou dobu po odchodu manžela začal pes pobíhat mezi mnou a dveřmi do chodby. Ke dveřím. Zpátky ke mně. Zase ke dveřím. A znovu. „Tobě dneska slušně hrabe, viď?“ oznámila jsem mu svou odbornou psychiatrickou diagnózu. V klidu jsem si vypila kávu, provedla ranní hygienu, oblékla se, nasadila sluchadla, vzala vodítko, že půjdeme do lesa. Otevřela jsem dveře do chodby. A uslyšela šílený pískot.
Otočila jsem se. V pastičce byla myš, chycená za čumák, s očima bolestí téměř vylezlýma z důlků.
V tu chvíli mi došlo, že tam byla celou tu dobu, co pes pobíhal sem a tam. On slyšel její zoufalý nářek, já ne.
Chvíli jsem stála a přemýšlela co udělat. Zabít ji? To bych nedokázala. Opatrně jsem ji i s pastičkou naložila na lopatku a vyrazila směrem k lesu, který máme od domu necelých padesát metrů. Cestou jsem myši domlouvala: „Holka bláznivá, co k nám lezeš? Chodíme snad my k tobě na návštěvu? Já vím, že tě to moc bolí. Ještě chvilku vydrž. V lese tě z pastičky pustím a už k nám prosím tebe nechoď. Zase by ses chytla, víš.“
Kdyby mě tehdy potkal někdo ze sousedů, pravděpodobně by dospěl k závěru, že ohluchnutí není můj hlavní zdravotní problém.
V lese jsem myšku položila do trávy, opatrně sundala pastičku a pokračovala v monologu: „Tak vidíš, už je to lepší. Snad ten čumák nemáš zlomený a nechcípneš hladem.“
Myšku jsem nechala ležet a vrátila se domů pro hlasitě štěkajícího a nervózně stepujícího psa. Konečně jsme vyrazili na procházku. Cestou zkontrolovali místo, kde jsem myš nechala, bylo prázdné.
Po návratu byly všechny pastičky zlikvidovány a pořídili jsme si přirozeného predátora, kočku. Sice těžce snáším chvíle, kdy si na zahradě kousek ode mne hraje kočka s myší pištící strachem, ale tenhle způsob lovu vymyslela matka příroda a asi jí připadal, na rozdíl ode mne, jako výborný nápad.
Je to už hodně let, co se tahle příhoda stala. Občas si na tu myšku vzpomenu. Jestli se jí čumák zahojil. Jestli měla mladé. A jestli jim třeba nevyprávěla: „Děti, hlavně nikdy nelezte do toho domu padesát metrů od lesa.“
„A proč, mami?“
„Protože tam žije divná ženská. Nejdřív vás chytí za čumák do pastičky, pak odnese do lesa a cestou vám poskytne psychologickou podporu.“
Doufám, že se jí tehdy čumáček zahojil a na náš dům, vzpomíná už jen jako na špatný zážitek.
