Článek
Fyzicky jsem mu věrná. To můžu říct s klidným svědomím. Žádné tajné schůzky, žádné aplikace, žádné polibky na parkovišti. Kdyby mi někdo zkontroloval telefon, nenašel by nic kompromitujícího. Zvenku jsem ideální partnerka. Ta, co drží vztah, co nevybočuje, co nezrazuje.
Jenže uvnitř žiju úplně jiný život.
V tom druhém vztahu jsem žádoucí. Zajímavá. Někdo se mě ptá, co cítím. Někdo mě chce slyšet, ne jen poslouchat. Někdo si mě všímá tak, jak si mě doma už nikdo nevšímá. Ten muž neexistuje. Nebo existuje jen jako obličej z davu, kolega, známý, někdy úplně vymyšlená postava. Ale emoce, které k němu cítím, jsou skutečné.
A možná právě to je děsivé.
Ležím vedle svého partnera a místo jeho si v hlavě přehrávám doteky někoho jiného. Ne konkrétní scénáře, spíš pocit. Jaké by to bylo, kdyby mě někdo chtěl jinak. Kdyby se na mě někdo díval s touhou, ne se zvykem. Kdybych nebyla jistota, ale objev.
Neopustím ho. To vím. Máme společný život, historii, plány, závazky. Je hodný, spolehlivý, nezraňuje mě. Jen mě už dlouho nevidí. Ne tak, jak bych potřebovala. A já jsem se naučila ten hlad po pozornosti krmit fantazií.
Ne proto, že bych byla zlá. Ale proto, že realita mě přestala sytit.
V tom vztahu doma jsme funkční. Fungujeme skvěle. Logistika, povinnosti, společné večeře, dovolené, sex občas, objetí, když je mi těžko. Jenže chybí napětí. Chybí zvědavost. Chybí pocit, že jsem pro někoho volba, ne samozřejmost.
A tak si v hlavě vytvářím jiný svět. Svět, kde mě někdo chce. Kde jsem zajímavá. Kde se mě někdo ptá na věci, které se nedají vyřešit větou „to bude dobrý“. Svět, kde mě někdo objevuje, místo aby mě měl „vyřešenou“.
A pak přijde ta otázka, kterou si nechci přiznat nahlas:
Když emocionálně žiju jinde, nejsem už vlastně pryč?
Nikdy jsem si nemyslela, že podvádění může být tak tiché. Bez lhaní. Bez skrývání. Bez druhého těla. Jen v myšlenkách. V pocitech. V představách, které jsou někdy silnější než realita.
Nejhorší je, že ten vymyšlený vztah mi dává víc než ten skutečný. Ne v konkrétních činech, ale v pocitu. Cítím se tam víc sama sebou. Více ženou. Více živá. A to mě děsí, protože to znamená, že něco zásadního chybí tady.
Psycholog by řekl, že nejde o toho imaginárního muže. Že jde o nenaplněné potřeby. O touhu po blízkosti, po uznání, po pozornosti. Že si mozek vytváří únikový prostor, když realita přestane dávat to, co potřebuje.
Jenže teorie je jedna věc. Realita je jiná.
Realita je, že se přistihnu, jak se těším na chvíle, kdy můžu být sama a „vrátit se“ do toho druhého vztahu. Do hlavy. Do představ. Do pocitu, že mě někdo chce tak, jak už dlouho nikdo nechce.
A pak se vrátím zpátky do kuchyně, kde se řeší, co bude k večeři, kdo vynese koš, kdo je unavený, kdo zapomněl koupit mléko. A cítím, jak se ve mně něco rozděluje. Na tu, která žije reálný život. A tu, která si žije ten vnitřní.
Nevím, jestli je to podvádění. Možná technicky ne. Nikomu jsem fyzicky neublížila. Nikomu jsem nelhala. Nikdo nebyl zrazen konkrétním činem.
Ale emocionálně? Už dávno nejsem úplně tady.
A možná je největší lež, kterou si říkám, že dokážu žít dva vztahy najednou. Jeden skutečný a jeden v hlavě. Protože čím víc žiju ten vnitřní, tím méně energie mám pro ten skutečný. Čím víc se cítím naplněná fantazií, tím prázdnější je realita.
Neopustím ho. Zatím. Ale někde hluboko v sobě vím, že už ho nežiju celým srdcem. Že část mé pozornosti, touhy a emocí patří někomu, kdo neexistuje.
A možná právě to je ta nejčistší definice podvádění:
když už nejsme přítomní tam, kde tvrdíme, že jsme doma.
