Článek
Po letech vášnivého pracovního vztahu s počítačovou myší mi v ruce začalo mravenčit. Ze začátku to bylo jen pár toulavých mravenců. Později si tam nahlásila trvalý pobyt celá mravenčí kolonie i s královnou.
Cvičení nepomohlo, následovala návštěva obvodní lékařky. Dostávám doporučení k neurologovi.
Na objednání využívám linku pro neslyšící. Napíšu mail s požadavkem, obratem mi přijde den a čas. Jsou i jiné možnosti, ale pro mě je tohle absolutní ideál.
Pokud jdu k nějakému lékaři poprvé, je to vždycky sázka do loterie. Bude mluvit na mě? Bude mluvit srozumitelně? Bude si něco huhňat pod vousy do počítače? Proto si vždy na první návštěvu do neznámého prostředí beru svého slyšícího parťáka s cigárem, manžela. Před dveřmi zdravotnického zařízení dá jednu kouřovou a vyrážíme do čekárny. Sedáme.
Vychází sestra. Okamžitě se zvedám a spouštím svůj dokonale naučený monolog: „Dobrý den, jsem ohluchlá, musíte…“ Dál se nedostanu. Sestra mě přeruší, dívá se přímo na mě a se širokým úsměvem mluví trochu hlasitěji: „Vím, objednala Vás linka pro neslyšící. Dejte mi kartičku pojištěnce a počkejte, já Vás zavolám.“ Můj mozek vyhodnocuje situaci jako: Super, se sestrou se domluvím. Za pár minut na mě mává ode dveří gestem a volá: „Pojďte!“
Vstoupím, posílá mě rovnou do ordinace. Podruhé spouštím instruktáž: „Dobrý den, jsem ohluchlá, mluvte prosím přímo na mě. Pomalu, hlavně nekřičte. Kdybych nerozuměla, mám v telefonu přepis mluveného slova nebo byste mi to napsal. A kdyby bylo nejhůř, povolám manžela z čekárny.“ Doktor s klidem odpovídá: „Jojo, v pohodě, nebojte se, však se nějak domluvíme.“ Už jen to, že jsem tuhle větu dokázala bez chyb odezírat, mě hodilo do naprosté pohody. Bezva. Parťák s cigárem zůstane v čekárně.
Usazuji z boku stolu. Doktor se mě začíná vyptávat, chvílemi se zapomene a otočí se k počítači na opačné straně. Nenápadně, jako agent 007, se na židli posouvám dozadu, tak, abych mu viděla na ústa.
O kousek.
Pak ještě o kousek.
Za chvíli sedím skoro před stolem a doufám, že ze dveří těsně za mnou nevyběhne sestra a neskočí mi na záda.
Konec formalit, přesouvám se na lehátko. Následuje běžné neurologické vyšetření, nechybí ani tradiční rána kladívkem. Poté mi doktor řekne: „Posaďte se.“ Sedá si kousek ode mě k přístroji, který vidím poprvé. Vchází sestra, tampónem mi očistí kůži a připevní pásky. Lékař nastavuje přístroj, otáčí se a říká: „Nebojte, jen to trochu štípne. Připravena? Jdeme na to.“
Zmáčkne klávesu a…
BUM!
Elektrický výboj. Moje ruka dostane ránu a neřízeně vystřelí směrem k lékaři.
FUJ, krucinál, to jsem se lekla!
Lékař znovu zmáčkne klávesu a…
BUM!
Další rána, ruka vystřelí.
Sestra průběžně posouvá pásky po mé pravé i levé ruce. Lékař mačká klávesy, já dostávám rány. Začínám si připadat jak elektrický přístroj v reklamačním řízení. Lékař hlásí konec, jdeme zpět ke stolu.
Zapomněla jsem zmínit, že nosím sluchadla. Ne že bych s nimi rozuměla. Spíš mi do mozku přenesou pár hlasitějších zvuků z bezprostřední blízkosti.
Lékař cosi zapisuje. Mám pocit, že v místnosti za mnou zvoní telefon. Za chvíli zaslechnu hlasité povídání sestry. Slyším její hlas, ale pro mě je to podobné, jako když slyšící stojí zády k vodopádu a přes jeho hukot neslyší, co říká člověk vedle něj. Jednoduše slova mizí v hluku.
Lékař se otočí na mě a mluví.
Výsledek?
Oči slyší hlas doktora, sluchadla do mé hlavy posílají z pozadí hlas sestry, zepředu hlas doktora.
Vidím jeden hlas, slyším dva.
Mozek hlásí, v tomhle se fakt nedá slyšet.
Doktor po mém třetím „Cože?!“ pochopí situaci a dveře zavře.
Dostávám doporučení na rezonanci páteře, sestra dává pokyny, kam se objednat, loučím se.
V čekárně vidím znuděného manžela.
V jeho očích bliká červená kontrolka:
Organismus dosáhl nejvyššího stupně ohrožení z nedostatku nikotinu!
Za sebou zaslechnu hlas, otáčím se.
Vidím sestru, jak mluví s jiným pacientem, naprosto stejnou hlasitostí jako předtím se mnou.
A já ji celou dobu tolik obdivovala, jak je úžasná, že na mě, ohluchlou, mluví tak ohleduplně. Chvíli váhám, jestli se mám cítit dotčeně, nebo šťastně, že pro sestru bylo moje ohluchnutí důležité jen tolik, aby se mnou jednala stejně jako s každým jiným.
Beru druhou variantu. Je to vlastně fajn pocit, být jednou pro někoho úplně normální.
Vycházíme ven.
Manžel zhluboka vdechuje škodliviny z cigarety, červená kontrolka v jeho očích zhasne.
Ptá se: „Tak co?“
„Jo, domluvili jsme se v pohodě.“
Začnu se hlasitě smát.
Najednou mi totiž došlo, že jsem měla po celou dobu vyšetření větší strach z toho, že doktorovi nechtěně jednu natáhnu, než z toho, že mu nebudu rozumět.
