Článek
Nikdy jsem nebyl ten typ, co by si povídal jen tak. Small talk, povinné rozhovory, „jak se máš“ bez skutečného zájmu – vždycky mi to přišlo vyčerpávající a prázdné. Zatímco ostatní si dokázali hodiny povídat o ničem, já jsem po deseti minutách cítil, že mi dochází energie.
Lidi mi to začali připomínat.
„Ty jsi nějaký tichý.“
„Ty jsi pořád sám.“
„Neměl bys být víc společenský?“
„To je divné, že tolik nemluvíš.“
A postupně jsem tomu začal věřit. Že jsem divný. Že jsem nějak rozbitý. Že normální člověk má potřebu mluvit, sdílet, být mezi lidmi. A když to nemám, musí to znamenat problém.
Tak jsem šel k psychologovi.
Upřímně – čekal jsem diagnózu. Něco jako sociální úzkost, porucha osobnosti, vyhýbavost, trauma z dětství. Čekal jsem, že mi někdo řekne: ano, tohle je důvod, proč nejsi normální.
Místo toho mi řekl něco, co mě úplně zaskočilo.
„Vy nemáte problém s lidmi. Vy jen nemáte potřebu být s nimi pořád.“
Znělo to až podezřele jednoduše.
Začal mi vysvětlovat rozdíl mezi poruchou a osobnostním nastavením. Že porucha znamená, že něco způsobuje utrpení, omezuje funkčnost, ničí vztahy nebo život. Ne to, že se lišíš od většiny.
A pak se mě zeptal:
„Trpíte tím, že jste sám? Nebo trpíte tím, že vám ostatní říkají, že byste měl být jiný?“
A já si uvědomil, že většinu času vlastně netrpím samotou. Trpím tlakem.
Tlakem být víc otevřený.
Tlakem mluvit, i když nemám co říct.
Tlakem být „normální“.
Když jsem sám, je mi většinou dobře. Čtu, přemýšlím, poslouchám hudbu, pracuju. Nemám pocit prázdna. Nemám pocit izolace. Jen klid.
Problém vzniká ve chvíli, kdy mi okolí začne naznačovat, že je to špatně.
Psycholog mi vysvětlil, že existuje obrovský rozdíl mezi:
„Jsem sám, protože se bojím lidí.“
a
„Jsem sám, protože mi to vyhovuje.“
Mezi:
„Nemluvím, protože nemůžu.“
a
„Nemluvím, protože nechci.“
Společnost má tendenci patologizovat ticho. Kdo nemluví, je podezřelý. Kdo není společenský, je divný. Kdo nemá potřebu sdílet, je problémový.
Ale introverze není porucha. Uzavřenost není nemoc. Potřeba samoty není diagnóza.
Psycholog mi řekl větu, která mi zůstala v hlavě:
„Svět je nastavený pro extroverty. Ale to neznamená, že introverti jsou pokažení.“
A najednou mi začalo docházet, kolik věcí jsem si o sobě myslel jen proto, že jsem se srovnával s lidmi, kteří fungují úplně jinak.
Já nepotřebuju mluvit každý den.
Nepotřebuju velké skupiny.
Nepotřebuju neustálý kontakt.
Mám pár lidí. Málo, ale opravdových. A dlouhé ticho mi nepřipadá trapné. Připadá mi normální.
Psycholog mi taky vysvětlil, že problém by byl, kdybych:
– se chtěl bavit, ale bál se
– toužil po vztazích, ale nebyl schopen je navazovat
– cítil se osaměle, prázdně, izolovaně
– trpěl tím, že jsem sám
Ale já netrpím samotou. Já trpím představou, že bych měl být někdo jiný.
Největší úleva byla uvědomění, že nemusím „pracovat na tom, abych byl víc společenský“. Nemusím se opravovat. Nemusím se nutit do konverzací, které mi nic nedávají. Nemusím se přizpůsobovat světu, který oceňuje hlavně hlučné.
Můžu být tichý.
Můžu být uzavřený.
Můžu mít rád samotu.
A pořád být psychicky zdravý člověk.
Dnes už vím, že nemluvím s lidmi ne proto, že bych měl poruchu. Ale proto, že si pečlivě vybírám, komu a kdy chci věnovat svou energii.
A že to, že nejsem slyšet, neznamená, že nejsem v pořádku.
Možná jen žiju v době, která zaměňuje hluk za zdraví.
A ticho za problém.
A přitom pro mě je ticho přesně to místo, kde se cítím nejvíc sám sebou.
