Článek
Blíží se Vánoce a s nimi zvláštní čas, kdy se otevírají dveře do světa nostalgie, dětských snů a víry, že právě teď se mohou splnit i ta nejtajnější přání. A kdy jindy než právě teď se na chvíli zastavit, uvařit si hrnek horkého čaje, otevřít pomyslnou krabici vzpomínek a vrátit se do doby, kdy svět býval plný pohádek a zázraků?
U nás doma začínaly ty pravé Vánoce kolem Mikuláše pečením cukroví. Vůně vanilky, cukru se byla cítit po celém paneláku.
Při pečení jsme museli pomáhat. Dodnes cítím na prstech teplo čerstvě upečených rohlíčků, které jsem obalovala v míse plné cukru. Při vykrajování lineckého slyším v duchu maminčin hlas: „Dávej vykrajovátko blíž, ať ti nezbývá tolik těsta.“ Vzpomínám na plnění formiček a maminčino: „Dávej toho těsta méně.“ I na trochu spálené prsty při vyklápění upečeného cukroví z horkých formiček. Když jsem si stěžovala, že jsou moc horké, mamka jen poznamenala: „Poctivého nepálí.“ Následovalo nekonečné mytí nádobí a úklid cukru, který byl snad všude.
Nakonec jsme všechno naskládali do krabic, které mamka ukládala v ložnici na skříň, abychom k nim neměli tak snadný přístup.
Měli jsme napečeno a vůni cukroví vystřídala vůně úklidu. Ve vaně se ručně praly záclony, závěsy i kanárkově žluté leskymo z křesel. Paneláková prádelna, kde se praly cejchy, voněla pracím práškem, párou z horké vody a škrobem. Myla se okna i nábytek, všude byl cítit Iron a Diava. Celý domov jsme připravovali na něco slavnostního.
A konečně nastal den D. Štědrý den.
V kuchyni se lesklo lino, které mamka někdy v noci vyleštila. Na sporáku stál hrnec se zeleninou a bramborami uvařenými den předem. U stolu mamka šlehala domácí majonézu ze syrových vajec a opatrně, po kapkách, přidávala olej. Z trouby voněla vánočka.
Loupali jsme v kuchyni brambory a zeleninu, táta v obýváku stavěl vánoční stromek, který byl v mých dětských očích nekonečně vysoký. Rozmístil světýlka, nasadil špičku, přinesl krabici s ozdobami i čokoládové kolekce, které rodiče dostali v práci od zaměstnavatele. Každoročně se jich u nás sešlo 6.
Pak jsme stromek zdobili. Táta seděl v křesle a radil nám, kde je ozdob příliš a kde naopak chybějí. Táta se šibalským úsměvem dělal, že nevidí, jak při zdobení potají ujídáme bonbony z kolekcí, zatímco mamka v kuchyni připravovala salát.
Když jsme se zdobením skončili, táta přidal na kraje větviček prskavky. Mamka přišla za námi a chvíli stromek obdivovala. Odpoledne zavoněly řízky. Začínali jsme chystat slavnostní stůl. Ubrus, svíčky, vyleštěné nádobí, sklenice a příbory. Oblékali jsme se do svátečního.
Pak táta pevně zavřel dveře do obýváku, které měly skleněnou ornamentní výplň.
A nastal ten nejtajemnější čas.
Usedali jsme k večeři a já slyšela tátův hlas: „Poletí Ježíšek na peruti a bude křičet: Mirečko, nakakám ti.“ Když jsem odrostla dětskému věku, nahradil táta slovo „nakakám“ výrazem podstatně méně spisovným, a tudíž nepublikovatelným.
Od večeře jsem se pořád zvedala. Vymýšlela jsem si, že musím na záchod. Cesta k němu vedla kolem těch zavřených dveří, přes jejichž ornamentní sklo byla ve tmě pokoje vidět jen rozmazaná světýlka.
U těch dveří, po celý rok úplně obyčejných, ale o Vánocích pohádkově kouzelných, jsem se vždycky na chvíli zastavila a k záchodu nikdy nedošla.
Ten pocit, který jsem jako dítě při pohledu na ně měla, je pro mě dodnes symbolem pravých Vánoc. Pocit, že domov je bezpečným přístavem, kde se zastavil čas a všichni jsou spolu. Pocit pohádkového kouzla, tajemství a zvědavosti, co se asi za těmi dveřmi u světýlek právě děje. Pocit, že přání se mohou splnit a zázraky se opravdu dějí.
Po večeři táta slavnostně otevřel dveře. Zapálil prskavky na stromku, pod kterým byly dárky.
Ze všech dárků, které jsem v dětství dostala, si vlastně pamatuji jen dva. Štěkacího psa na baterky a výdobytek tehdejší techniky – kotoučový magnetofon B70 s mikrofonem. Ostatní dárky už dávno upadly v zapomnění.
Vzpomínám také na jedny Vánoce, kdy táta musel odejít do práce a my u štědrovečerního stolu čekali, až se vrátí. Aby nám čekání rychleji uběhlo, zpívala jsem mamce mimo jiné i její nejoblíbenější písničku Na Šumavě je dolina.
Vybavují se mi prosince, kdy ve městě svítily svátečně nazdobené výlohy. Domov voněl zvláštní, nepopsatelnou směsicí leštěnek, škrobu, čistoty, cukroví, mandarinek, řízků a bramborového salátu. Vůně, která tehdy patřila jen k Vánocům.
Dnes už jsou Vánoce jiné. Některé věci zmizely, některé hlasy už slyším jen ve vzpomínkách. Ale někde uvnitř zůstalo něco z toho malého dítěte, které stálo v chodbě u dveří do obýváku.
Možná díky těmto vzpomínkám stále věřím na zvláštní vánoční kouzlo. Na čas, kdy se mohou dít ta nejkrásnější pohádková kouzla, která jsou pořád tady, někde v nás. Stačí se na chvíli zastavit u zavřených dveří, za jejichž ornamentním sklem prosvítají světýlka. Znovu se stát malým dítětem, které věří na zázraky.
Protože některé dětské zázraky nikdy nezmizí.
Dnes už na Ježíška v té dětské podobě nevěřím, ale co kdyby náhodou…





