Článek
Nuda. Taková ta klasická, kdy je venku zima, že by psa nevyhnal, člověk sedí u topení, kouká do prázdna a přemýšlí, jestli se má začít šťourat v nose, nebo jet na Mácháč, jen aby se něco dělo.
Nakonec zapnu počítač, sjíždím internet ve snaze najít cokoliv, čím se zabavit. Narazím na fotku moře a napadne mě: Fajn, podívám se, kam letos vyrazit na dovolenou. Proklikávám se nabídkou cestovních kanceláří. Líbí se mi Lefkada.
Netuším, že se právě začal psát příběh, na jehož konci si z jedné dovolené přivezu nejen magnet, ale i člověka.
Přidám se do facebookové skupiny o Lefkadě, prohlížím příspěvky, názory, fotky. Narazím na jakousi Terezu, která žije na Lefkadě, a přidávám se i do její soukromé skupiny.
Vidím vypsanou soutěž. Pokud si dobře pamatuju, šlo o otázku týkající se nějakých zajímavých hodin v Česku. Psal se rok 2012 nebo 2013, AI byla ještě miminem a strejda Google ještě nebyl drbnou ani dnešní, vševědoucí tetou.
Zašmátrám v paměti. Odpovím.
Samozřejmě špatně.
Pamatovala jsem si jiné hodiny v jiném městě. Nevadí. Tereza napíše správnou odpověď.
Další soutěž. Další odpověď.
Baví mě to.
Sem tam si s Terezou ráno napíšeme přes Messenger. Já z autobusu cestou do práce, Tereza z Lefkady od snídaně. Ona píše o moři, já o tom, že v autobuse nějaká spolucestující smrdí neidentifikovatelným sladkým parfémem.
Roky plynou. Kontakt s Terezou se postupně vytratí, nic dramatického, jen život. Časem ruším Facebook, už mě přestal bavit. Na Instagramu Terezu dál sleduju. Občas na profilu sdílí fotku, jindy video. Takové malé připomenutí, že Lefkada pořád někde existuje.
Píše se rok 2016 a vyrážíme s manželem na Lefkadu. Po příjezdu vystoupím z transferu na parkovišti ve Vassiliki a mám pocit, že jsem doma. Že už jsem tady někdy byla. Možná jsem tady v některém ze svých předchozích životů bydlela.
Ten rok jsem byla ještě opatrná a Terezu o pomoc s výletem nepožádala. Přece jen strach z podvodů sehrál svou roli.
Zkusíme Zakynthos, Korfu, Kefalonii. Ale Lefkada je srdcovka, kam se opakovaně, každý druhý rok vracíme.
Výlety si domlouvám sama. Všichni jsou ochotní, milí, vstřícní. Nemluvím jinak než česky, takže nastupují ruce, nohy a později překladač v telefonu. Ostatně jako ohluchlá mám s takovou komunikací dost zkušeností i z Česka. Vždycky se nakonec nějak domluvíme. Když je dobrá vůle, člověk se domluví asi všude na světě.
O některých svých setkáních ve Vassiliki, včetně jednoho zeleného výsadkáře na rameni, jsem psala v článku Co je vlastně normální? Pro mě třeba zelený výsadkář na rameni. A pro vás? https://medium.seznam.cz/clanek/miroslava-pernerova-co-je-vlastne-normalni-pro-me-treba-zeleny-vysadkar-na-rameni-a-pro-vas-298947
Píše se rok 2023. Neuvěřitelných deset let od chvíle, kdy jsme si s Terezou napsaly poprvé. Konečně seberu odvahu, najdu oficiální telefonní číslo a požádám Terezu o zprostředkování lodního výletu i s dopravou do přístavu v jiném městě.
Tereza v tu chvíli neví, že jsem to já. Ta dávná, už možná skoro zapomenutá, internetová známá. Na sociálních sítích totiž nemám své jméno a fotky sdílím jen s pár lidmi. Já Terezu z fotek znala. Jenže znát někoho z fotek a potkat ho doopravdy jsou dvě různé věci.
Poprvé se potkáváme osobně. Příjemná, štíhlounká holka se širokým úsměvem. Když jí řeknu, kdo jsem, překvapeně na mě kouká. Co si v tu chvíli myslela, nevím. Možná si mě představovala jinak.
Výlet na pirátské lodi byl skvělý. Majitel dokáže z obyčejné plavby udělat zážitek. Terezu jsme požádali, aby posádku předem upozornila, že umíme jen česky, takže nebudeme rozumět pokynům v angličtině, a poprosila je, aby si při odjezdu z přístavu pohlídali, jestli jsme na palubě. Kapitán si pak naši přítomnost s úsměvem před odplutím opravdu kontroluje. Tak trochu jako malé děti na výletě a trochu jako VIP.
Po plavbě sedíme v přístavní hospůdce a popíjíme frappe. Za chvíli projíždí kapitán na motorce, mává nám a usmívá se. I v civilu vypadá jako mořský vlk. Je mi skoro líto, že se s ním musíme rozloučit.
Za dva dny pro nás přijíždí Tereza a vyrážíme na domluvený výlet na západní pobřeží ostrova. Miluju západ slunce nad mořem. Ve Vassiliki si ho člověk moc neužije.
Cestou uděláme krátkou zastávku na kopci. Výhled na moře, který bych vystresovaným středoevropanům předepisovala jako povinnou terapii.
Pokračujeme dolů na pláž. Jdeme do taverny u moře a Tereza nám domlouvá večeři. Poradí místo, odkud je západ slunce nejhezčí. Po západu se s manželem nadšení vracíme k taverně. Je tma, když nás Tereza vyzvedává.
K našemu překvapení ale nejede přímo zpět do Vassiliki. Zastavujeme v městečku, kde nás provede kouzelnými uličkami mezi klasickými lefkadskými domy. Postáváme na městské pláži a povídáme si o všem možném. Zvedám hlavu ke hvězdám. Vidím světýlka právě vypouštěných Muskových družic.
Tereza je vidí také.
„To určitě bude vánoční spřežení,“ říká.
Líbí se mi to. Mám ráda lidi s takovou pohádkovou fantazií.
Cestou zpět zastaví na vyhlídce na Vassiliki. Pod námi osvětlené město. Nad námi „Muskovo vánoční spřežení“. Vedle mě Tereza. Člověk, který mi na dovolené nadělil nezapomenutelné zážitky a tím se stal mým Ježíškem.
Za pár týdnů dostávám dopis.
Uvnitř je řecká mince štěstí, která se v Řecku na Nový rok zapéká do koláče Vasilopita. Kdo minci najde, má prý celý rok štěstí. V dopise je i ručně psaný recept.
Některé dárky prostě nemusí být v krabici. Přijdou jako člověk. Člověk, který se v mém životě objevil jen proto, že jsem se kdysi nudila.
