Článek
Před pár dny jsem po dlouhé době otevřela sociální sítě. První video, které na mě vyskočilo, bylo od české zpěvačky. S lehkým opovržením v něm prohlašovala, že Češi jsou trapní, protože po přistání tleskají.
Pokračovala slovy, že se přece netleská řidiči MHD pokaždé, když zastaví na zastávce. Ten argument mi přišel celkem úsměvný. Všichni víme, že řídit auto zvládne většina z nás, zatímco bezpečně vzlétnout, udržet ve vzduchu a posadit na zem stroj o hmotnosti desítek tun se dvěma sty a více lidmi na palubě opravdu není totéž jako zaparkovat autobus.
Je to úplně jiná liga. Neříkám tím, že práce řidiče nebo kohokoliv jiného není náročná nebo důležitá. Jenže když přijde krizová situace, pilot ji řeší deset kilometrů nad zemí a se stovkami lidí na palubě. To je samo o sobě obrovský rozdíl.
Další perla, kterou zpěvačka vypustila z úst, byla, že piloti jsou za svou práci placení, takže potlesk nepotřebují. A tady jsem se nahlas rozesmála. Opravdu něco takového říká člověk, který po každém představení stojí na pódiu, klaní se a užívá si ovace? Vždyť za ten koncert dostala zaplaceno úplně stejně jako pilot za let.
Nevím, kde se vzala představa, že potlesk po přistání je česká specialita. Není. Potlesk po přistání se objevuje po celém světě. Někde více, jinde méně. Není to zvyk jednoho národa. A stejné je to s ponožkami v sandálech nebo odnášením jídla na pokoj. Lidé tyto věci dělají všude na světě. Je to o jednotlivcích, ne o tom, v jaké zemi nám byl vystaven pas.
Navíc Češi udělali v cestování od roku 1989 obrovský posun. Už dávno nejsme národem, který si na dovolenou veze půl lednice a špajzu v kufru, protože co kdyby náhodou. Cestujeme, ochutnáváme místní speciality, utrácíme peníze v různých zemích a poznáváme svět.
Tak proč se pořád za něco shazujeme? Proč máme reflex: „Radši se omezím, jen abych náhodou nevypadal jako trapný Čech“? Proč máme potřebu schovávat svůj původ, své zvyky nebo svou radost?
Proč si místo toho neřekneme, že jsme národ, který dal světu Komenského, Navrátilovou, Destinnovou i Karla IV.? Každý z nás by dokázal vyjmenovat spoustu dalších českých osobností, které mají ve světě respekt. Proč si neřekneme, že potlesk není trapas, ale hezký rituál i poděkování? Vždyť v divadle se závěrečnému potlesku říká děkovačka.
Přiznávám, že se létání děsím. Bez prášků proti úzkosti bych vůbec do letadla nenastoupila. Když po přistání letadlo bezpečně zastaví, klidně si zatleskám. Ne proto, že jsem Češka, ale protože jsem člověk, který ze sebe potleskem uvolňuje několik hodin potlačovaný stres. Je to přirozená lidská reakce. Někdo tancuje, jiný zpívá, já tleskám.
A víte co? Klidně si někdy do sandálů beru ponožky. Nedřou mě pásky, nemám puchýře a boty nesmrdí po zpocených nohou. Ať si každý myslí, co chce. Mým nohám je skvěle a tím pádem i mně.
Až někdy uvidíte ženu, která s ponožkami v sandálech tleská po přistání, a pomyslíte si: „No jo, Češka,“ tak máte pravdu. Jsem Češka. Ostatně, kdyby si po přistání chtěl zatleskat Jarda Jágr, udělal by to a nikoho by ani nenapadlo říct: „No jo, je to Čech.“ Jsem hrdá na Jágra. A stejně tak jsem hrdá na to, že jsem se narodila ve stejné zemi jako on. Odmítám se za to stydět.
Miluji zemi, ze které pocházím, i tu spoustu pracovitých, šikovných, úžasných a chytrých lidí, kteří v ní žijí své obyčejné životy. Jsem pyšná na to, co dobrého jsme světu dali a stále dáváme.
Pokud chcete tleskat, tak klidně tleskejte, ale až ve chvíli, kdy letadlo dojíždí po dráze. V okamžiku, kdy se kola dotknou země, má pilot ještě několik minut plné ruce práce. A na potlesk nemá čas.
Ať si ten potlesk užijí i piloti. Alespoň ti, v jejichž stroji je potlesk slyšet až do kokpitu. Těm ostatním ho s úsměvem vyřídí letušky. Potěší je. Možná si jen řeknou: „Strašpytlové tleskají, mají radost, že přežili a že už jsou na zemi.“ A mají pravdu.
Nejde jen o potlesk. Jde o to, že pilot dokáže tu hromadu šrotu vůbec odlepit od země, bezpečně s ní přeletět půlku Evropy nebo oceán a zase nás dostat zpátky na zem. Přežili jsme, máme radost, tak si zatleskejme. A je úplně jedno, odkud pocházíme.
Neřešme, co si o nás, kdo myslí. Buďme hrdí. Třeba tak, jako jsme byli v únoru 1998, když Ivan Hlinka s úsměvem šampiona, s tralaláčkem nasazeným nakřivo, vláčnou, rozvernou chůzí radostně sestupoval po schůdcích z letadla, které přiletělo z Nagana. A kdo ví, možná tehdy po přistání zatleskali pilotům. Vždyť to byli Češi.
