Článek
Nikdy by mě nenapadlo, že se ve svých šedesáti letech budu znovu vzdělávat v oblasti menstruace. Ne proto, že bych ji neznala. Spíš proto, že jsem ji zažila čtyřicet let v kuse, v době, kdy se o ní nemluvilo, ale prostě se s ní žilo. Bez podcastů, bez aplikací, bez seminářů a bez potřeby vysvětlovat každému muži v okruhu pěti kilometrů, co se právě děje v mém těle.
A pak přišla moje snacha.
Seděly jsme u stolu, já pila kávu, ona si míchala ovesné mléko do bezkofeinového čaje, a najednou prohlásila, že je „v luteální fázi“ a že proto dnes nebude komunikativní.
Zeptala jsem se, jestli jí není dobře.
A tím jsem spustila přednášku.
O hormonech. O cykličnosti. O tom, jak je menstruace tabu. O tom, jak jsou ženy společensky utlačované. O tom, jak by se mělo mluvit otevřeně. O tom, jak je důležité respektovat ženské tělo.
Poslouchala jsem. Přikyvovala jsem. Připadala jsem si jak na kurzu genderových studií, který jsem si nikdy neobjednala.
A pak jsem si uvědomila jednu drobnost.
Tahle žena, která mi právě vysvětluje, co je menstruace, mě už třetí rok neumí pozdravit.
Přijdu k nim domů. Otevřu dveře. Řeknu: „Dobrý den.“
Ona zvedne oči od mobilu a řekne: „Ahoj.“
Nebo neřekne nic.
Žádné „dobrý den, paní Nováková“. Žádné „těší mě“. Žádné „jak se máte“. Jen ticho. Nebo maximálně „čau“.
Ale zato mi dokáže vysvětlit:
– jak patriarchát ovlivňuje ženské prožívání bolesti
– jak menstruace není nemoc, ale dar
– jak by se mělo mluvit inkluzivně
– jak je důležité nastavovat hranice
Jen mi nikdy nevysvětlila, proč je tak těžké říct „dobrý den“.
Jednou jsem to nevydržela a zeptala se syna, jestli je to normální. Odpověděl mi, že „ona to nemyslí špatně, jen má jiný komunikační styl“.
Komunikační styl.
V mém světě se tomu říká vychování.
Ale dobře. Respektuji moderní dobu. Tak jsem se zeptala přímo jí. Řekla jsem, že by mi bylo milé, kdyby mě zdravila trochu formálněji, že jsem přece jen starší generace.
A ona mi odpověděla: „Já se snažím nebýt v roli, kde se musím přetvařovat podle společenských očekávání.“
Přetvařovat.
Takže pozdrav je dneska přetvářka. Ale vysvětlovat tchyni menstruaci je autenticita.
Začala mi vysvětlovat, že pozdravy jsou „sociální konstrukt“ a že bych měla respektovat její autenticitu. Že prý nechce hrát role. Že nechce být „hodná snacha“. Že chce být „sama sebou“.
Sama sebou. V teplácích. Bez pozdravu. S mobilním telefonem v ruce. A s potřebou mě edukovat.
A v tu chvíli mi došlo, že žiju v době, kdy je důležitější být uvědomělý než slušný. Kdy je důležitější znát názvy hormonů než umět se podívat do očí. Kdy se víc řeší cyklus než cyklus respektu.
Moje generace měla jednoduchá pravidla:
Pozdravíš. Poděkuješ. Usměješ se. Když něco nevíš, zeptáš se. Když něco víš, netlačíš to lidem, co se neptali.
Její generace má pravidla jiná:
Nemusíš se přizpůsobovat. Nemusíš nikoho zdravit. Hlavně buď autentická. A edukuj ostatní, i když o to nestojí.
Takže dneska to u nás vypadá takhle:
Já přijdu, řeknu „dobrý den“.
Ona řekne: „Já jsem dneska hormonálně přetížená, takže nemám kapacitu na small talk.“
Small talk. To je dneska i pozdrav.
A já si připadám jako někdo, kdo žije v jiném vesmíru. Ve vesmíru, kde se slušnost považuje za útlak, ale nepozdravit tchyni je projev osobní svobody.
Největší ironie? Když přijde její kamarádka, snacha se s ní obejme, políbí, směje se, vítá ji jak královnu. Takže ona pozdravit umí. Jen ne mě.
Takže to není o hormonech. Není to o menstruaci. Není to o patriarchátu.
Je to o tom, že základní respekt se dneska schovává za slova jako autenticita, hranice a seberozvoj.
A tak žiju s vědomím, že moje snacha ví všechno o ženském těle…
ale nic o tom, že slušnost není role.
Je to minimum.
A když mi příště začne vysvětlovat další fázi cyklu, mám chuť jí říct jediné:
„To je hezké. A teď mi, prosím, vysvětli jednu věc.
Proč je pro tebe těžší říct ‚dobrý den‘ než mluvit o krvi?“
