Článek
Od malička jsem byla ta „méně chytrá“. Ne nejhorší, ale vždycky někde uprostřed. Ve škole jsem se musela učit dvakrát tolik než ostatní, abych měla stejné známky. Učitelé mi říkali, že jsem snaživá, ale že mi to prostě „nepálí“. Rodiče mě srovnávali se starší sestrou, která vyhrávala olympiády a měla samé jedničky. Já byla ta hodná, tichá, ale nijak výjimečná.
Nejhorší na tom bylo, že jsem jim to začala věřit. Každý vtip na moje konto, každá poznámka typu „no jo, ty na to nejsi“ se mi ukládala někam hluboko do hlavy. A postupně ve mně rostl pocit, že musím všem dokázat, že nejsem hloupá. Že na to mám. Že nejsem jen ta průměrná holka, co skončí v kanceláři s tabulkami.
Zlom přišel v práci. Nastoupila jsem do malé firmy jako asistentka. Vařila jsem kafe, přepisovala maily, zapisovala schůzky. Šéf byl mladý, ambiciózní a obklopený samými „chytrými hlavami“. Ekonomy, právníky, manažery. A já tam seděla mezi nimi a cítila se jako vetřelec.
Jednou při poradě padla otázka na složitý finanční problém. Všichni mlčeli, přemýšleli, diskutovali. A já, aniž bych to měla promyšlené, jsem něco plácla. Čistý odhad, spíš intuice než znalost. A ono to vyšlo. Šéf se na mě podíval překvapeně a řekl: „To je vlastně dobrý nápad.“
Ten pocit byl opojný. Poprvé v životě jsem měla pocit, že jsem chytrá. Že jsem si zasloužila být slyšet.
Od té chvíle jsem začala mluvit víc. Přestala jsem se ptát, jestli mám pravdu. Začala jsem odpovídat, i když jsem si nebyla jistá. Googlovala jsem pojmy, kterým jsem nerozuměla, přikyvovala, když se řešily věci, které šly úplně mimo mě. Hrála jsem roli sebevědomé, schopné ženy, která ví, co dělá.
A pak přišla nabídka, která změnila všechno.
Šéf mi navrhl, abych se zapojila do jednoho velkého projektu. Bylo to nad moje znalosti, ale nechtěla jsem říct ne. Nechtěla jsem znovu být ta hloupá. Tak jsem souhlasila. Bez zkušeností. Bez vzdělání. Bez reálné představy, co dělám.
První týdny jsem to zvládala. Kopírovala jsem cizí prezentace, opisovala reporty, ptala se nenápadně kolegů. Lhala jsem. Hlavně sama sobě. Každý den jsem měla strach, že se na něco zeptají do hloubky a já se provalím.
Místo aby mě ten strach zastavil, hnal mě dál. Začala jsem riskovat. Podepisovala jsem dokumenty, kterým jsem nerozuměla. Posílala jsem klientům informace, které jsem si domýšlela. Dělala jsem rozhodnutí, na která jsem neměla kompetence.
A pak to bouchlo.
Kvůli jedné mojí chybě firma přišla o velkého klienta. Nešlo o drobnost. Šlo o špatně nastavené smlouvy, špatná čísla, špatné rady. Všechno to šlo zpětně za mnou. Když mě šéf zavolal do kanceláře, věděla jsem, že je konec.
Neřval. To bylo nejhorší. Jen se mě tiše zeptal: „Proč jsi mi neřekla, že tomu nerozumíš?“ A já nebyla schopná odpovědět. Protože pravda byla trapná: bála jsem se vypadat hloupě.
Přišla jsem o práci. O pověst. O sebevědomí, které jsem si tak pracně vybudovala na lžích. Kolegové se se mnou přestali bavit. Někteří mě litovali, jiní si klepali na čelo. Pro firmu jsem byla ta, co si hrála na chytrou a zkazila důležitý projekt.
Největší ironie? Nikdo by mě nikdy nepovažoval za hloupou, kdybych si to nezačala dokazovat za každou cenu. Kdybych se ptala. Kdybych přiznala, že něco nevím. Kdybych se nebála být průměrná.
Chtěla jsem dokázat, že nejsem hloupá. A udělala jsem největší chybu svého života. Ne proto, že bych byla neschopná. Ale proto, že jsem se styděla za to, kým jsem. A místo abych se učila, raději jsem předstírala. A to je lekce, která mě stála víc než jakákoli špatná známka ve škole.
