Článek
Můj partner je chytrý, ale bojí se změny. Já chci víc než on
Když jsme se poznali, připadal mi jako ideál. Chytrý, vtipný, přemýšlivý. Uměl se mnou mluvit o věcech do hloubky, zajímal se o svět, četl, měl přehled. Nebyl povrchní, nebyl namachrovaný. Byl klidný, stabilní, rozumný. Přesně ten typ muže, o kterém si říkáte, že s ním se dá stavět budoucnost.
A dlouho jsem si to opravdu myslela.
Jenže postupně jsem začala cítit něco, co jsem neuměla pojmenovat. Nebyla to nespokojenost s ním. Spíš zvláštní neklid v sobě. Pocit, že se díváme stejným směrem, ale stojíme každý v jiné vzdálenosti.
Já jsem vždycky byla typ, který chce víc. Ne nutně víc peněz nebo luxusu, ale víc života. Víc zkoušet, víc riskovat, víc se posouvat. Měnit práci, učit se nové věci, cestovat, poznávat nové lidi, přemýšlet, kam směřuju. Mám pocit, že když stojím na místě, tak pomalu mizím.
On to má jinak. Má rád jistotu. Rutinu. Své místo. Svoji práci, kterou sice nemiluje, ale je v ní dobrý a „aspoň je klid“. Stejné město, stejný byt, stejné trasy, stejné víkendy. Když se ho zeptám, jestli by nechtěl něco změnit, odpoví: „A proč? Vždyť je to v pohodě.“
A právě to slovo mě začalo děsit. V pohodě.
Pro mě „v pohodě“ nikdy nebylo dost. Pro něj je to ideál.
Zkoušela jsem ho motivovat. Jemně. Navrhovala jsem, že by mohl zkusit jinou práci, když si často stěžuje, že ho ta současná nenaplňuje. Že by mohl začít s projektem, o kterém už roky mluví. Že bychom se mohli přestěhovat, zkusit jiný styl života, jinou zemi, jiný rytmus.
Vždycky souhlasil… teoreticky. V praxi přišly obavy. Co když to nevyjde? Co když si pohorší? Co když přijde o jistotu? Co když bude litovat? A tak se nic nestalo. Zase.
Začala jsem si všímat, že já dělám změny. Já hledám nové cesty. Já riskuju. On se přizpůsobuje. Ne brání mi, ale ani se ke mně nepřidává. Jde vedle mě, ale o krok zpátky. A čím víc jdu dopředu, tím víc ten rozdíl cítím.
Nejhorší je, že mu nemůžu nic vyčíst. On není špatný. Není líný. Není hloupý. Jen je jiný. Potřebuje bezpečí. Potřebuje mít věci pod kontrolou. Změna ho stresuje. Neznámo ho paralyzuje. A já ho za to nemůžu odsuzovat.
Jenže zároveň cítím, že mě to brzdí.
Začala jsem se přistihovat, že některé své nápady ani neříkám nahlas. Protože už dopředu vím, jaká bude reakce. Opatrná. Skeptická. Plná „co kdyby“. A já se nechci pořád obhajovat. Nechci pořád vysvětlovat, proč chci víc. Proč mi nestačí „v pohodě“.
Mám ho ráda. Hodně. Je mi s ním dobře. Smějeme se, rozumíme si, máme společné hodnoty. Ale někde hluboko ve mně roste strach, že jednou se probudím a zjistím, že jsem zůstala. Že jsem se přizpůsobila jeho tempu, jeho komfortní zóně, jeho strachu ze změny. A že jsem tím zradila sama sebe.
Nejde o to, že bych ho chtěla měnit. Vím, že to nejde. A ani nechci. Nechci z něj udělat někoho, kým není. Ale zároveň nechci celý život tlumit své vlastní ambice jen proto, aby se cítil v bezpečí.
Je zvláštní, jak těžké je přiznat si, že problém není v hádkách, nevěře nebo nedostatku lásky. Ale v rozdílné energii. V jiném tempu. V tom, že jeden chce růst a druhý chce zůstat.
Někdy si říkám, jestli je horší být s někým, kdo vám ubližuje, nebo s někým, kdo vás miluje, ale nevidí svět stejně jako vy. Protože bolest z konfliktu je hlasitá. Ale bolest z brzdění je tichá. Nenápadná. Pomalu vás obaluje, až si zvyknete, že už nesníte tak vysoko jako dřív.
Nevím, jak to dopadne. Zatím jsem zůstala. Z lásky. Z pochopení. Z obavy, že lepšího člověka nenajdu. Ale poprvé v životě cítím, že láska sama možná nestačí. Že vztah není jen o tom, jestli se máme rádi, ale i o tom, jestli se spolu hýbeme stejným směrem.
A že někdy to nejtěžší rozhodnutí není odejít od někoho, kdo je špatný. Ale od někoho, kdo je dobrý, jen ne pro život, jaký chci žít.
