Článek
Lékař mi oznámil, že mě čeká operace. Nebyla to moje první hospitalizace. Jako ohluchlá řeším něco, co většina lidí vůbec řešit nemusí. Komunikaci. Proto při sepisování zprávy k operaci žádám lékaře, aby mi zapsal požadavek na nadstandardní pokoj. Ne kvůli pohodlí nebo televizi. Jednolůžkový pokoj mi výrazně usnadňuje komunikaci s personálem.
Když přijde sestra na jednolůžkový pokoj, vím, že mluví na mě. Na pokoji, kde leží více pacientů, často mezi dveřmi řekne nějakou informaci a zase zmizí. A já nevím, co říkala ani koho se to týkalo.
Lékař můj požadavek zapíše a za několik týdnů mi přijde e-mail s jasnou větou:
„Nadstandardní pokoj zamluven.“
Oddychla jsem si.
Den první
Sestra mě vede na pokoj.
Otevře dveře. Chodba. Koupelna. Skříň. V pokoji dvě postele. A úplně na opačném konci, nejdále od dveří, třetí.
Ta moje.
Otočím se na sestru.
„Sestřičko, prosím vás, asi jste se spletla. Mám zamluvený nadstandard.“
Sestra štěkne:
„Žádný není!“
Vyndám vytištěný e-mail a ukážu jí černé na bílém větu o zamluveném pokoji.
V tu chvíli se promění v sirénu.
Nepamatuji si, co křičela. Jen vím, že jsem tam bezmocně stála, bez jediného slova. Všichni zírali a poslouchali. Nejraději bych se propadla do země. V šoku si sedám na postel. Cítím, jak se rozjíždí panická ataka.
Bušení srdce.
Nedostatek vzduchu.
Strach, že omdlím.
Dívám se z okna.
Dýchám.
Dýchám.
Během odpoledne sestra několikrát nakoukne do pokoje a něco řekne mezi dveřmi. Z postele nemám šanci odezírat. Nerozumím ani slovo. Nemám odvahu požádat sestru o zopakování. Stejně bych to nestihla, než se nadechnu, je pryč.
Panická ataka, kterou jsem při vstupu na pokoj prošla, mě psychicky úplně vyčerpala. Vysvětluji spolupacientkám, že jsem ohluchlá, že sestru neslyším, a ptám se jich, co říkala. Připadám si jako exot.
Večer přichází jiná sestra. Přistoupí až k mé posteli, zřetelně artikuluje, ptá se, jestli je všechno v pořádku a zda něco nepotřebuji. V tu chvíli je pro mě andělem. V pořádku nejsem.
Přesto říkám:
„Všechno v pohodě.“
Den druhý
Tatáž ukřičená sestra. Tentýž přístup. Jen s tím rozdílem, že mě vezou na operační sál.
Večer před operací jsem byla na pohovoru s velmi příjemnou anestezioložkou. Domluvily jsme se, že si na sál nechám sluchadla a ona můj handicap oznámí kolegyni na sále. Přes sluchadla už sice téměř nerozumím, přesto je beru jako pojistku. S velkými obavami čekám, jaká komunikace mě na sále čeká.
Jsem v předsálí.
Přichází někdo z personálu. Sklání hlavu směrem ke mně, klidně, zřetelně artikuluje a ptá se na všechny věci, které je před operací potřeba vědět.
Poprvé po několika hodinách se mnou někdo mluví v klidu. Lidsky. S respektem k mému handicapu.
Na operačním sále úplně jiný přístup.
Pořád jsem ve stejné nemocnici, přesto mám pocit, že jsem se nějakým zázrakem ocitla někde jinde.
Když je vše vyřízeno, vyndávám sluchadla a personál je odnáší.
Anestezioložka mimikou signalizuje:
„Dýchejte zhluboka.“
Ukáže mi masku a pantomimou naznačí, že mi ji nasadí.
Dýchám.
Usínám.
Probouzím se.
Ještě omámená narkózou cítím, jak mi kdosi jemně vkládá něco do ruky.
Otevírám oči. Vidím usměvavou tvář. Zřetelně artikuluje: „Opatrně, tady máte sluchadla, držte si je, ať vám cestou nespadnou.“
Jsem zpátky na oddělení.
Sestra ve dveřích něco řekne. Zase nerozumím. Po necelém dni v nemocnici jsem psychicky i fyzicky úplně vyčerpaná. Začíná se mi chtít na záchod. Zvedám se, spolupacientka vedle mě říká:
„Zavolejte sestru. Říkala, že při prvním vstávání vám pomůže.“
No jo. Jenže já to vůbec neslyšela.
Se strachem, co následující minuty přinesou, stisknu tlačítko zvonku.
Naštěstí přijde jiná sestra. Ochotná. Ne ta nepříjemná, ukřičená. Přesto se snažím být co nejrychlejší, abych ji nezdržovala.
Protože… co kdyby taky začala ječet?
Den třetí
Spolupacientka mi říká: „Máte jít do ordinace.“
V ordinaci dostávám pokyn vrátit se na pokoj, převléknout se a počkat na sestru s propouštěcími papíry.
Tak rychle jsem nikdy připravená k odchodu nebyla.
Sedím na posteli.
Přichází sestra, chrlí informace. Otáčí hlavou na všechny strany. Ústa mimo mé zorné pole. Požádám ji: „Počkejte, nerozumím. Zapnu si v telefonu aplikaci na přepis mluveného slova.“
Nepočká.
Vidím, že zase křičí. Mám pocit, že kdybych slyšela, tak ohluchnu.
Sleduje přepis na telefonu, začne zadrhávat v řeči. Je těžké číst napsanou větu a zároveň říkat jinou.
Nakonec usoudí, že jí přepis v telefonu ruší, položí papíry přímo na displej telefonu a řve dál.
Vzdávám to.
Všechno odkývám.
V tu chvíli si uvědomím, že jsem se klíčové informace – například, že se mám před operací umýt dezinfekčním mýdlem nebo jít za anestezioložkou – nedozvěděla od zdravotníků, ale od spolupacientek.
Chci být z toho oddělení rychle pryč. Rozhodnu se, že dojdu sama až k hlavnímu vstupu nemocnice. Postavím se a opřu se o berle.
Nemám volnou ruku. Tašku neunesu. Naštěstí má kolečka, a tak ji berlou posouvám před sebou.
Jsem venku. Přichází manžel, pomáhá mi a… konečně jsem doma.
Strávila jsem 45 hodin v permanentním stresu z toho, že nikomu nerozumím, měla strach, abych něco neudělala špatně a nedostala vynadáno. K tomu se přidala přirozená reakce okolí na odlišnost. Byla „ta divná“, protože neslyším. Psychicky jsem byla úplně K. O.
Následující tři měsíce jsem se z toho psychicky vzpamatovávala. Nechtěla jsem nikoho vidět. Deprese, pocity méněcennosti.
A vlastně i dnes, když píšu tento text o něčem, co se stalo před několika lety, mám stažený žaludek.
Kdysi jsem ležela i v jiné nemocnici. V informacích k nástupu mi tehdy napsali:
„Omlouváme se, nadstandardní pokoj nebude k dispozici. Víme o vašem handicapu, personál bude informován a přizpůsobí komunikaci situaci.“
Tehdy jsem do nemocnice nastupovala s velkými obavami.
Zbytečně.
Personál byl skvělý, domluvili jsme se v klidu.
Dvě nemocnice.
Jedna nemocnice, dvě oddělení.
Dva naprosto rozdílné přístupy k člověku s handicapem.
Chápu, že zdravotníci mají náročnou práci. Že jsou unavení a přetížení.
Ale nechápu, proč si někteří myslí, že křik na pacienta je komunikace. Proč si myslí, že pacient, který neslyší nic, uslyší jejich křik.
Tohle není otázka peněz ani přetíženého zdravotnictví.
Je to v lidech.
