Článek
Neutekla jsem kvůli hádce.
Nikdo mi neublížil.
Nikdo mě neurazil.
Nikdo se ke mně nechoval špatně.
A přesto jsem odešla.
Byl to běžný večírek. Hudba, alkohol, smích, lidi, které znám. Někteří blíž, někteří jen tak „ze světa“. Všechno bylo vlastně v pohodě. A možná právě proto jsem si připadala ještě víc mimo.
Seděla jsem na gauči s kelímkem v ruce a měla pocit, že se dívám na cizí život. Lidi mluvili přes sebe, smáli se, objímali, řešili vztahy, práci, drby. Já se snažila zapojit. Přikyvovala jsem. Smála jsem se. Reagovala.
Ale uvnitř jsem cítila, jak mi dochází energie. Pomalu. Nenápadně. Jako když se vybíjí baterka, aniž by sis toho všimla.
Introverti to znají. Není to o tom, že bys neměla ráda lidi. Je to o tom, že tě lidi unavují. I ti, které máš ráda. I ti, se kterými je ti dobře.
Po dvou hodinách jsem už skoro neslyšela, o čem se mluví. V hlavě mi hučelo. Každý nový hlas mě dráždil. Každý dotek byl o trochu víc, než jsem zvládala. A čím víc jsem se snažila být „normální“, tím víc jsem cítila, že se rozpadám zevnitř.
Šla jsem na záchod. Zavřela se v malé místnosti. Ticho. Konečně ticho.
A v tu chvíli mi došlo, že už se nechci vracet.
Ne proto, že by to bylo špatné.
Ale proto, že už jsem neměla sílu to dál hrát.
Vzala jsem kabát, otevřela dveře a odešla. Nikomu jsem nic neřekla. Ani „ahoj“. Ani „musím jít“. Prostě jsem zmizela.
Venku byl chladný vzduch a já měla pocit, jako bych se znovu nadechla. Jako když sundáš těžký batoh, o kterém sis myslela, že ti vlastně nevadí.
Cestou domů jsem necítila vinu. Spíš úlevu.
Ta přišla až druhý den.
Mobil plný zpráv.
„Kam jsi zmizela?“
„Stalo se něco?“
„Bylo to kvůli mně?“
„Odešla jsi naštvaná?“
„Někdo říkal, že jsi brečela.“
Najednou z obyčejného odchodu vzniklo drama. Lidi si domýšleli příběhy. Že jsem se urazila. Že mi někdo něco řekl. Že jsem se pohádala. Že jsem měla panický záchvat. Že jsem nezvládla alkohol. Že jsem se cítila odstrčená.
Pravda byla mnohem nudnější.
A zároveň mnohem hůř vysvětlitelná.
Já jsem prostě byla vyčerpaná.
Jenže jak někomu vysvětlíš, že jsi odešla ne proto, že by se něco stalo, ale proto, že se nic nestalo… a právě to bylo to vyčerpávající?
Jak říct: „Bylo to fajn, ale už jsem tam nemohla být.“
Jak říct: „Měla jsem vás ráda, ale potřebovala jsem být sama.“
Jak říct: „Nebylo to osobní, bylo to mentální.“
Introverti jsou v tomhle divní pro okolí. Když odejde extrovert, znamená to, že se něco pokazilo. Když odejde introvert, znamená to často jen to, že už nemá kapacitu.
Ale to se špatně vysvětluje ve světě, kde se očekává, že chceš být pořád mezi lidmi. Že večírek je odměna. Že společnost je automaticky lepší než samota. Že kdo odchází bez rozloučení, je buď nezdvořilý, nebo emočně rozbitý.
Já jsem nebyla ani jedno.
Jen jsem byla plná.
Plná hluku.
Plná podnětů.
Plná očekávání.
A potřebovala jsem prázdno.
Od té doby si dávám pozor. Učím se říkat „půjdu domů“ dřív, než se vyčerpám úplně. Učím se nevysvětlovat se. Učím se přijmout, že moje sociální baterie je prostě menší než u ostatních.
Ale stejně vím, že někdy zase odejdu bez rozloučení. Ne proto, že bych lidi neměla ráda. Ale proto, že mám ráda i sebe.
A někdy je ten největší projev péče o sebe…
prostě potichu odejít.
Bez dramatu.
Bez scény.
Jen zpátky do ticha, kde zase začnu dýchat.
