Článek
Lidé často říkají, že ticho léčí. Neříkají ale, co dělat, když se člověk nedobrovolně stane hlavní postavou hry s názvem Ticho a nemůže opustit jeviště.
Kulisy zůstaly stejné. Domy stojí, auta jezdí, sousedé drbou u popelnic, děti křičí na hřišti. Jenže režisér uprostřed představení vyměnil scénář a hlavní postava neměla možnost roli odmítnout.
Lidé si většinou myslí, že když neslyšíte, automaticky komunikujete znakovým jazykem. Jenže já ho neumím. Mojí mateřštinou je čeština a tou také komunikuji. Jiní si zase představují, že si nasadíte sluchadla a uslyšíte jako netopýr. Jenže sluchadla nejsou kouzelná hůlka. Zvuk zesílí, takže vím, že metr za mnou někdo mluví nebo startuje traktor. Co přesně slyším, a jestli tomu rozumím, to už je jiná otázka. Zvuková krajina se sluchadly připomíná film, ve kterém postavy mluví cizím jazykem. Vidíte gesta, mimiku, pohyb rtů, ale uniká vám obsah. Celý den skládáte slova a věty z útržků a výrazů obličeje. Je to vyčerpávající.
Začíná den.
Vibrační budík pro neslyšící není žádné „Miláčku, vstávej“. Má několik nastavení: zvuk, vibrace a světlo. Zvuk mám vypnutý. Když se spustí vibrace, mou první myšlenkou je stihnout vypnout je dřív, než soused pode mnou v domnění, že vypuklo zemětřesení, začne ve spodním prádle opouštět byt.
Po vibracích nastupuje světlo. Jeho intenzita připomíná přistávání menšího letadla. To už většinou sedím na kraji postele ve svém milovaném pyžamu se zajíčkem, které pamatuje už mnoho nocí.
Ranní hygiena, obléknout se. Sakra, tričko mám naruby. Honem se převléknout, svačinu do batohu, klíče do kapsy a poklusem na nádraží. Ranní olympiáda pracujícího lidu.
Na nádraží svítí informační tabule. Čas, nástupiště, zpoždění. Všechno důležité mám před očima. Mám ráda světelné tabule. Nemluví. Píší.
V práci si pípnu příchod, uvařím si kávu a otevřu e-mail. Rozjíždí se kolotoč. Čtu žádosti, řeším připomínky, píšu odpovědi. Do toho ke mně neustále někdo přichází. Jeden něco potřebuje, druhý přišel cosi pořešit, mailem přichází další požadavek, z odbytu hlásí přepočítanou zakázku a kdosi se přišel zeptat, jestli už jsem viděla tu špatně naloženou paletu. Neviděla. Momentálně mám pocit, že sotva stíhám sledovat, kdo na mě mluví a co říká.
Slyšící člověk dokáže sledovat monitor a zároveň zachytit, že na něj někdo za jeho zády promluvil. Já si musím vybrat. Buď obrazovka, nebo člověk. Když se otočím k počítači, člověk za mnou se mění v neurčitý zvuk. Když se otočím k člověku, nevidím na monitor. Chvílemi mám pocit, že jsem se proměnila v letištní radar.
Vstoupí šéf, něco pronese a odejde. Kolegyně vedle mě pochopí, že jsem nerozuměla, vezme tužku a napíše: „Zítra přesčas.“
Miluju psané slovo.
Pracovní den končí a na řadě je návštěva lékaře.
V čekárně si sedám co nejblíž ke dveřím. Ostatní pacienti na mě koukají a já skoro jako v komiksu vidím bublinu nad jejich hlavami s myšlenkou: Ta mě chce určitě předběhnout. Jakmile se otevřou dveře, spouštím svůj naučený monolog:
„Dobrý den, sestřičko. Jsem ohluchlá. Až mě budete volat, podívejte se prosím na mě a udělejte gesto rukou.“ Sestra přikývne. O deset minut později se dveře otevřou a někdy na mě sestra opravdu mávne. Jindy ne. Najednou se celá čekárna rozhlíží. Instinkt a zkušenost mi napovídají, že sestra možná právě vyslovila moje příjmení. Nejistě vstoupím a zeptám se: „Volala jste mě?“
Jsem totiž jediná, kdo neví, jestli sestra někoho volala a pokud ano, tak koho.
V ordinaci opakuji druhý naučený monolog: „Pane doktore, jsem ohluchlá. Mluvte na mě, ale nekřičte. Musím odezírat.“
Některý lékař to pochopí okamžitě. Jiný usoudí, že správná komunikace se mnou spočívá v tom, že se změní v hlásnou troubu a svou diagnózu hlasitě diktuje do počítače, zády ke mně. Moji diagnózu se tak dozví celá čekárna. Jen já ne.
Pak je tu zubařka. To je samostatná disciplína.
Místo roušky si bere průhledný štít, aby mi usnadnila odezírání. Jenže zkuste odezírat, když sedíte se zakloněnou hlavou a pusou dokořán, osvětlená lampou jako vzácný exponát v muzeu.
Poslední zastávkou dne je supermarket. Prodavačka odpípává nákup a spouští tradiční palbu otázek: „Kartičku máteee? Nechceteee ji? Body sbíráteee? Tašku máte? Hotověěě? Kartouuu?“
Mluví napůl ke mně, napůl k pokladně. Vidím ji z profilu a odezírat nemám šanci. Naštěstí si ty otázky pamatuji.
Pokud jde se mnou manžel, představení se rozroste o jednu postavu.
Pokladní: „Kartičku máteee?“
Manžel ke mně: „Máš kartu?“
Já: „Nemám.“
Manžel k pokladní: „Nemá.“
„Paštiky v akci nechceteee?“
„Chceš zlevněné paštiky?“
„Nechci.“
„Nechce.“
Taková malá komunikační štafeta.
Večer konečně zavřu dveře bytu, vyndám sluchadla z uší a svět úplně ztichne. Někteří lidé si myslí, že nejhorší na ohluchnutí je ticho. Není. Na ticho si člověk časem zvykne. Nejhorší je neustále slyšet svět očima. To nekonečné domýšlení slov, vět a souvislostí, neustálé odhadování toho, co právě zaznělo.
Je to jako sledovat film bez zvuku i bez titulků. Děj většinou pochopíte. Jen vám občas uteče něco důležitého.
Lidé dál říkají, že ticho léčí. Možná mají pravdu.
Jen obvykle zapomínají dodat, že z toho léčivého ticha mohou zase odejít.
Já ne.
