Článek
Rodinné obědy byly u nás vždycky samozřejmost. Ne povinnost, ne rituál z donucení, prostě normální věc. Lidi se sejdou, nají se, popovídají si, někdo se pohádá, někdo se smíří, někdo si vezme zbytek bábovky domů. Život.
Teď už to tak není.
Teď se rodinný oběd musí „vykomunikovat“. Musí se „sladit energie“. Musí se „respektovat hranice“. A ideálně ještě projít přes Google kalendář, terapeutickou terminologii a tři hlasové zprávy na WhatsAppu.
Přitom ještě před pár lety mi syn normálně zavolal a řekl: „Mami, přijedeme v neděli.“ Hotovo. Konec. Dneska mi přijde zpráva o pěti odstavcích, kde se dozvím, že „mě mají rádi, ale potřebují prostor“, že „nechtějí vytvářet očekávání“ a že „momentálně pracují na svém nastavení“.
Na svém nastavení.
Já celý život nastavovala maximálně troubu.
Ten konkrétní oběd byl domluvený měsíc dopředu. Všechno jsem naplánovala. Nakoupila. Upekla. Polévka už byla skoro hotová, maso naložené, stůl prostřený. A pak přišla ta slavná zpráva od snachy, přeposlaná synem:
„Tentokrát nepřijedeme, potřebujeme si chránit naše hranice a nechceme se dostávat do rodinných vzorců, které nám nejsou komfortní.“
Rodinné vzorce. Komfortní.
V překladu: nechce se jim.
Ale to by bylo příliš obyčejné. To by nebylo dost dospělé. To by nebylo dost terapeutické. Takže místo „nechce se nám“ dostanu „pracujeme na vztahové dynamice“.
Já mám pocit, že dnešní generace už neumí říct jednoduchou větu. Všechno musí mít psychologický obal. Když jsi unavený, nejsi unavený, ale „vyčerpaný z emoční práce“. Když jsi protivný, nejsi protivný, ale „nemáš kapacitu na sociální interakci“. Když nechceš jet na oběd k tchyni, nejsi líný, ale „nastavuješ hranice“.
Hranice. To je dneska kouzelné slovo. Když ho použiješ, můžeš zrušit cokoliv. Návštěvu. Telefonát. Vztah. Povinnost. Stačí říct, že to je kvůli hranicím, a máš morální imunitu.
Nejedeš? Nevadí. Hranice.
Nezavoláš? Hranice.
Ignoruješ rodinu? Hranice.
Chováš se necitlivě? Ne, jen chráníš svůj prostor.
Já se pořád snažím pochopit, kde se stalo, že se z obyčejné ohleduplnosti stala psychologická disciplína. Dřív, když se někomu nechtělo, řekl: „Promiň, dneska nemám náladu.“ A bylo to v pořádku. Nikdo k tomu nepotřeboval manuál.
Dneska se všechno balí do jazyka, který zní chytře, ale ve skutečnosti znamená jediné: já na prvním místě, zbytek ať se přizpůsobí.
Nejhorší je, že když se ozvu, jsem prý „nátlaková“. Když se zeptám, proč nepřijedou, jsem „kontrolující“. Když řeknu, že mě to mrzí, jsem „manipulativní“.
Takže ideální tchyně je dneska ta, co mlčí, neptá se, nic neočekává a hlavně nic necítí. Emoce jsou povolené jen tehdy, když jsou pozitivní a neobtěžují ostatní.
A tak sedím doma u prostřeného stolu, jídlo chladne, bábovka tvrdne a já si čtu zprávu, že „mě mají rádi, ale potřebují čas pro sebe“.
Čas pro sebe. V neděli. V poledne. V době, kdy se ještě donedávna říkalo prostě: rodina.
A víte, co je na tom všem největší ironie? Že čím víc se mluví o lásce, tím míň se pro ni něco dělá. Všichni řeší vztahy, hranice, komunikaci, bezpečí… ale nikdo už nemá čas si prostě sednout ke stolu a být spolu. Bez analýzy. Bez terapie. Bez slov jako „vzorce“ a „dynamika“.
Já možná patřím do staré školy. Pro mě láska nikdy nebyla o hranicích. Byla o tom, že někdy přijedeš, i když se ti nechce. Že někdy posloucháš, i když nesouhlasíš. Že někdy ustoupíš, i když bys radši zůstala doma.
Protože vztahy nejsou komfortní zóna. Jsou to lidi. A lidi jsou hluční, otravní, nedokonalí a někdy vyčerpávající.
Ale jsou skuteční.
A tak si říkám: od kdy se láska řídí manuálem z internetu? Od kdy je důležitější mít „nastavené hranice“ než mít uvařenou polévku pro ty, co mají přijít?
Možná jsem staromódní. Možná jsem toxická. Možná jsem jen tchyně.
Ale pořád si myslím, že když musíš vztah vysvětlovat pomocí terapeutických pojmů, možná už to není vztah.
Možná je to jen projekt. A rodinný oběd byl jeho poslední offline verze.
