Článek
Chvíle před odjezdem na dovolenou mají zvláštní energii. Člověk stojí nad otevřeným kufrem a přemýšlí, jestli ta hromada oblečení a různých krámů je málo, nebo moc. Před odchodem zmateně pobíhá po svém domově, kontroluje spotřebiče, hledá nabíječku, kterou už dávno zabalil, zavírá okna, vodu, plyn. Tenhle malý chaos je začátkem dovolené. Pak přepne mozek do režimu udržování základních životních funkcí a může vyrazit.
Na dovolenou člověk odjíždí s představou, že si odpočine. Že čas na jídlo připomene žaludek, ne zhasnutí světel na dílně. Žhavé slunce, pod kterým se mladí romanticky líbají s takovým elánem, s jakým já se věnuji mazání svých kolen. Romantika, to už není nic pro moje artritické klouby. Šumění moře.
Zakynthos. Ubytování máme hezké, čisté. Balkon s výhledem na terasu, městečko, moře i želví ostrov, za kterým každé ráno vychází slunce. Tak trochu kýč jak z propagačního katalogu cestovní kanceláře.
Objednáme si výlet na želví ostrov. Lodí je u ostrova jak v přístavu Hamburk, davy návštěvníků jak na Matějské pouti. V duchu si říkám, že být želvou, tak při tomhle provozu bych nebyla schopna se na ostrově ani vytrusit, natož snášet vejce. Jako chráněné území pro želvy to fakt moc nevypadá, to je spíš Václavák. Chyběl snad už jen stánek s trdelníkem.
Po skončení výletu si nás volá delegátka. Jménem majitele ubytování se ptá, jestli nám bude vadit oslava přes noc na terase.
Nevadí. Máme dovolenou a můžeme spát čtyřiadvacet hodin denně. Alespoň si člověk zavzpomíná na dobu, kdy po probdělé noci, strávené v různých podnicích, lehce společensky unaven, v 5 ráno zalezl do postele. Jenže časy se mění a dnes se v tuhle dobu vracím do postele tak maximálně z WC.
Nakoupíme zásoby. Když se začne stmívat, usedáme na balkon. Tak trochu Keliška s Cecilkou, jen místo dění v Hošticích se chystáme sledovat řeckou oslavu. Pozorujeme přípravy. Zatím nic extra, sražené stoly, židle, ubrusy, nádobí. Přicházejí první lidé. Hraje hudba, hosté pijí, jedí, zpívají. Celkem nuda. Zatím to vypadá spíš jako schůze nájemníků v panelákové sušárně.
Noc končí, začíná svítat, když kdosi cosi hlasitě vykřikne. Všichni se postaví, začnou tančit kolem stolu.
A pak výkřik:
„OPAAAA!“
Sbírají nádobí ze stolu. Říkám si, asi je oslava u konce a chystají se uklízet. K našemu překvapení dál tančí, každý s nějakým kusem nádobí v ruce.
Ozve se:
„OPAAAA!“
Hosté se zastaví a hodí svůj kus nádobí za záda.
Čumíme na to jak bába do lékárny.
Tanec pokračuje.
OPAAAA!
Sbírání nádobí.
Tanec.
Opadla!
Další hromada letí za jejich záda a přistává na hromadě střepů. Celé se to několikrát opakuje, až na stole zůstanou jen příbory a špinavé ubrusy.
Prostor terasy se změnil v cosi, co připomíná skládku porcelánové a sklářské výroby.
Po celonočním popíjení vína a pár panácích ouza si fakt nejsem úplně jistá, jestli mám delirium, sleduju řeckou tradici, nebo specifický způsob třídění odpadu. Hosté se za intenzivního objímání hlasitě loučí.
Na terasu přichází několik mužů a s odhodláním pracovníků technických služeb při sněhové kalamitě se pustí, hrably do úklidu. Žena přiváží popelnici. Střepy s rachotem připomínajícím pád brnění v sále státního zámku končí v popelnici. Ubrusy mizí, stoly jsou zpět na místech, během hodiny není po oslavě ani památky. Ležím v posteli a napadá mě, že tohle není úplně blbý nápad, jak uklidit nádobí po oslavě.
Až později jsem se dozvěděla, že hluk rozbíjených talířů údajně zahání zlé duchy a střepy, stejně jako u nás, přinášejí štěstí. Když si dnes vzpomenu na ten rámus a hromadu střepů, tak pravděpodobně zlí duchové v panice tehdy opustili celé Řecko i s pevninou a štěstí tam mají všichni až do konce života na rozdávání.
Jen se to asi trochu prodraží.
