Článek
Upřímně, čekala jsem, že mi to potvrdí. Že mi dá razítko: ano, jste divná, uzavřená, nehodíte se mezi lidi. Místo toho se na mě podíval, usmál se a řekl větu, která mě zaskočila víc než cokoliv jiného: „Vy jste vlastně hodně sociální. Jen ne tím způsobem, jaký dnes společnost považuje za normální.“
Seděla jsem na gauči v jeho pracovně a v hlavě mi běželo: tak co jsem tedy? Celý život jsem si o sobě myslela, že jsem problémový typ. Ta, co nechce chodit na teambuildingy. Ta, co se vymlouvá na únavu, aby nemusela na narozeninovou oslavu. Ta, co raději zůstane doma s knihou než v baru s deseti lidmi, které sotva zná.
Od mala jsem slýchala, že jsem tichá. Ve škole mi psali do posudků „uzavřená, málo se zapojuje“. V práci jsem byla „ta introvertní“. A já si to postupně přeložila jako „asociální“. Něco je se mnou špatně, neumím být mezi lidmi, neumím navazovat vztahy, neumím fungovat v kolektivu.
Jenže pak přišlo období, kdy jsem byla vyčerpaná. Ne fyzicky, ale psychicky. Neustálý tlak být víc vidět, víc mluvit, víc se smát, víc reagovat. Sociální sítě plné extrovertních lidí, co mají milion přátel, chodí na akce každý večer a pořád vypadají šťastně. A já? Já byla po jedné večeři s pěti lidmi vyřízená na dva dny.
Tak jsem šla k psychologovi s tím, že jsem asi asociální a chci se „spravit“. Po několika sezeních mě ale zastavil. Řekl mi, že si pletu pojmy. Asocialita prý neznamená, že nemám ráda lidi. Znamená to, že nerespektuji sociální normy, kašlu na vztahy, nezajímá mě druhý člověk. A to u mě vůbec neviděl.
Naopak. Prý jsem až přehnaně vnímavá k emocím druhých. Že mě vyčerpává hluk, chaos a povrchní komunikace, protože mozek jede na plné obrátky. Že nepotřebuji dvacet známých, ale dva skutečné lidi. Že nejsem asociální, ale selektivně sociální.
To slovo mi zůstalo v hlavě. Selektivně. Já si vlastně lidi vybírám. Potřebuji hloubku, ne kvantitu. Když už s někým jsem, zajímá mě doopravdy. Nechci si povídat o počasí, chci mluvit o životě, strachu, snech, vztazích. A to většina společenských situací nenabízí.
Došlo mi, že jsem se roky snažila fungovat podle cizí šablony. Myslela jsem si, že musím být společenská tak, jak se to prezentuje: hodně mluvit, být vidět, reagovat rychle, smát se nahlas, být pořád „v pohodě“. Jenže to mě stálo strašně moc energie. Ne proto, že bych lidi neměla ráda, ale proto, že jsem se přetvařovala.
Psycholog mi řekl ještě jednu důležitou věc: že introverti často trpí pocitem viny. Mají pocit, že někoho zklamávají, když odmítnou pozvání. Že jsou divní, když chtějí být sami. Že je s nimi něco špatně, když po práci nepotřebují pivo s kolegy, ale ticho.
A přesně to byl můj případ. Omlouvala jsem se za to, kým jsem. Za to, že se mi nechce. Za to, že nemám kapacitu. Za to, že potřebuju klid.
Největší paradox? Když jsem přestala na sebe tlačit, moje vztahy se zlepšily. Přestala jsem chodit tam, kde jsem nechtěla být. Přestala jsem se nutit do konverzací, které mě nebavily. A zůstali mi lidé, se kterými je mi dobře i v tichu.
Dnes už o sobě neříkám, že jsem asociální. Říkám, že jsem introvertní, citlivá a vybíravá. A že to není slabost, ale nastavení. Nejsem tu od toho, abych byla dostupná všem. Jsem tu od toho, abych byla opravdová tam, kde to má smysl.
A možná je to ta nejvíc sociální věc, jakou jsem kdy udělala: přestat se snažit zapadnout a začít respektovat sama sebe.
