Článek
Poprvé mě napadla ta myšlenka ve chvíli, kdy mi terapeutka řekla: „Vaše pocity jsou příznakem deprese.“ Nepřipadala mi falešná. Ale připadala mi… zjednodušená. Jako by všechno, co cítím, bylo automaticky problém, který se má opravit. Medikovat. Normalizovat.
Jenže co když problém není ve mně?
Co když svět skutečně není v pořádku – a moje hlava to jen odmítá ignorovat?
Žijeme v době, kdy máme víc možností než kdykoli předtím, a přesto se cítíme prázdnější než generace před námi. Máme technologie, komfort, svobodu, ale taky neustálý tlak na výkon, srovnávání, produktivitu, úspěch, štěstí. Musíš být lepší verze sebe sama. Musíš se zlepšovat. Musíš být pozitivní. Musíš se usmívat.
A když to nezvládáš?
Tak jsi nemocný.
Deprese se dnes často popisuje jako chemická nerovnováha v mozku. Jako porucha. Jako něco, co se má „léčit“. A v mnoha případech to tak opravdu je – existují těžké klinické deprese, které jsou ničivé, paralyzující, nebezpečné. Tam je pomoc naprosto zásadní.
Jenže existuje i jiná rovina. Tišší. Méně extrémní. Taková, kdy nejsi v posteli celé dny. Funguješ. Pracuješ. Komunikuješ. Ale uvnitř máš pocit, že všechno je nějak… prázdné. Nesmyslné. Že svět, do kterého jsi byl hozen, nedává smysl.
A místo otázky „proč jsem takový?“ se možná nabízí jiná:
Proč by mi tohle všechno mělo připadat normální?
Pracovat osm hodin denně na věcech, které mě nebaví.
Vydělávat peníze, které sotva stačí na přežití.
Sledovat svět, jak se hroutí ekologicky, politicky, lidsky.
Porovnávat se na sociálních sítích s lidmi, kteří žijí pečlivě upravenou realitu.
Mít pocit, že nemáš čas, energii ani prostor skutečně žít.
A když tě to unaví, když ztratíš motivaci, když přestaneš cítit radost, tak je chyba v tobě?
Možná deprese není vždy porucha.
Možná je to někdy střízlivost.
Existuje filozofický směr, který říká, že „normální“ člověk je vlastně ten, kdo si vytvoří iluzi smyslu, aby přežil. Náboženství, kariéra, rodina, ideály, cíle. Něco, čemu můžeš věřit. Něco, co ti dá pocit, že to celé má směr.
A deprese je moment, kdy se tyhle iluze rozpadnou.
Najednou vidíš věci tak, jak jsou. Bez filtru. Bez příběhu. Bez útěchy. Svět není spravedlivý. Lidé neumí být dobří. Systém tě semele. Smrt je nevyhnutelná. Utrpení je běžné. A štěstí není stav, ale krátký vedlejší efekt.
To není patologická myšlenka.
To je realistická.
Možná není divné, že se v takovém světě cítíš smutně, unaveně, prázdně. Možná je divné spíš to, že někdo očekává, že budeš permanentně pozitivní, motivovaný a vděčný.
Moderní společnost má jednu zvláštní vlastnost: patologizuje přirozené lidské reakce. Smutek je porucha. Únava je slabost. Pochybnosti jsou problém. Existenciální otázky jsou „negativní myšlení“.
Ale co když nejsi nemocný?
Co když jen odmítáš předstírat, že je všechno v pořádku?
Deprese může být i signál. Ne chemický. Ale existenciální. Signál, že žiješ v rozporu se sebou. Že tvůj život nemá směr, který by byl skutečně tvůj. Že jsi dlouho potlačoval smysl, autenticitu, emoce, potřeby. A psychika už nemá sílu to dál maskovat.
V tomhle smyslu není deprese selhání.
Je to protest.
Tiché „tohle není život, který mi dává smysl“.
Samozřejmě, ne každá deprese je filozofická. Ne každá je „osvícení“. Existují stavy, které jsou biologické, hluboké, nebezpečné a potřebují odbornou pomoc. To nelze romantizovat.
Ale existuje i velká skupina lidí, kteří nejsou „rozbití“. Jen jsou přetížení, deziluzovaní, vyčerpaní ze světa, který po nich chce, aby fungovali v systému, který jim nic skutečného nevrací.
A možná je otázka špatně položená.
Možná nejde o to, jestli jsi nemocný.
Ale o to, jestli je zdravé přizpůsobit se světu, který tě dlouhodobě ničí.
Možná deprese není vždy porucha v hlavě.
Možná je to zdravá reakce na nezdravou realitu.
A možná skutečné uzdravení nezačíná práškem.
Ale odvahou položit si otázku:
Žiju život, který dává smysl mně… nebo jen ten, který se ode mě očekává?
